Divočáků je na světě příliš, zhoršují emise. Myslivci řekli, jak je na tom Česko
Všeho moc škodí a o divokých prasatech to platí dvojnásob. Zatímco v běžných počtech mají v přírodě své právoplatné zastoupení, když je jich příliš, způsobují závažné problémy. Začíná to škodami na majetku a zemědělské půdě a končí u útoků na okolí A těchto nepříjemností je zřejmě ještě více, než se myslelo. Australsko-americká skupina vědců popsala, že divočáků už je na světě tolik, že produkují tolik emisí jako 1,1 milionů vozidel. Rozrývají totiž svými rypáky půdu, ze které uniká oxid uhličitý. Zvýšené počty divočáků, ať už invazivních či původních, přitom řeší celá řada zemí včetně několika oblasti Česka.
Že je v půdě ukrytý oxid uhličitý, je pro vědce známá věc. Nejvíce jej skrývají severské boreální lesy, ale nachází se prakticky všude. Zůstává tam ukrytý, než jej někdo nebo něco doslova nevyhrabe. Může to být třeba zemědělská technika, nebo právě divočák, který půdu rozorává při hledání potravy. V přiměřených počtech zvířat by to žádný problém nebyl, jen přirozené fungování ekosystémů. Jenže divočáků je celosvětově skutečně příliš mnoho.
„Divoká prasata jsou jako traktory“
„Divoká prasata jsou jako traktory, které orají pole a obracejí půdu, aby našly jídlo,“ popisuje hlavní autor studie Christopher O’Bryan z Univerzity v Queenslandu. „Když je půda narušena lidmi, kteří orají pole, nebo v tomto případě divokými zvířaty, uhlík se uvolňuje do atmosféry,“ konstatuje expert. Podle O’Bryana je v zemi ukryto třikrát tolik oxidu uhličitého, než se přirozeně objevuje v atmosféře, tudíž i malé emise z rozryté půdy mají potenciál urychlit klimatické změny. Příliš vysoké počty divočáků jsou tak rizikem i pro klima.
Tým O’Bryana měl tušení, že divoká prasata v tomto ohledu páchají škody. Nebylo ale jisté, jak moc velkou, rovněž nebylo známé ani celosvětové měřítko. Vzal proto několik dřívějších výzkumů a zkombinoval je dohromady. Jeden vědec například v dřívější době vytvořil model, jenž mapoval populace prasat po celém světě. Další se věnoval tomu, jak moc divoká prasata rozrývají půdu. Pak se k tomu přiřadily existující datové odhady z Číny a Švýcarska, kolik uhlíků bylo uvolněno aktivitou divočáků v těchto zemích a to se přepočítalo pro celý svět.
Nebylo to ale samozřejmě tak jednoduché. Nikdo přesně neví, kolik divočáků se zrovna pohybuje v konkrétním regionu. Rovněž různé druhy půdy uvolňují různé množství emisí – jak už jsme zmínili, severské boreální lesy plné rašelinišť jsou ohromná zásobárna. Ale suché pouští půdy v tomto ohledu tak vybavené nejsou. Zároveň úrovně uhlíku ovlivňují konkrétní půdní mikrobiomy (soubory bakterií, hub, kvasinek, prvoků apod.).
Vědci tak nemohli vytvořit jeden odhad a tím záležitost nechat být. Místo toho vytvořili deset tisíc různých map s možnou hustotou divočáků po celém světě a každou z nich doplnili o simulaci, pro kterou použili náhodně vybrané hodnoty vyprodukovaných emisí divočáky z předchozích studií. Těchto deset tisíc map a simulací pak zkombinovali a zprůměrovali.
„Divoká prasata v současné době s největší pravděpodobností rozrývají oblast o velikosti 36 tisíc až 124 tisíc čtverečních kilometrů v prostředích, kde nejsou původní,“ konstatoval O’Bryan ve studii, která vyšla v odborném magazínu Global Change Biology. Do výpočtů totiž nebyly zahrnuty oblasti, které jsou pro divočáky přirozenou domovinou, jako je Česko (a kde je jich místy hodně, ačkoliv jsou tu původní). Zároveň vědci nezahrnuli čistě zemědělské plochy, protože u nich si říkali, že jsou stejně rozrývané těžkou technikou, tak uhlík uvolňují bez ohledu na prasata. Ve výsledku to ale znamená, že emise jsou ještě vyšší, než jakých se autoři dopočítali. A možná o mnoho vyšší, sami říkají, že jejich odhad je velmi konzervativní.
A jaká jsou tedy zjištění? Skupiny divočáků v místech, kde nemají svým výskytem co dělat, produkují 4,9 milionů metrických tun oxidu uhličitého, což se rovná zhruba 1,1 milionu vozidel. Ještě jednou zdůrazníme, že to nejsou do výpočtu zahrnuty přirozené oblasti typu Česku, kde divočáci lokálně také lidem přerůstají přes hlavu.
