Juliane přežila pád letadla na Štědrý den: Boj o život v džungli!
Byl Štědrý večer roku 1971 a tehdy sedmnáctiletá Juliane Koepckeová se nacházela spolu se svou matkou na palubě letu z peruánského hlavního města Limy do vnitrozemského města Pucallpa. Jenže letoun havaroval a Juliane jako jediná přežila. Byla zraněná a široko daleko se rozkládala džungle. Tak začala její krušná pouť za přežitím.
Let probíhal v pořádku až do doby, než se nad Amazonským pralesem vytvořila bouře a jeden z výbojů udeřil do letadla Lockheed L-188, ve kterém seděla i Juliane s matkou. Pak se letadlu vzňal jeden z motorů.
„Lidé ječeli a pak už jsem neslyšela vůbec nic, kromě burácení motorů,“ uvedla Juliane v roce 2012 pro BBC. „Hluk najednou přestal a já byla mimo letadlo. Volně jsem padala dolů, stále připoutána k sedačce,“ řekla Juliane s tím, že jediné, co slyšela, byl šelest větru.
Už pád z několika desítek metrů bývá zpravidla smrtelný a Juliane se zřítila z několika stovek metrů. To jediné, co ji chránilo, bylo sedadlo letounu, ke kterému byla připoutána. Dodnes není jasné, jak přežila, protože krátce před nárazem upadla do bezvědomí. Nepravděpodobnější je, že její pád zpomalily větve a listy stromů hustého amazonského deštného pralesa. I tak ale dívka utrpěla po dopadu zlomeninu klíční kosti, měla oteklé oko a naštípnutou holenní kost.
První hodiny po dopadu se nemohla probrat z částečného bezvědomí. Když se vzpamatovala, uvědomila si, v jaké je situaci. Je uprostřed džungle a nikdo jí na pomoc nepřijde. Měla pouze jednu botu a minišaty bez rukávů. Špatně viděla a brýle při pádu ztratila. Juliane měla ale jednu důležitou výhodu – její matka byla bioložka a otec ornitolog. Věděla tak toho o životě v deštném pralese víc než její vrstevníci. První den v džungli strávila právě hledáním své matky, než jí došlo, že je to zbytečné a pomoc musí najít sama. Našla u trosek letadla pytel lízátek, což bylo jediné jídlo, které sehnala.
Vzpomněla si na slova svého otce, že pokud najde potok, musí ho sledovat a dostane se tak k pomoci. To se jí podařilo a podle něj došla až k větší řece. Pohybovala se po jejím břehu, aby se vyhnula obtížnému terénu. Narazila přitom na krokodýly, ti ji ale naštěstí nechali být. Občas zaslechla letadla, ale přes husté stromy je neviděla. Po pár dnech zvuky letadel zcela utichly.
Poradila si se zhnisanou ránou, ve které měla červy. Na ránu si dívka vlila benzín z letounu a to červy odehnalo. Potkávala množství zvířat, ale žádné z nich na ni neútočilo. Napadlo ji, že v těchto místech zvířata neví, že lidé vůbec existují. Byla vyčerpaná a bezradná. Po deseti dnech pochodu usnula vysílená na břehu řeky.
Když se probudila, uviděla prázdnou loď. „Myslela jsem si, že mám halucinace, že začínám ztrácet rozum,“ řekla. Rozhodla se u lodi přečkat noc, když v tom dorazili její majitelé. Ti si nejdříve mysleli, že je Juliane lesní duch, který se zde měl podle pověr vyskytovat. O Juliane se ale postarali a dali jí najíst. Poté vzali dívku na lodi do nedaleké vesnice, odkud byla letecky převezena do Pucallpy. Tam se konečně shledala se svým otcem.
Julianiny informace stačily k tomu, aby dovedly úřady na místo havárie, kde se podařilo identifikovat oběti, včetně její matky. Z 91 lidí na palubě, byla Juliane jediná přeživší. „Později jsem zjistila, že matka havárii také přežila, ale byla vážně zraněná a nemohla se pohnout. Zemřela o několik dní později,“ uvedla Juliane.
Ano, taky jsem videla tento film a mel cesky dabing.
Také jsem ten film kdysi viděl v biografu, jako malý kluk.
Vzpomínám si nejvíc na to, jak si vydloubávala z nohy červy.