Skaut Jiří Lukšíček (87) strávil 6 let v táborech v Jáchymově: U výslechu vzal vinu na sebe
Pamětník Jiří Lukšíček je oddaným skautem a byl také politickým vězněm. V padesátých letech byl odsouzen za velezradu a svůj trest si odpykal v trestaneckých uranových táborech na Jáchymově. Už v mládí se zamiloval do skautingu. Po převratu se ovšem odmítal připojit pod Komunistický svaz mládeže a hrdě dál nosil na klopě skautskou lilii. Ta ho přivedla k dalším, kteří se odmítli přidat do organizace spadající pod KSČ.
Jiří Lukšíček jako malý pamatuje bombardování Prahy spojeneckými letouny, pomáhal tátovi stavět barikády. Na osvobození ale příjemné vzpomínky nemá. Viděl jak se zacházelo s nacistickými kolaboranty a to se mu nelíbilo. „Jako kluka mě vzalo, jak ženám na hlavách vystříhali hakenkreuz, mlátili je. To ve mně zůstalo. Ano, Němci nám ublížili, ale toto byla msta ex post, když už bylo po všem,“ popsal pamětník pro portál Paměť národa.
Hned po válce se přihlásil do skauta. V té době v oddílu neměli žádné uniformy nebo vybavení, ale seznámil se tam s celoživotním kamarádem Františkem Bobkem. Skauting se pro Jiřího stal celoživotní láskou. Získal přezdívku Rys a Františkovi říkali Stopař.
Pak ale přišel převrat v roce 1948 a skautské oddíly byly začleněny pod Komunistický svaz mládeže. Už jako šestnáctiletí dva kamarádi razantně odmítli vstoupit do organizace, která by spadala pod KSČ.
Lilie ho přivedla k tajnému oddílu
Byly zakázany i veškeré skautské symboly. „Tehdy jsme nosili na kabátech malé skautské lilie, říkali jsme jim ‚klopovky‘. Byl to znak toho, že jsme ještě pořád součástí Junáka. Někdo ji nosil pod klopou, my na klopě. Věděli jsme, že jako skauti můžeme důvěřovat pouze skautům,“ popsal Lukšíček tehdejší situaci.
Právě tento malý symbol vedl k tomu, že se Jiří a František setkali s dalšími skauty, kteří se také nechtěli začlenit pod KSČ. Potkali se s Oldřichem Rottenbornem přezdívaným Hoby. Ten dále tajně udržoval jeden ze skautských oddílů. „Všichni jsme hodlali dodržet desatero skautského zákona, do kterého patřil také slib, že budeme v případě nouze bránit republiku,“ popsal pamětník, proč tiskli antikomunistické letáky a prováděli další nepříjemnosti tehdejšímu režimu.
Jedna z těchto drobných rebelií se jim však nevydařila. Cílem bylo narušit vojenské cvičení milicionářů tím, že zastaví vlak a vypustí kola přistaveným autobusům. Naskládali na koleje kameny, nechtěli ale nikoho zranit a tak do vlaku nastoupili a strojvedoucího chtěli včas na překážku upozornit. Někdo je však mezitím udal. Skončili na výslechu u SNB, statečný Lukšíček chtěl ochránit ostatní a tak tvrdil, že ventilky vypustil jenom on sám! Chtěl vzít vinu na sebe. Společně s dalšími dvěma byli odsouzeni k několika měsícům ve vězení.
Člověk musí mít víru
Po dvou měsících byl propuštěn na amnestii, musel ale téměř ihned nastoupit vojenskou službu u tzv. Technických praporů. Tam pro něj ale přijela StB, odvezli ho na stanici a psychicky i fyzicky ho mučili. Měl se přiznat k velezradě a ozbrojenému převratu. U jednoho ze skautů se totiž našla zbraň. Tu měl i Jiří Lukšíček, ublížit ale nikomu nechtěli.
„Také jsem dostal, zbrojovku Zetku a k tomu jeden zásobník, osm nábojů. Já bych ale proti živému člověku nevystřelil. Měli jsme je, protože jsme si říkali, že toto nemůže trvat dlouho, tak pro případ ‚kdyby´,“ uzavřel vyprávění pamětník. Za velezradu dostal šestiletý trest, který si odpykal v jáchymovských táborech Nikolaj a Rovnost. „Člověk musí mít víru. A mojí vírou bylo, že až nás pustí, tak mi maminka uvaří meruňkové knedlíky. A stalo se!“
Celý příběh tohoto pamětníka i mnohé další příběhy si můžete přečíst na portálu Paměť národa.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.