Zmlácená dívka i sametové střízlivění. Dělník, prodavačka či důstojník mluví o listopadu 1989

  • Autor: blv - 
    12. 11. 2019
    05:35

    Armáda se připravovala k úderu, studenti šli na Národní třídu spíš ze zvědavosti a drobní udavači se klepali, jestli se to na ně jednou provalí. Nakonec se všichni divili, jak ta sametová revoluce vlastně dopadla. Nezbohatl na ní žádný z nich. Blesk Zprávy vám nabízejí sedm příběhů, sedm různých pohledů na to, co se u nás dělo v listopadu 1989.

    Tenkrát jsme v tom byli všichni až po uši. Věděli jsme, že se něco musí změnit - východní blok a s ním i komunismus  se prostě hroutil. Ty okamžiky na demonstracích byly až opíjející. Lidé na nich zdaleka nebyli jenom studenti, přišli tam i jejich rodiče. V těch okamžicích nehrálo žádnou roli, odkud kdo přišel, ale že tam byl. 

    Teď se většina lidí, kteří to tenkrát prožívali, shoduje ve dvou věcech: muselo to být a mohlo to dopadnout jinak. Jako by ještě třicet let od revoluční euforie zůstávala v ústech pachuť z promarněné šance. Studentský aktivista Jan Bubník otevřeně přiznává, že studenti byli jen maskoti. A podle Olgy Dolníčkové se privatizace zvrhla už na samém začátku. 

    Vzpomínky pamětníků sbírá v rámci projektu Paměť národa organizace Post Bellum a my jsme sedm z nich pro vás vybrali. 

  • 1.Jan Bubeník, student (51): Byli jsme maskoti

    Za hybnou sílu sametové revoluce byli považováni studenti, jezdili mítingy přesvědčovat, vylepovali plakáty a ostatně to byl jejich pochod, co bylo na počátku pádu komunismu.

    Jedním z nich byl i medik Jan Bubeník. S odstupem času to hodnotí velmi skromně: „My jsme jako študáci byli braní jako milí maskoti. Já si nemyslím, že by nás ti lidé podceňovali, ale také si myslím, že nás nebrali úplně vážně. Myslím, že jsme jim nevadili, oni nás brali do té party, protože jsme je neohrožovali v žádných mocenských ambicích.“

    Bubeník se dokonce v 21 letech stal nejmladším poslancem Federálního shromáždění, kde byl až do prvních svobodných voleb. Pak se jeho cesta s politikou začala rozcházet.

    „Myslím, že jsem měl více štěstí než rozumu, že jsem se z toho nepomátl. Protože tam byli různí lidé, kteří si k vám našli cestu a nabízeli vám různá desetiprocenta za to, ať jim pomůžete zprivatizovat podnik. Asi jsem byl úplně naivní, ale jsem rád, že jsem si tu naivitu tím rozhodnutím zachoval a že jsem z toho vystoupil – a tím pádem jsem ani nebyl v tom pokušení. Všiml jsem si ale, jak to spousta lidí neustála a neukočírovala,“ říká. Nakonec ale nezůstal u medicíny, kterou studoval. Dneska se zabývá headhuntingem - vybírá manažery pro vrcholové pozice.

    Jan Bubeník vypráví  v Mariánských Lázních o tom, co se dělo 17.11. v Praze a o smyslu a cílech studentské stávky.Jan Bubeník vypráví v Mariánských Lázních o tom, co se dělo 17.11. v Praze a o smyslu a cílech studentské stávky. | Paměť národa/Jan Bubeník

  • 2.Jaroslav Kulíšek, důstojník (66): Všechno se to zhroutilo

    Jaroslav Kulíšek vystudoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově. V listopadu 1989 mu bylo 36 let. Stal by se jedním z důstojníkům, kteří by potlačovali nepokoje v ulicích. 

