„Čekali jsme, až nás zastřelí,“ popisuje Marie (99) Pražské povstání. Pomoc přišla v pravý čas
Marie Dubská v těchto dnech vzpomíná na 76 let staré události, kdy se ve sklepeních Staroměstské radnice loučila se svými přáteli a členy odboje proti nacistům. Očekávala smrt chladnou kulkou. Místo toho se jí povedlo přežít a pomáhat raněným chlapcům až do příchodu Rudé armády. U příležitosti výročí Pražského povstání zavzpomínala na poslední dny druhé světové války na našem území a na klíčové události boje o svobodu.
Lidstvo proti sobě vždy vedlo malé i velké války. Za ten největší konflikt je ale v novodobých dějinách braná především druhá světová válka. Krvavý konflikt, který odhalil nejtemnější stránky lidské mysli a během kterého se využívaly na tu dobu nejmodernější technologické nástroje, a to s primárním účelem zabít, zničit a vyhladit.
Válka, během které zahynulo přes 50 milionů vojáků a civilistů a která zničila miliony rodin, ale neodhalila jen nejkrutější lidské myšlenky a pohnutky. V nitrech nespočetného množství lidí probudila i touhu bojovat a pomáhat ostatním.
Ač se zdá, že je to vzdálená minulost, od konce války uplynulo teprve 76 let. A stále máme možnost vyslechnout si krutá svědectví z koncentračních táborů, válečných front, ale i od lidí, kteří bojovali na domácí půdě. Ve válce totiž nejsou jen vojáci. „Mladým bych chtěla vzkázat, aby byli víc vlastenci. Aby si vážili tak krásné země a svobody. A nebáli se obětovat za její svobodu život,” říká Marie Dubská (99) a za silná slova přitom ručí vlastní zkušeností.
„Loučili jsme se a čekali, až nás postřílejí“
Marie se totiž jako třiadvacetiletá dívka podílela na vyhnání nacistů z Prahy během Pražského povstání, které oficiálně vypuklo 5. května a skončilo o čtyři dny později příchodem ruských spojenců. Pražské povstání si připomínáme právě v těchto dnech a zde je svědectví jednoho z členů odboje.
Celá události vypukla 5. května 1945, ačkoliv drobné boje probíhaly už od začátku května. V následujících dnech se vedle rozhlasu bojovalo i o komplex Nové radnice, Nové úřední budovy a o komplex Staroměstské radnice, kde se před lety odehrávala i část příběhu Marie Dubské, která v říjnu oslaví sté narozeniny.
Marie byla členkou čety „Matylda“, která 6. - 8. května vzdorovala nacistické ofenzivě přímo v budově radnice. Radnice byla nejklíčovějším komplexem. Kromě strategického umístění disponovala i řadou podzemních chodeb a sklepení a vysílal odtud městský rozhlas. „Moje role byla přijímat a předávat rozkazy střílejícím chlapcům, kteří byli v oknech. Já jsem dostala rozkaz, třeba: ‚Zdola posílám s pancéřovou pěstí, podpořte střelbou’,” líčí Marie Dubská během svého rozhovoru pro Paměť národa, organizaci sdružující pamětníky z klíčových historických událostí.
Kromě toho se Marie starala o raněné a zajišťovala zázemí bojujícím mužům. „My děvčata jsme měly službu v noci. To se chodilo po chodbách, aby se chlapci trochu vyspali. A také jsem se starala o jídlo. Vůbec nevím, jakým způsobem se stalo, že nás zásobovali jídlem. Já jsem pro něj chodila až dolů do sklepa, okýnkem jsem to brala,“ pokračuje ve vyprávění.
Marie málem přišla během své služby o život, a to v den, kdy začalo bombardování a kdy začalo v radnici hořet jedno z poschodí. V místnosti, kde měla službu se sesunula zeď a celý prostor pohltily plameny. „Můj velitel na mě zařval: ‚Děvče, uhni,’ já jsem odskočila a tam všechno padlo. Viselo mi tam oblečení a batoh s doklady, všechno shořelo. A my jsme se museli sesunout dolů,“ vypráví.
„Ale tam dole, co jsme byli, tak tam jsme se všichni loučili, to jsme čekali, že tam vtrhnou a všechny nás postřílej. Jenomže oni se strašlivě báli, Němci, gestapo, sovětské armády, takže oni se všichni snažili včas utéct vstříc Američanům,” vzpomíná dál Marie na těžké hodiny ve sklepení radnice, odkud lítala nahoru a dolů, aby se mohla starat o raněné.
Kromě osudných posledních dnů války v Praze se Marie i před samotným rozpukem Pražského povstání snažila o udržení svobody Čechů. Na začátku války nahlašovala propagandistické plakáty, účastnila se mohutných protestů a během válečných let fungovala jako odbojová spojka.
Úlevu a štěstí pocítila až 9. května, kdy do města dorazila Rudá armáda. „Vyšla jsem je ven vítat. Já jsem byla v uniformě, poněvadž šaty mi shořely na radnici. Oni mě naložili do auta a jeli jsme Prahou. A dívali se na mě překvapeně – jak brečím a hledím na naši vlajku a do toho se směju,“ uzavírá Marie.
Kroupa: My se poučili, Rusko nikoliv
Během Pražského povstání přišlo o život asi 1500 obyvatel Československa, jak Blesk Zprávám dodává ředitel a zakladatel Paměti národa Mikuláš Kroupa. Celkem během války zemřelo podle některých údajů 350 tisíc Čechoslováků, počty se ale místy rozcházejí. Převážná většina mrtvých bylo z řad Židů.
Pražské povstání za válkou neudělala pomyslnou tlustou čáru, dozvuky byly patrné ještě několik měsíců po celonárodním povstání. Výsledkem konfliktu, během nichž vypomohla Praze i tzv. Ruská osvobozenecká armáda, byla nicméně kapitulace německých vojsk.
„Nechci umenšovat v obecném smyslu ohromné nasazení SSSR za 2. světové války a jejich obrovský podíl na porážce nacismu v Evropě. Ani v nejmenším se nechceme dotknout cti rudoarmějců, skutečných hrdinů a obětí 2. světové války. Zpochybňuji, že se jednalo o osvobození v pravém a plném slova smyslu. Jistě se jednalo o osvobození od nacismu, ale s ohledem na to, co následovalo, nikoliv ke svobodě,“ komentuje ale nyní Kroupa pro Blesk Zprávy.
Na dotaz, proč je dobré si připomínat i roky starý konflikt zmiňuje Kroupa, že jde o jisté poučení. „Jen svobodný člověk a svobodná společnost se mohou skutečně z minulosti poučit. A my tak - zaplať pánbůh - činíme. Ruská strana nikoliv, minulost zneužívá k propagandě,“ zlobí se Kroupa.
Samozřejmě, že zábor každou velmocí je problematický. Lítáme z jedné náruče do druhé, nebo-li ode zdi ke zdi. Místo mocnosti, která zachránila naši zemi a nás od od vyhlazení, přichází k nám znovu jiní páni, kteří jsou ještě horší. Mají mezi námi zrádce jako je jistý Herman bezostyšně se klonící nepřátelům na Sudetoněmeckých dnech. Tento vyčuránek chytl novou funkci vyslance Lechtensteinů, kteří požadují vrátit půlku Čech a Moravy. Požadují vrátit to, co bezohledně nakradli po Bílé hoře a znovu chtějí ovládat naši zem. Nic jim tady nepatří! Jenom pan zrádce, vyčuránek Herman!