Markéta založila nový život v Anglii: O skvělých penězích, studené vodě i agentuře
Touhu žít ve městě, cestovat a vydělat dobré peníze si Markéta (26) naplnila v Anglii. Z malé vesnice na Moravě se odstěhovala do města Newcastle under Lyme. Život v Česku podle ní neměl smysl. Nejdřív žila v otřesných podmínkách. Po několika brigádách se nechala zaměstnat ve skladu. Na reklamačním oddělení si vydělá minimálně 45 tisíc. V Česku by za stejnou práci dostala skoro o polovinu méně. Zaměstnání našla snadno, bydlení byl ale problém.
„Původně jsem jela do Anglie jenom na léto s kamarádkami. Chtěly jsme to vyzkoušet,“ říká šestadvacetiletá Markéta, která nyní žije v Británii pátým rokem. Po výletu s kamarádkami strávila zpátky v Česku půl roku. „V Česku jsem neviděla žádnou budoucnost,“ popisuje rozhodně, proč se z moravské vesnice odstěhovala.
Zůstat v Anglii napořád podle svých slov nikdy nechtěla. „Zůstala jsem asi jen kvůli pohodlnosti a penězům, v době kdy jsem sem přišla, bylo v ČR nemožné u nás v okolí najít dobře placenou práci,“ popsala Blesk Zprávám. V Británii teď pracuje ve skladu známé módní značky.
První práci sehnala snadno, byla ale dost náročná. „Nejprve jsem pracovala pro službu, která zásobovala benzínky, což obnášelo nosit těžké věci, třeba balíky vody nebo práci v části skladu, kde bylo 0 stupňů,“ popisuje své začátky.
„Určitě jsou tu práce lépe placené než v Česku. A tím myslím úplně všechny. Úplné minimum vychází na 35 tisíc,“ popsala. Minimální hodinová sazba se pohybuje v přepočtu okolo 240 korun. Markéta se v práci stará o reklamované oblečení: „Jinak je to taková skladová klasika vyzvedávání, balení, doplňovaní zásob, nakládaní a vykládaní kamionu.“ V Česku by za podobnou práci dostala maximálně něco přes 25 tisíc hrubého. Klasický skladník u nás bere 22 tisíc korun.
„Není tu ani tak draho jako v Londýně, náš dům stojí 20 tisíc měsíčně, máme ale 4+1 a zahradu. V Londýně bych takové peníze nechala třeba za jeden pokoj,“ říká.
Markéta chodí do práce čtyři dny a další čtyři má volno. Důležité pro ni je, aby mohla současně i cestovat. Ráda jezdí třeba do nedalekého Skotska. U Britů ji překvapila hlavně jejich ochota: „Jsou dost milí, když máš nějaký problém, tak se ti snaží pomoct. Nikdy jsem v Česku takovou ochotu od lidí nezažila.“
Našla však i věci, které jí v Británii vadí. Kromě toho, že jí chybí rodina a kamarádi, stěžuje si mladá Češka na nedostatečnou zdravotní péči a komunikaci na úřadech.
Co se týče brexitu, přiznává, že příliš neví, jaké následky pro ni bude mít. „Problém je v tom, že nikdo ani na úřadech netuší, jak to přesně bude, ale teoreticky by se pro nás, co tu žijeme a pracujeme, nic měnit nemělo,“ říká Markéta. Připouští také, že větší jistotu by měla, kdyby si zařídila statut usedlíka. Nemá ale v plánu si v Británii zařizovat trvalé bydliště, protože se jednoho dne chce do Česka vrátit. „Byl by podle mě naprostý nesmysl mít tu rodinu. Nehodlám vychovávat dítě v Anglii, to nechci,“ říká přesvědčená dívka.
Agentura zklamala. Musela se sprchovat ve studené vodě
Spousta Čechů, kteří zamíří do Británie, tam vydrží asi měsíc. „Není to taková pohádka jak to vypadá. Většinou se tu žije v domě s více lidmi, takže mají jeden pokoj a společnou kuchyň a koupelnu. Začátky vůbec nejsou jednoduché, kdo sem přijde, musí mít našetřeno,“ popisuje. Stává se podle ní také to, že výplata přijde o dva týdny později.
Na start v Anglii Češka nevzpomíná v dobrém. „V bytě netekla teplá voda, ani nefungovala elektřina. Zapomněli na nás, nebrali telefony. Koupali jsme se ve studené vodě a s blikačkou na kolo. Pro teplou vodu na čínskou polívku jsme chodili k sousedce,“ popisuje, co zažívala s dvěma kamarádkami a kamarádem.
Pro čtyři lidi byly v domě navíc k dispozici jenom dvě postele. „Když nás pak asi po týdnu konečně přestěhovali, byli jsme sice v ošklivějším bytě, ale díky vodě a elektřině jsme byli šťastní jako nikdy v životě,“ vzpomíná.
Agentury často slibují, že cestovatelům pomůžou, aby se nedostali do problémů. Zkušenost Markéty je ale úplně jiná: „Starali se o nás, dokud jsme opravdu nepřijeli do Anglie. Pak nás třeba taky nechali čtyři hodiny čekat na vyzvednutí. Nakonec ani nikdo nepřijel a my jsme si museli zaplatit hodně drahý taxík.“
Agentura jim taky slíbila pomoc při hledání zaměstnání. Vůbec s nimi o práci ale nekomunikovala a nakonec jim dohodila práci 50 kilometrů daleko. „Neměl nás tam ani kdo odvézt, museli jsme se domluvit s nějakým Rumunem a pak s Lotyši, aby nás do práce vozili,“ popsala těžké začátky v nové zemi Češka.
