Když se řekne Olbram Zoubek, každého napadne minimálně některá z jeho známých soch a skulptur. Od roku 2002 zdobí úpatí Petřína jeho Pomník obětem komunismu, který znázorňuje šest kráčejících bytostí v různém stádiu fyzicky zdeformovaných těl. Janu Palachovi (†20) a Janu Zajícovi (†18), dalšímu studentovi, který se upálil na protest proti komunismu, dokonce vytvořil náhrobky. Méně se toho ovšem ví o tom, jaké byly Zoubkovy začátky.

Totální nasazení

Olbram Zoubek se jako druhorozený syn narodil na Žižkově, kde na Sladkovského náměstí vychodil gymnázium. Coby budoucí umělec v prvním ročníku obdržel dokonce trojku z výtvarné výchovy! Školu dokončil bez větších problémů, alespoň co se školního prospěchu týče. Do vzdělání mu nicméně nevlídným způsobem promluvila druhá světová válka.

„Můj ročník 1926 byl v roce 1944 nasazený celý,“ zmínil Zoubek v rozhovoru s Dorou Čechovou, který vyšel knižně pod názvem Život a sochy Olbrama Zoubka, nucené práce. Z toho důvodu musel studium přerušit. „Já jsem nastoupil do pražské továrny na dámské prádlo Wegena, která sídlila na Letné. Kromě prádla pro vybombardovaná německá města se tam vyráběla křídla k letadlům, vojenské brašny, masky,“ vzpomínal Zoubek. V továrně pracovaly především ženy, Zoubek měl starosty zejména zametání dvoru, balení zboží nebo rozbalování beden s materiálem.

Bomby nad Prahou? „Bylo to hezké”

Na rozdíl od mnoha jiných měl Zoubek štěstí, že byl nasazen v místě svého bydliště. Mnozí Češi totiž v důsledku nacistických nucených prací museli i do Německa. Bezprostřední klid to však pro Zoubka nepředstavovalo ani náhodou. Na vlastní oči viděl nálet spojeneckých letadel na Prahu, který způsobil smrt stovky obyvatel, a devastaci kláštera Emauzy. Jak na tuto zkušenost vzpomínal?

Bylo to hezké,“ uvedl v rozhovoru lakonicky. „Spojenecká letadla zabloudila nad Prahu a dostala příkaz shodit bomby. Jak je shazovali, vytvořil se pruh výbuchů od náměstí Jiřího z Poděbrad přes Rozhlas a Emauzy až po most Palackého,“ vzpomínal. „Malá letadélka nad námi, obláčky nad městem. V letadlech letěli naši spojenci. Trestali Němce, i když nás s nimi také. Byl to jeden z velkých zážitků mého života.“

Štěstí nad rozum

Když v květnových dnech roku 1945 vyústil neklid pražského obyvatelstva v otevřené povstání proti nacistickým okupantům, tehdy devatenáctiletý Zoubek se rozhodl nesedět doma se založenýma rukama. S bratrem vylezl na střechu domu, která dříve stával na místě nové budovy Národního muzea, dřívějšího Federálního shromáždění.

„Ze sklepů pod námi se střílelo a my jsme si mysleli, že budeme moci shodit střešní tašky na kulometné hnízdo pod námi. Jenže ze střechy domu, na jehož místě později postavili Dům potravin, se střílelo. Němci ostřelovali střechu, na které jsme leželi, a tak jsme nedolezli ani k její hraně, jak jsme se báli,“ řekl Čechové. „U Rozhlasu jsem poprvé v životě viděl mrtvé. Na chodníku leželo pět mrtvých a mezi nimi mladá žena. Jak tam ležela, měla sukni povyhrnutou víc, než kdyby byla naživu (…). Bylo to tragické.“

Trosky kláštera po náletu.
Autor: ČTK

5. května 1945 se Zoubek nechal naverbovat k Revolučním gardám. Na Žižkově střežil barikádu. „Tehdy jsem také zažil jeden z největších strachů v životě. Od našeho stanoviště vybíhal směrem na jih, do kolejiště, cíp Riegrových sadů. Kolejiště měli Němci. Mne a jednoho kluka poslali z barikády hlídat do sadů, zda tudy Němci nechtějí proniknout a obejít nás zezadu. Dostal jsem pušku, se kterou jsem neuměl zacházet, a chodili jsme parkem a poslouchali, jestli někdo nejde. Němci byli na rozdíl od nás vycvičení, kdyby je napadlo přes nás přejít, snadno by nás odstranili.“ Tehdy ani jindy je to naštěstí nenapadlo, a válečné útrapy Zoubek přečkal ve zdraví. „Přežili jsme, ale měli jsme při tom víc štěstí než rozumu.“

Ušlapaný učitel

Dozvuky války bylo slyšet ještě dny, týdny a měsíce po uzavřeném příměří. Sám Zoubek například po válce střežil Němce, kteří upadli do zajetí. „Naprosto korektně,“ podotýká. „Ale také jsme viděli, jak po Žižkově Češi honili Němce, tloukli je a týrali. I ženy.“

