*Říkal jste, že jste se před revolucí účastnil všech protirežimních protestů, které se pořádaly. Mrzelo Vás, že jste zrovna na  demonstraci 17. listopadu nebyl? Nebo jste o ní nevěděl?

„Samozřejmě jsem o ní věděl, šla na ni řada mých kamarádů i můj synovec Alfréd Tutko, student, který v té době přestoupil z Košic na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a bydlel u mě. A šel tam i kameraman Jaroslav Brabec, který se mnou dělal oba mé celovečerní filmy. Strašně mě mrzelo, že poprvé budu chybět já, ale termín frekvence ve studiu, kde jsem dokončoval film, jsem potvrdil několik měsíců dopředu a nešel zrušit. Byl jsem strašně nervózní. Museli mi slíbit, že mi zavolají, jak to vypadá. Alfréd se potom neozval, z nějaké budky ale volal Jarda a říkal, že to vypadá velice dramaticky. Že to nebude obvyklá demonstrace a že je škoda, že tam nejsem. Spěchal jsem tedy s mixem, abych stihl alespoň konec demonstrace, ale nepovedlo se, skončil jsem až po deváté hodině večer.“

*Vyrazil jste ještě za přáteli?

„Nikdo už se mi neozýval, tak jsem se nechal odvézt domů – bydlel jsem u Národní třídy. Jenže za mostem, u Národního divadla, nás zastavili policisté, že dále nemůžeme, protože ulice je uzavřena. Vystoupil jsem, že tedy půjdu pěšky, ale nechtěli mě pustit. Musel jsem je přesvědčit, že tam opravdu bydlím. Už tehdy jsem v sobě cítil tíživé napětí, všude bylo takové divné, nepřirozené ticho. Nakonec nějaký velitel souhlasil, že můžu domů, ale s policejním doprovodem. Vešel jsem s jedním příslušníkem na Národní třídu a ocitnul jsem se ve scéně jak z amerického katastrofického filmu. Do smrti mi to zůstane v paměti. Kráčel jsem ulicí, která vypadala, jako by se na ní zrovna dotočila nějaká apokalyptická scéna. Někde ležela nějaká bunda, o kus dál čepice, rukavice, rozšlapané květiny, rozbitá skla se zbytky svíček, kusy papírů a útržky transparentů vznášejících se ve větru… Mezi tím pobíhali policajti a nějací lidé, kteří to uklízeli. Bylo to místo zkázy, působící v tom tichu hrozivě. Policista mě dovedl až k mému bytu na Perštýně a řekl, že nemám zatím vycházet ven. Bylo mi jasné, že se stalo něco velkého. Hodně mě to rozrušilo. Hned jsem naladil Hlas Ameriky a dozvěděl jsem se, co se stalo. Sevřel mě strach, protože synovec, který šel na demonstraci, nebyl doma. Volal jsem různým známým a jeho přítelkyni Evě, ale nikdo mi nebral telefon. Eva se pak ozvala sama. Byla rozrušená až hysterická, ptala se na Freda. Došli spolu z Albertova až na Národní třídu, ale tam je policajti rozdělili, Eva skončila v postranní ulici a Alfréda naposled zahlédla ve skupině lidí, kterou policie tlačila k podloubí. Do toho na Hlasu Ameriky hlásili, že tam byl zabit jeden student.“

*To jste se musel pořádně vyděsit…

„Byli jsme vyděšení oba. Plakala, že to je určitě on, protože on vždy jednal emotivně, a toto silné psychické rozrušení přenesla i na mě. Byl jsem to já, kdo ho kdysi přesvědčil, aby medicínu dostudoval v Praze. Představa, jak své sestře, která si nepřála, aby odcházel z Košic, sdělím, co se stalo, byla hrozivá. Byl jsem zcela bezradný, zkoušel jsem obvolávat nemocnice, ale nemělo to žádný smysl. Usnul jsem až nad ránem, žalem a únavou z předchozího dne. Pak Fred přišel.“

*Kde byl celou noc?

„Skutečně byl jedním z těch, které Veřejná bezpečnost nahnala do podloubí a tam je ztloukla. Dostal několik ran i do hlavy a měl výpadek paměti. Ví jen, že někam s dalšími lidmi utíkal a že jim pak nějaká paní otevřela dům a pustila je dovnitř. Tam je dovedla do svého bytu, ošetřila je a uvařila jim čaj. Ale dodnes vůbec neví, kde to přesně bylo ani kdy pak z toho bytu odešel. Byl v totálním šoku, dezorientovaný, a proto poté neuměl ani najít, kde bydlí, přestože v Praze už nějakou dobu žil a od mého bytu se nacházel asi jen nějakých sto až dvě stě metrů. Do nemocnice se bál jít, že tam čeká policie… Až po tom bloudění se náhodou ocitnul před naším domem a poznal vchod. Ráno mi říkal, že i kdyby měl být vyloučen ze své vysněné školy, tohle už komunistům neodpustí. Poprvé v životě zažil násilí a aroganci moci a agrese, s jakou se setkal, to, co zažil, ho definitivně přesvědčilo, že tento režim musí skončit.

VIDEO: Fero Fenič o zásahu na Národní: Mrtvý student? Myslel jsem, že je to můj synovec

Video
délka: 27:54.97

Fero Fenič o zásahu na Národní: Mrtvý student? Myslel jsem, že je to můj synovec. redakce Blesk

Fotogalerie
9 fotografií