Antonie o boji s anorexií: „Byla jsem na dně. Manipulátorem je vaše mysl.“ Teď pomáhá druhým

Mladá žena Antonie Kosinová si procházela poruchou příjmu potravy, a to konkrétně formou mentální anorexie. Potíže s jídlem a postavou začala mít v dospívání. „Problémy s jídlem a postavou, celkově se svým sebevnímáním jsem začala mít okolo svých 14–15 let. Rozhodně jsem si to zprvu neuvědomovala, byť jsem na svoji váhu byla opakovaně upozorňována zvenčí, ať už, v tu dobu, pro mě v negativním smyslu, ‚že bych měla přestat hubnout‘ nebo ‚začít víc jíst‘, ‚že jsem moc vychrtlá‘, tak i v tom pozitivním slova smyslu, kdy jsem získávala od svých vrstevníků velkou pozornost a komplimenty, jak mi to sluší,“ popisuje začátek svého příběhu Antonie Blesk Zprávám.

Na to, že by se mohlo jednat o poruchu příjmu potravy, ji poprvé upozornila její praktická lékařka na preventivní prohlídce. „Na váhu jsem byla upozorněna svojí praktickou lékařkou, když jsem šla na preventivní prohlídku, součástí bylo i vážení a zaznamenávání hmotnosti,“ vzpomíná Antonie.

Samoživitelku Janu manžel týral. Když od něj odešla, měla pro sebe a dítě 50 korun na den

„Pamatuji si, že se na mě máma ten den nesmírně zlobila, což chápu, nedokážu si představit, jak musí být pro rodiče náročné tohle zažívat, až zpětně si uvědomuji, kolik jsem musela způsobovat starostí svým nejbližším a milovaným lidem,“ připouští mladá žena.

Pád na dno

Nemoc se u Antonie začala plíživě rozvíjet. Dostala se do bludného kruhu plného jídla a cvičení. „Byla jsem velmi unavená, měla jsem velké pocity viny, když jsem snědla cokoliv, co bylo takzvaně ‚navíc‘, projevovalo se to excesivním cvičením po nocích, klidně i dvakrát denně, když jsem právě snědla to zmíněné ‚navíc‘,“ vyjmenovává Antonie.

„Na nějakou dobu to rozhodilo i můj menstruační cyklus. Měla jsem suchou kůži, lámaly se mi nehty,“ dodává.

Antonie kvůli zdravotním problémům skončila v nemocnici. „Tyto problémy způsobily to, že jsem skončila i v nemocnici, protože jsem pak měla zdravotní problémy. Měla jsem tam samostatný pokoj a vím, že jsem tajně na pokoji po večerech cvičila. Na pokoji bylo také umyvadlo, tak jsem si zároveň vyvolávala i zvracení, jelikož jsem nechtěla jíst nemocniční stravu,“ říká Antonie.

Na otázku, jak se cítila v nejhorších fázích mentální anorexie, mladá žena procítěně odpovídá: „Asi tak, jak z ní samotná otázka, zkrátka nejhůř. Na dně. Myslím si, alespoň já to tak mám, že ty pocity přesahují ona zmíněná slova. Nelze to popsat, jaké to bylo. Stále se mi zdají slova jako ‚nejhůř‘ a na ‚dně‘ tak vzdálené tomu, jaké to v ten moment bylo. Je to nesmírně vyčerpávající se s něčím takovým potýkat.“

Cesta ven

Po těžkých zážitcích si však začala uvědomovat, že chce žít jiný život. „Z těch dob si pamatuji, že jsem si v nemocnici uvědomila, že to tak nechci a že se se mnou něco děje, bylo to hlavně v moment, když přijeli rodiče, plakala jsem, že chci domů,“ svěřuje se.

Cesta z bludného kruhu ven byla ale spletitá a vyžadovala čas a trpělivost. Antonii navíc hrozila i jiná forma poruchy příjmu potravy. „Přiznám se, že ani pořádně nevím, kdy nastal ten zlom, byla to dlouhá cesta plná překážek. Jednu chvíli jsem si myslela, že jsem venku a pak se přistihnete, že sice nemáte mentální anorexii, ale přehoupla jste se do záchvatového přejídání. Byl to dlouhý zacyklený kruh, z kterého jsem pracně vyšla. Bolelo to. Stálo mě to hodně sil. Myslím si, že mi pomohly i mé mezilidské vztahy s různými lidmi. Skrze láskyplné vztahy plné péče jsem taktéž rychleji došla k vlastní sebelásce,“ vysvětluje.

To, že se nevzdala a s nemocí bojovala, se jí nakonec vyplatilo. „S čistým svědomím a radostí musím říct, že se cítím nejlépe za celou éru mého života. Samotná se považuji za definitivně vyléčenou z PPP (tj. poruchy příjmu potravy, pozn. redakce) a je to nesmírně krásný pocit. Takovou radost z jídla, kterou prožívám teď, jsem dlouho kvůli PPP neměla,“ říká mladá žena.

Tomášovi v 17 letech našli zhoubný nádor: Matka promluvila o statečném boji i návratu nemoci

„Někteří moji přátelé o mém příběhu vědí, když si jdeme sednout někam na kávu nebo kamkoliv do restaurace a mně se přinese jídlo, vždy se usmívají, jak na jídlo koukám, vždy se rozzářím, mám svůj ‚jídelní taneček‘, když mi jídlo hodně chutná, nevědomě mi tělo tančí, hodně začnu dělat ‚hmmm‘ a kývám hlavou. Zkrátka si užívám daný moment a není to jen s jídlem. Cvičím, aniž by to byl pro mě trest. Začala jsem si více všímat života tam venku. Můj život se netočí kolem jídla, váhy a cvičení. Přestala jsem na váze vážit sama sebe a začala si více vážit života,“ popisuje barvitě, jaký je život po vystoupení z bludného kruhu.

„Hlavním manipulátorem je vaše mysl“

Řada lidí však nerozumí tomu, co lidé s mentální anorexií prožívají, a jejich problémy zlehčují. To však nemocným nepomůže, právě naopak. „Setkávám se stále s lidmi, kteří tomu nerozumí, často říkají ‚tak se najez a je vyřešeno‘. Asi bych to popsala jako stav, kdy žijete ve lži. Hlavním manipulátorem je vaše mysl a myšlenky, které vás nesmírně trestají a šikanují za úplně přirozené věci, jako je fyziologická potřeba se najíst. Máte neustále pocity, že si něco nezasloužíte. Okrádá vás to o radost ze života. Jsou to až vtíravé myšlenky a zkreslené vidění sebe samotné. Žijete v neustálém stresu a v ‚PPP matematice‘ – kolik co váží, kolik co má kcal, a neustále vám v hlavě běhají čísla. Čísla toho, kolik toho sníte a kolik toho musíte vycvičit v ten samý moment,“ přibližuje Antonie, co se honí hlavou lidem s poruchami příjmu potravy.

Nyní Antonie působí jako peer konzultantka v Centru Anabell, kde pomáhá dalším lidem, kteří si procházejí mentální anorexií.