Po létech, která od květnových dnů 1945 uplynula mu z paměti také nevymizel tragický osud Otakara Kunstovného, který Zoubka na gymnáziu učil francouzštinu. Z politických důvodů jej nacisté ze školy vyhodili, a on musel na obecním úřadě vydával přídělové lístky na petrolej. „Vzdělaný člověk, (…) ale byl velký nervák a když se rozčílil, nemohl popadnout dech a koktal. Při revoluci na něj někdo na ulici zakřičel, to je on, táhnul s Němci, nedal nám petrolej. A profesor, jak se nemohl vyjádřit, se zakoktal a nedokázal se obhájit. Hodili na něj prkno a ušlapali ho.“

Palachova maska

Po válce se Zoubek mohl vrátit zpět do školy.Po maturiště nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kterou dokončil v roce 1952. Od té doby kráčel po cestě suverénního umělce, kterému se dostalo patrně největší pozornosti v 60. letech.

V lednu 1969 totiž sňal posmrtnou masku Janu Palachovi, která se později stala základem jeho bronzové pamětní desky na budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Chtěl jsem něco udělat a napadlo mne, že bych mu mohl poskytnout poslední službu, sejmout posmrtnou masku. V Praze to umělo jen několik lidí. Z ateliéru jsem si vzal fanku, sádru a indulonu, protože pleť se před nanesením sádry musí namastit,“ vysvětloval Zoubek Čechové.

„Ležel v chodbě na improvizovaném katafalku. Přikrytý státní vlajkou a obložený květinami, důstojně a krásně. Od zřízenců bylo hezké, že se o něj tak postarali. Tam jsem mu sejmul posmrtnou masku,“ líčil Zoubek s tím, že ji pro jistotu snímal dvakrát, kdyby se jeden z pokusů nepovedl. „Vrátný z toho měl opletačky, protože bez povolení nesměl na patologii soudního lékařství nikoho pustit.“
Olbram Zoubek sejmul Janu Palachovi posmrtnou masku. Ta se stala základem pamětní desky Jana Palacha, která je dodnes k vidění na budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na náměstí Jana Palacha.
Autor: David Zima

Rovná páteř, komunistům navzdory

Nejen vrátný na celou udsálost doplatil. „Potom, co jsem se provinil s Janem Palachem, jsem na vlastní kůži poznal, co znamená znelíbit se režimu,“ uváděl zpětně Zoubek. „Pro mne to znamenalo žádné cesty do ciziny, žádné výstavy, žádné prodeje tady ani do zahraničí. Byl o mě zájem, ale už mi to nedovolili. Nechali mě jenom restaurovat.“ Na dotaz, zda toho někdy nelitoval, odpověděl Zoubek výstižně: „Ani trochu. Dalo mi to pocit, že mám pevnou páteř. Díky tomu jsem se i v tom svrabu, v němž jsme žili, mohl cítit dobře.“

Jak sám sochař uváděl, sám měl přitom k levicovému smýšlení velice blízko. Do školy s ním totiž chodili chlapci z bohatších i dělnických a tedy chudších rodin. „Podle oblečení a svačin jsem si začal uvědomovat sociální rozdíly. Proto jsem po válce sympatizoval s komunisty,“ vysvětluje.

V roce 1947 byl dokonce na vážkách, zda nevyplní přihlášku do strany. V jeho budoucím uměleckém životě, což tehdy nemohl vědět, by mu to stejně jako mnohým jiným umělcům, jen prospělo. V tom osobním by mu to však jeho vlastní rétorikou trošku „pokřivilo páteř“. Proč se nakonec do KSČ rozhodl nevstoupit?

Přišel rok 1948 a já jsem uviděl za deště Lidové milice se zbraněmi, jak pochodují proti vlastním lidem, a bylo po vyplňování a podepisování. Řekl jsem kolegům, že tohle ne, a odešel jsem domů,“ sdělil v rozhovoru Doře Čechové. Mnohem později, za normalizace, se začal pohybovat mezi disidenty, i když Chartu 77 nepodepsal. Nepodepsal ale ani Antichartu, která pro něj mohla být vysvobozením z uměleckého útlumu.

Teprve po roce 1989, kdy komunistický režim padl, se mohla Zoubkova díla vrátit zpět do výstavních sálů, a veřejná prostranství některých českých měst, Prahu nevyjímaje, zdobí Olbramovy sochy, které mají nejčastěji podobu lidských štíhlých figur s protáhlými končetinami. Medailí Za zásluh ověnčený sochař zemřel 15. června 2017. Jeho vůbec poslední sochařskou prací byla plastika faráře Josefa Toufara (†47), další oběti komunistického režimu.

Video
délka: 00:50.59

Na malostranském Újezdu se konala akce AntiStalin. Dobrovolníci myli a uklízeli prostranství u Pomníku obětem komunismu, jehož autorem je věhlasný sochař Olbram Zoubek. David Zima

Fotogalerie
55 fotografií