    „V armádě to dost vřelo. Tam se to asi vymklo z rukou, protože armáda byla určená pro tu vnitřní úlohu, jak se tehdy říkalo. Nejenom proti tomu vnějšímu nepříteli, ale i pro tu vnitřní úlohu. Protože to už byly předurčený úlohy. To byla třeba akce Kámen žula. Třeba náš pluk v této akci vyčleňoval stovku vojáků pro Plzeň, kdyby došlo k nepokojům obyvatelstva. Třeba slánská divize vyčleňovala pro Prahu,“ řekl pro Paměť národa Kulíšek. 

    Všechno bylo připraveno, ale k ničemu nedošlo. Plány nepočítaly s jednou podstatnou věcí - s tím, jak se v kritický moment zachovají lidé. „To už byly přesně vyčleněné jednotky, počet vozidel a vojáci zase museli být vybraní. Když se to stalo, tak my jsme věděli, že půjdeme na Plzeň. Takže armáda měla vnitřní kontrolu. Ovšem 17. listopadu se to v té armádě zhroutilo. Bylo to všechno v rozkladu,“ zavzpomínal voják.

    Jaroslav Kulíšek v armádě zůstal a dosáhl hodnosti podplukovníka, zúčastnil se několika zahraničních misí. Do povědomí veřejnosti se dostal hned při té první - v Gruzii byl spolu se čtyřmi dalšími mezinárodními pozorovateli unesen a ze zajetí se mu podařilo uprchnout. 

    Pplk. Jaroslav Kulíšek, tentokrát už v civiluPplk. Jaroslav Kulíšek, tentokrát už v civilu | Paměť národa

  • 3.Monika Krausová, studentka (51): Nebylo to žádné hrdinství

    Mezi studenty, kteří šli z Albertova až na Národní, byla Monika Krausová: „Náš více vědomý spolužák, Honza Kupka, za námi ve škole přišel a říkal, že je demonstrace na Albertově a že si myslí, že bychom tam měli všichni jít. Tak jsme tam šli. Byl to velký zážitek pro mě, spousta lidí, síla toho davu, který se vydal na Vyšehrad, byla jsem úplně konsternovaná.“

    Podobným způsobem se rozhodovala asi většina účastníků demonstrace. Nikdo netušil, co se doopravdy stane. Studentka Monika tehdy měla štěstí.

    Nebylo to žádné hrdinství se s nimi vydat na tu Národní. Teprve potom jsem si ty věci začala zjišťovat a o to to byl pro mě větší šok. Byla jsem ze sebe překvapená, že jsem to nechala takhle plavat. Mohlo se nám stát leccos. Já jsem si ani nemyslela, že mě tam někdo ztluče,“ vylíčila kritický okamžik pro Paměť národa. 

    Ne všechno z toho, co se dělo potom, se jí ale líbilo: „Studenti měli až absurdně velkou moc. Studenti architektury se třeba rozhodli, že nepotřebují tělocvik. Zrušili jsme si předmět realizace staveb. Říkala jsem si, že je to divné. Nemůžeme si přece říkat, jaké chceme studijní předměty, když ještě nic neumíme.“ Monika Krausová dokončila studium architektury a nyní má společně s manželem v Táboře projektové studio. 

    Monika KrausováMonika Krausová | Paměť národa/Monika Krausová

  • 4.Josef Bartošek, dělník (72): Nechtěl jsem dělat do politiky

    Pan Bartošek je dodnes hrdý, že v roce 1968 sloužil u výsadkářů v Holešově. Do „jeho“ kasáren se totiž okupanti nedostali. A svůj postoj si zachoval, i když se po vojně vrátil do Československých automobilových opraven (ČSAO).

    „U (politických) prověrek jsem byl jediný z fabriky, kdo řekl, že nesouhlasí se vstupem vojsk. Potom za mnou chodili někteří kamarádi: ,Víš, já jsem samozřejmě taky proti, ale neměl jsem odvahu to říct, protože mám rodinu a mohli by nás pronásledovat. Ty jsi svobodný a nezáleží ti na tom,“ vzpomínal na tu dobu pro Paměť národa.

