„Situace je stále horší.“ V Česku vymírá hmyz, expert promluvil o invazích i sekání trávy

Často se mluví o tom, že v posledních letech zmizely z české přírody různé druhy hmyzu a drobných bezobratlých živočichů. Jaké to jsou?

„To je docela složitá věc, protože hmyz se blbě počítá na rozdíl od ptáků nebo větších obratlovců. O hmyzu toho víme méně. Dost často je to také dané tím, že když populace dosáhnou určitého prahu, tak my nevidíme, že mizí. Takže se to dělá tak, že odhadujete na základě muzeálních sbírek, zjišťujeme, jak se mění počet v určité lokalitě. Vy zjistíte, že jeden druh žije na posledních dvou, třech lokalitách a před 50 lety byl rozšířen na 300 lokalitách.

Samozřejmě jsou skupiny, které jsou zpracované výrazně lépe, například denní motýli nebo vážky, tam se dá mluvit i o tom, že vidíte mezisezónní rozdíly. Těch lidí, kteří se tím zabývají, je daleko více a ta zvířata se dají sčítat třeba dalekohledem, nebo ty lokality jsou navštěvované a dělají se tam monitoringy.“

Myslíte si, že to způsobuje lidská činnost? Hrají v tom roli klimatické změny? Či je to přirozený průběh, ke kterému by došlo i tak?

„O přirozeném průběhu vymírání by se dalo spekulovat, pokud by tu byl nějaký důvod, ale to, co my vidíme, jsou výrazné změny v obhospodařování krajiny, které vedly k tomu, že tu máme krajinu intenzivně využívanou, a to jsou kromě polí, kde by to člověk čekal, i lesy a vodní plochy typu rybníků. Všechny tyto plochy jsou dnes využívané v podstatě jenom z hlediska intenzivní produkce – ať se jedná o dřevo, získání ryb nebo něčeho takového. Vždycky ta míra intenzivního hospodaření je velmi vysoká. A my vidíme od 50. let minulého století graduální poklesy různých zvířat, nejenom hmyzu samozřejmě, které jsou spojeny s intenzifikací krajiny.

Krutá smrt vzácných dravců v Česku. Karanténa pomohla zločincům, míní šéf ornitologů

A druhá věc je, tím, jak využíváme některá místa intenzivně, tak ta, která nepotřebujeme, zase nevyužíváme vůbec. Dochází tam ke spontánní sukcesi (změna biotopu, pozn. red.), která by se na první pohled mohla jevit jako přirozený děj, ale on začíná v nepřirozeném bodě – bodě, který nastavil člověk. Dneska tu chybí například velcí spásači, kteří se dříve před přítomností člověka volně pohybovali v krajině a jejichž roli jsme nahrazovali tím, že jsme před válkou pásli například kozy, husy nebo ovce polodivoce.

Takže na jednu stranu nám řada zvířat vymřela, protože máme moc intenzivní krajinu, a na druhé straně nám ubývá diverzita, protože se o spoustu míst nestaráme tak, jak jsme se starali a nahrazovali tím přirozené biologické děje.“

Dá se situace nazvat špatnou? Nebo tento stav ještě půjde zvrátit?

„Já jsem mírný optimista, ale čím dál tím víc mi ten optimismus ubývá, protože ten tlak na intenzifikaci je obrovský. Není tady moc velká vůle ze strany zodpovědných orgánů, čímž nemyslím ministerstvo životního prostředí, ale spíše ministerstvo zemědělství, na nějaká kompenzační opatření, na která navíc dostáváme peníze z Evropské unie.

Dostáváme spoustu financí na to, abychom například na loukách mohli nechávat pásy na motýly, ale ministerstvo zemědělství si nechce moc komplikovat situaci a nevěří těm výzkumům, které jsou desítky let prováděné v různých zemích a které tvrdí, že když necháme 5 procent luk nepokosených, že tím pomůžeme motýlům.

Obří sršně v USA, menší „bratři“ u českých hranic. Můžou se k nám dostat, říká odborník

Já za sebe vidím tu situaci čím dál horší. A musíme se i my biologové snažit zvyšovat osvětu v rámci toho, abychom byli schopní lidem říkat: „Podívejte se, tady přicházíme vlastní vinou o kulturní dědictví.“ Ta krajina odráží to, jak se k ní chováme. My jsme si ji za 3000 let nějak vytvářeli a teď si ji zase přetváříme jiným způsobem.

Na druhou stranu u nás vlivem klimatických změn dochází k určitým věcem, že například u smrkových lesů opravdu vidíme, že je nemůžeme pěstovat takto intenzivně všude, takhle tmavé, takhle husté. A pěstovat dřeviny, které do středních nebo nízkých poloh nepatří, protože ten systém je nestabilní, byť krátkodobě produkční (100-200 let), ale nakonec dochází k jeho totálnímu kolapsu. Ten les se bude muset diverzifikovat, ale tam je šance něco změnit.

U nás také došlo k úbytku organismů, které jsou vázány na stepi, a vlivem klimatickým změn je možné, že se k nám vrátí z jihu. Že to klima zvrátí negativní trendy, které my lokalitám děláme.“

Půjde čistě o návrat druhů, které tu již žily, nebo přijdou úplně nové a cizí?