Škody jdou do miliard
Nejkomplikovanější na divokých prasatech je, že jakmile se dostanou na nové místo, může být těžké je kontrolovat. Zatím nikdo nevymyslel lepší způsob, než je lovit či jim stavět bariéry do cesty, aby se nemohli rozšířit ještě dál. Doslova vystřílet se je rozhodl například ostrov Santa Cruz u Kalifornie, kde ostřelovači z vrtulníku stříleli jedno po druhém. Trvalo to 14 měsíců a stálo 5 milionů dolarů, ale nakonec se úřadům podařilo zničit celou pětitisícovou invazivní populaci.
Problém s divočáky řeší také prakticky celá Austrálie, Kanada nebo několik evropských měst. Před dvěma lety například skupina prasat překračovala dálnici v Miláně a způsobila smrtelnou dopravní nehodu tří aut, při které zemřel řidič. V Praze opakovaně divočáci napadli psy, řešilo se to dokonce až na úrovni tehdejší primátorky Adriany Krnáčové (ANO). Divoká prasata také mohou přenášet nejrůznější nemoci, z posledních let je známý hlavně africký mor prasat.
Největší škody ale skupiny divčáků způsobují na majetku a zemědělských plodinách, byť oficiální data na státní úrovni nejsou. „Evidence o škodách způsobených prasetem divokým neexistuje. Konkrétní informace o škodách v jednotlivých případech mají v rámci správních řízení o uložení úpravy stavu zvěře (uložení zvýšení lovu) jednotlivé orgány státní správy myslivosti na místně příslušných obecních úřadech obcí s rozšířenou působností,“ uvedl pro Blesk Zprávy mluvčí ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý. Agrární komora ve svém dřívějším vyjádření odhadovala roční škody v Česku na 2,5 miliardy korun.
Žádné přemnožení, jen místní zvýšení počtů, tvrdí myslivci
Stát odstřely v posledních letech více motivoval, především kvůli africkému moru prasat, který se může přenést i na domácí chovy. Divočáků je v některých regionech ale stále hodně. Českomoravská myslivecká jednota (ČMMJ) v tomto kontextu dodává, že nejde o přemnožení, vhodnější je jiná terminologie. „Prasata (žádná spárkatá zvěř) v Česku přemnožená nejsou. Přemnožení je stav, kdy prostředí nezvládá příliš početnou populaci druhu uživit, načež následuje prudký pokles velikosti populace,“ vysvětlil pro Blesk Zprávy Vlastimil Waic z ČMMJ.
„To se v Česku nikde neděje – tím spíše ne u prasat, kterým současný způsob zemědělského hospodaření (velké lány energeticky vydatných plodin) poskytuje více než dostatečnou zásobárnu potravy. Raději říkáme, že stavy zvěře jsou místně zvýšené. Slovo místně je použito záměrně, protože u žádného druhu spárkaté zvěře se nejedná o plošný problém, ale opravdu místní záležitosti na relativně malých (i menších než jeden okres) územích,“ pokračoval Waic.
Odborník odkázal zároveň na údaje Českého statistického úřadu (ČSÚ), podle kterého se stavy černé zvěře v české přírodě dlouhodobě pohybují v rozmezí 55 tisíc až 65 tisíc kusů a jsou stabilní. Kolísání je pak dáno intenzitou lovu a přírodními podmínkami, například intenzitou zimy a tím, zda je zrovna semenný rok. Z dat ČSÚ ovšem podle Waice nelze přesně říci, že by některé oblasti byly co do počtu divočáků zasaženější. Momentálně se hovoří hlavně o místech, kde se prasata více loví kvůli hrozbě moru.
„Intenzivní lov prasat probíhá v tzv. oblasti intenzivního lovu v částech Ústeckého a Libereckého kraje (zjednodušeně ve Šluknovském a Frýdlantském výběžku a území dále do vnitrozemí z jihu ohraničeném silnicemi I/13 a I/14). Zde ale jde o cílené snižování stavů za účelem snížení pravděpodobnosti přenosu afrického moru prasat, pokud by se do ČR rozšířil z Německa či Polska,“ říká Waic.
Autor tohoto článku uvolnil do ovzduší mnohem více emisí a vy produkoval i mnohem více odpadu než kterýkoliv divočák. Je ovšem pravda, že jsou divočáci přemnoženi a je nutná jejich regulace. Ale pozor už tu v historii bylo období kdy byli divočáci na pokraji vyhynutí. Bylo to za vlády Marie Terezie, kdy byl povolen volný odstřel této zvěře.