Češi přinutili Petera kopat hroby popraveným Němcům: Po letech popsal hrůzy divokého odsunu
Narodil se v Žatci a již od útlého věku se mu nelíbil nacistický režim Adolfa Hitlera. To, že se nebál vyjádřit svůj názor ho sice přivedlo do vězení, ale nakonec mu jeho upřímnost zachránila život. Mezi popravenými Němci po konci války Klepsch nebyl. Za to ale musel pohřbívat mrtvé.
Peter Klepsch se narodil v Žatci do rodiny úspěšného obchodníka s chmelem. Jeho rodina patřila ke špičce v oboru. Své obchodní aktivity rozšířila skoro do celého světa.V roce 1938 tehdy desetiletý Peter poprvé přičuchl k válce. Na vlastní oči viděl příjezd nacistů do Sudet. Dokonce u nich v rodině pobýval jeden z velitelů Rudolf Schmidt, uvedl pamětník pro projekt Paměť národa.
V roce 1944 Petera povolali k obsluze protiletadlových kanonů na Mostecku. V tu dobu si ale nebral servítky a negativně se vyjadřoval na adresu vlády v hitlerovském Německu. Když se k tomu přidalo údajné pomáhání dezertérům, byl zatčen. Po výsleších putoval do věznice v Mostě.
Jak se blížila fronta, přišel počátkem května rozkaz odvést mostecké vězně „do bezpečí“ na západ. Peterovi se ovšem z pěšího transportu podařilo utéct. Nenápadně se vkradl do vozu s německými uprchlíky a nasměroval si to zpět do rodného Žatce.
Po relativním klidu po osvobození přišla za Peterem jeho sestra. „Musíš okamžitě ven na rynek, jinak tě zastřelí!“ sdělila mu. „Potom přijeli čeští vojáci na koních a s biči a hnali nás na žatecký rynek, tedy tržiště. Tam se všichni žatečtí Němci shromáždili a museli během dne po kolonách odcházet do Postoloprt,“ vzpomínal Peter Klepsch pro Paměť Národa.
Obrovské štěstí měl pan Klepsch, když se mu podařilo dokázat, že byl vězněný za narážky proti nacistickému režimu, a byl tak vlastně jeho obětí. Českoslovenští vojáci ho tak nepostavili rovnou na popraviště v Postoloprtech. Roli ale dostal děsivou. Stal se z něj hrobař obětí.
Postoloprtským hrobařům nezbývalo, než zůstat k situaci chladnými. „Byli jsme tak nějak letargičtí. Já tedy každopádně. Byl jsem úplně chladný. Neměl jsem potom už žádný strach a nic takového,“ dodal Klepsch. Ne každý se ale dokázal takto obrnit. Klepschův kamarád Langer raději zvolil smrt.
„Přihlásil se u Marka a řekl, že chce zemřít, že je důstojník, že už to nevydrží a že žádá o ránu z milosti. A potom řekl Marek, ještě dnes to slyším: ‚Co, ty chceš ránu z milosti? Máš ji mít!‘ Potom vzal pistoli a střelil ho do temene,“ vysvětlil Peter.
Do paměti se Peterovi zapsala především poprava pěti chlapců, kteří byli exemplárně potrestáni za pokus o útěk. „Kluky postavili k severní zdi kasáren a ke každému z nich postavili jednoho střelce. A já vím jenom, že jednoho střelili do krku, vyrazil proud krve, jeden, dva metry daleko. A jeden volal svoji maminku, to jsem taky viděl,“ vzpomínal pan Klepsch.
Poté už byl Karel povolán k pochodu zpět do Žatce, kde se opět shledal i se svou matkou. V březnu 1946 odjel Peter Klepsch s matkou, sestrou, švagrovou, dvěma tetami a sestřenicemi transportem v dobytčím vagonu přes Cheb do americké okupační zóny v Německu.
Příběh pamětníka přinesl projekt Paměť národa.
Témata:
Související