„Nové druhy z jihu jsou problematické označení. Klima se proměňovalo vždycky, vzpomeňte na čtvrtohory, které se vyznačovaly velkými oscilacemi, to znamená dob ledových a meziledových. To je vždycky krátká epizoda. A během té krátké epizody, dejme tomu 20 tisíc let, dojde k tomu, že z něčeho, co vypadá jako střední Asie, vznikne něco, co vypadá jako dnes tady. My nevíme, jaké druhy k nám migrovaly, některé třeba měly rády teplo, jiné vysoké srážky. Tomu my říkáme expanze – přirozeně se sem natahují druhy, které jen kopírují klimatickou hranici svého rozšíření a vysouvají se na sever.

Z Česka je poušť, teplota bude kvůli lidem stoupat ještě 30 let. Expert řekl, jak tomu zabránit

Potom jsou tu invaze, což jsou člověkem způsobené migrace, kdy dojde třeba k zavlečení úplně nového druhu do částí, kde se předtím vůbec nevyskytoval, a to je úplně jiná pohádka. To samozřejmě není nic, co bychom rádi pozorovali. Byť v poměru k tomu, kolik těch organismů je zavlečených, se v řádech jednotek procent stanou organismy invazními. Každopádně to s sebou nese výrazné změny v ekosystémech, a to nechceme.“

Evropská unie před pár týdny představila návrh nové zemědělské strategie, která právě problém intenzivního zemědělství adresuje. Má to šanci na úspěch? Budou ochotny jednotlivé členské státy, včetně Česka, řídit se podle nových pravidel?

„Sám jsem se před časem podílel na projektu ohledně zmiňovaných lučních pásů a vím, že je to těžké. U nás není moc velká vůle dobrovolně si komplikovat život v rámci biodiverzity, protože máme ještě pořád zažité technokratické myšlení o tom, že čím intenzivněji, tím lépe. Nejsme schopni třeba v biopásech vidět zdroj predátorů, kteří by likvidovali nebo udržovali škůdce na našich polích. Čili naše smýšlení je v tomhle dost problematické, navíc máme ty největší půdní bloky, byť se to teď ministerstvo zemědělství snaží ovlivnit.

Ale já bych si moc přál, aby se to stalo. Tohle je jedna ze základních cest, jak můžeme do krajiny vrátit život. Aby to bylo udržitelné, musíme nastavit nějaké mechanismy – prostě tady 5 procent půdy necháme na tzv. ekosystémové služby krajiny. Ono nám to přinese více, než že tam bude žít motýl nebo brouk, ale ono to umožní i zasakování vody, přežívání opylovačů, predátorů, kteří budou k dispozici, kdyby byl nějaký problém, třeba s invazivními druhy.

Prostě víme, že nám příroda poskytuje služby, jejichž cenu neumíme vyčíslit a jejichž existenci zjistíme až ve chvíli, kdy nám ty služby vypadnou. A právě na tohle cílí kompenzační strategie, třeba necháme květnatý pás, a pole tím pádem bude potřebovat méně chemie a bude odolnější.

Čeští sedláci „válcují“ argobarony: Jaroslav, Jiří a další chrání půdu jako naši předci

V západní Evropě tohle tuší a snaží se to dělat, nicméně my jsme si v rámci Evropské unie vyjednali výjimky, že tyhle agro-enviro-kompenzační opatření nemusíme mít tak důsledné. Myslím si, že to je chyba, vzhledem k velikosti našich polí je s tím třeba urgentně něco dělat.

Samozřejmě jsou výjimky, například Praha. Ta bude od příštího roku pronajímat své pole jen zemědělcům, kteří budou dělat jen udržitelný způsob hospodaření. To je naprosto skvělé. Tam nám to ukazuje, že města se mohou umět perfektně postarat o své rezervace. Praha je v tomhle vzor. A určitě existuje řada nevládních organizací, které si například pronajmou třeba bývalý vojenský prostor a pasou tam různé druhy velkých kopytníků a ukazují, jakým způsobem se dá ta krajina také obhospodařovat.“

Jak může pomoci jednotlivec, který má například dům se zahrádkou a chtěl by se chovat uvědoměle?

„My stále říkáme - nesekat všude stejně, někde nechat delší trávu a tak. Já vím, že to nevypadá stoprocentně hezky, ale dá se na to zvyknout. Už tohle pomáhá, protože když vidíte, že lidé v půlce dubna vytáhnou sekačky a kosí se anglický trávník, tak to prostě likviduje zvířata.

Samozřejmě nechají se dělat další kompenzační opatření, třeba nevysazovat ryby do různých tůní. Ty se dnes vytváří v rámci různých protipovodňových opatření a lidi mají pocit, že bez koi kapra nebo sumečka to není tůně, ale to je právě špatně, takže dá se pomoci tím, že tohle nebudeme dělat.

Můžeme také zkusit vytipovat místa a pokusit se na samosprávě říct, kde by se ty tůně mohly udělat. Dneska už jsou programy, když je někdo šikovnější, jakým způsobem dosáhnout na ty dotace. Dají se dělat i věci, že na svém pozemku necháte třeba umírající strom – zajistíte ho, aby na někoho nespadl, a necháte tam torzo kmenu jako hmyzí hotel. Samotné hmyzí hotely jsou také cestou, ale je to spíše edukativní věc. Ovšem i to pomůže. Nebo záhony s květy jako pastva nejen pro medonosné včely, ale i různé samotářské včely. To všechno jsou možnosti, hlavně si to udělat pestrý. A nepoužívat tolik chemie.“