    Po 17. listopadu v podniku patřil k těm, kteří prošli éru komunismus s čistým štítem a zároveň byl ochoten se zapojit do organizační práce. 

    „Ve fabrice to všechno začalo bouřit. Chystaly se protestní akce a potom se připravovala generální stávka. Někteří kolegové přišli, abych dělal předsedu stávkového výboru. Letáky vyvěšovali většinou dělníci a měli jsme spojku, člověka, který jezdil do Prahy. Když se pak výbory přejmenovávaly na Občanská fóra, já jsem nechtěl dělat do politiky, tak jsem od toho odstoupil a byl zvolený jiný předseda,“ vzpomínal Bartošek.

    Politice se ale stejně nevyhnul, v Holešově se stal místním předsedou KDU-ČSL a byl i místostarostou města. Nyní je v důchodu, se svým synem spravuje stránky Klubu výsadkových veteránů.

    Josef Bartošek u výsadkář v roce 1966Josef Bartošek u výsadkář v roce 1966 | Paměť národa/Josef Bartošek

  • 5.Olga Dolníčková (83): Dunajovice spaly

    „Dunajovice zkrátka spaly. Koukalo se na televizi a čekalo se, co se bude dít. Zpočátku tady žádná aktivita občanů nebyla,“ vyprávěla bývalá prodavačka Olga Dolníčková pro Paměť národa. A mimo Prahu to tak v roce 1989 bylo na mnoha místech. Informace se šířily pomalu, nikdo nevěděl, co bude.

    Sametová revoluce pro paní Dolníčkovou začala v Břeclavi: „Na shromáždění v Břeclavi už se objevili i lidé, kteří byli později velmi agilní. Za všechny bych jmenovala třeba doktora Karla Klanicu nebo inženýrku Annu Procházkovou. Vznesli jsme tam i první požadavky. Chtěli jsme, aby odešli vedoucí pracovníci z okresu. Taky jsme si rozdělili, kdo kam půjde, do továren, do škol.“ 

    Jenže revoluční nadšení se postupně začalo vytrácet a začala se naopak objevovat ziskuschtivost. „A klidně to řeknu, dostala jsem se do okresní privatizační komise, legálně, a najednou mně vstávaly hrůzou vlasy, protože už tam byli ti páni inženýři z některých statků, kteří teď chtěli, aby se jim něco přikleplo,“ uzavřela nevesele své vyprávění Dolníčková.

    Olga DolníčkováOlga Dolníčková | Paměť národa/archiv Olgy Dolníčkové

  • 6.Jiří Imlauf, učitel(53): Řekl jsem si, že to uhraji

    Pan Imlauf dnes učí a věnuje se svému velkému koníčku - hudbě. Celý život si s sebou táhne jednu ošklivou věc. V roce 1987  se jako student pedagogické fakulty vypravil na vzpomínkovou akci ke zdi Johna Lennona do Prahy. Všimla si ho StB a při druhém výslechu pod hrozbou, že ho vyloučí ze studia, podepsal spolupráci.

    „Řekl jsem si, že to uhraji. Že práskačem nebudu, protože těmhle chlapům můžu cokoli namluvit. Při dalším setkání chtěli, ať podepíšu nějaký papír. Tak jsem podepsal. A to bylo ono. Dělali to takovým způsobem, že jako o nic nejde. Když bych to měl říct ve zkratce, přesvědčovali mě, že kdyby náhodou došlo k něčemu protirežimnímu, tak by ode mě chtěli, abych jim to řekl,“ vzpomínal na své největší životní setkání Imlauf.

    Stýkal se dál se svými přáteli, ale měl strach. A přišel listopad 1989: „Já jsem z toho vycouval. Bylo mi strašně. Nevstupoval jsem v žádné angažmá, protože jsem věděl, co mám za sebou. Jen jsem pořád doufal, že už je to minulost.“ Minulost to nebyla, doklady o jeho spolupráci, která nebyla ani dlouhá, ani nikterak výživná se v archivech StB dochovaly. A odsud se to dozvěděli i Imlaufovi přátelé. 

    Jiří ImlaufJiří Imlauf | Paměť národa

  • 7.Petr Kopecký, student (49): Klepali jsme se jak osiky

    S rokem narození 1970 patřil v roce 1989 Petr Kopecký k těm mladší vysokoškolákům. Studoval první rokem na Českém vysokém učení technickém a v listopadu těch přednášek za sebou ještě moc neměl. A na Národní třídu se dostal prostě tak, že viděl plakát a ten opsal.

    „Klepali jsme se jak osiky, když jsme viděli, jak policajt kope do holky a té z roztržené pusy prýští krev. Běžel jsem pak uličkou, bratranec přede mnou zakopnul, policajt ho chtěl praštit, ale já jsem na něj zařval, on se lekl a to bratrance zachránilo před ránou do hlavy,“ popsal pro Paměť národa kritické okamžiky. 

    A dál následoval revoluční život, jak ho zažila asi řada tehdejších studentů. Účastnil se výjezdů, demonstrací až do svobodných voleb. Nakonec školu nedostudoval a časem se stal podnikatelem. Vstoupil do ODS a zase z ní vystoupil. 

    Petr KopeckýPetr Kopecký | Paměť národa/ Petr Kopecký

Sledujte pořady Blesk Zpráv

Epicentrum S prezidentem v Lánech Ptám se, pane premiére

Redakce Blesk Zpráv pro vás každý týden od pondělí do čtvrtka připravuje pořad Epicentrum s rozhovory na aktuální témata. Kromě toho vám pravidelně přinášíme názory prezidenta Miloše Zeman v pořadu S prezidentem v Lánech a zpovídáme i premiéra Andreje Babiše.

anonym01 ( 13. listopadu 2019 18:25 )

KOMUNISTUM SE NESMI NIC STAT. TO BYLA PODMINKA TECH ZE SOVETSKYHO SVAZU. STAT SE MELO. DNES BYCHOM NERESILI TO, ZE JE NIKDO NEVOLI, ALE PRES TO VLADNOU!

anonym01 ( 13. listopadu 2019 18:23 )

LIDE POSLALI NA TRANSPARENTNI UCET ZDANENE PENIZE!!! 5.5 MIL KORUN! JACI TUNELARI? VCERA SOROS, DNES TUNELARI? NEVI KOMOUSI KUDY Z NUDY?

anonym01 ( 13. listopadu 2019 18:18 )

JAK TEDY MAJI BYT LIDE S TIM CO JE SPOKOJENI? VZDYT TU PSEUDODEMOKRACII VYTVARELI 30 LET KOMOUSI V AKCI. TY POVERIL SOVETSKY SVAZ. MILIONCHVILEK.CZ ZVE NA DEMONSTRACE! JAK JE MOZNE, ZE SI NAS MUZE KDYKOLIV BABIS DOHLEDAT, NAJIT A MSTIT SE? JE CAS TO UKONCIT S NIMI!

anonym01 ( 13. listopadu 2019 18:16 )

Zesnuly Havel proti krivakum Z PROGNOSTAKU sice brojil, ale oni ho NAKONEC prezili. KLAUS a zeman si predavali zezlo 30 let od revoluce VOLBY CO VOLBY BYLI U TOHO! JAKOBY VITEZILI, BYLI PROTI SOBE, ALE NAKONEC OPOZIČNI SMLOUVA UKAZALA, ZE VLADLI SPOLU A DOMLUVILI SE!!!! KDYZ UZ JSOU STARI A NEMOHOUCNI, PODSTRCILI NAM BABIŠE A SNIMI I PARTIČKU STARYCH KOMUNISTU A HNEDYHO OKAMURU .CHRANI STB V HNUTI ANO!!!

Manowar ( 12. listopadu 2019 10:47 )

Čo bolo,to bolo.

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Články odjinud