Martin vyrůstal v 60. a 70. letech, tedy v období tzv. normalizace. Byl u klíčových okamžiků druhé poloviny 20. dějin, ačkoliv ne na všechny si zřetelně pamatuje. „Během Pražského jara jsem byl kluk, neuvědomělý, nevnímal jsem, že by se dělo něco zvláštního,“ pátrá Martin v paměti. Obdobně to má i se srpnovou invazí v roce 1968. Tou dobou byl na pionýrském táboře. „Když mne otec vezl do Prahy, cestou jsme míjeli ukazatele, které ukazovaly opačný směr, než bylo k Praze. To si zpětně pamatuji, ale tehdy mi to nedocházelo.“

Za Palachem v nemocnici

Zlom nastal zkraje roku 1969, kdy se upálil Jan Palach. Jako jeden z opravdu nemnoha se Martin jako jedenáctiletý chlapec byl podívat do tzv. Borůvkova sanatoria, kde tou dobou těžce popálený Palach ležel. „Neznal jsem jej. Šel jsem tam spolu s kamarádem Martinem Štěpánkem (†63), který se s Palachem znal. Já zůstal stát ve dveřích. Viděl jsem ho, ale nemluvil jsem s ním. Jak měl spálená ústa, mluvit moc nemohl, jen velmi tiše, což jsem neslyšel.“

„Nebudu vám nic nalhávat, pro tak malého kluka to byl příšerný pocit, vidět člověka, to, co s ním udělaly plameny, na nemocničním lůžku,“ vysvětluje. Zážitek z Palachova činu si sebou nese dodnes. Utvrdil jej v tom, aby se stal zaníceným antikomunistou.

Černá ovce v rudém stádu

„To jsem si uvědomil, že se snažil probudit národ z té letargie, jaká tady byla. Ty lidi, co dělali, to bylo něco neuvěřitelného. Jen pro to, aby si mohli dovolit koupit o dva rohlíky víc, tak vstupovali do KSČ,“ vzpomíná na přelom 60. a 70. let Martin. „Nejen ve třídě, ale dokonce v celé škole jsem byl jediný, kdo odmítl vstoupit do Svazu socialistické mládeže.“

Martin Winige byl jedním z mála, kdo viděl na vlastní oči popáleného Jana Palacha. Dodnes je z něj zanícený antikomunista.
Martin Winige byl jedním z mála, kdo viděl na vlastní oči popáleného Jana Palacha. Dodnes je z něj zanícený antikomunista.
Autor: David Zima

Palachovou smrtí se mu vnímání života změnilo. Zúčastnil se ze solidarity i jeho pohřbu. „Byla tam strašná spousta lidí, já byl někde úplně na konci shromáždění,“ vysvětluje Martin. Dnes už patnáct let chodí na Palachův hrob na Olšanech, týden co týden, zapálit svíčku. „Mám to tam blízko,“ pokyvuje hlavou.

Hrozba vězení, nakonec doživotní svoboda

V pozdějším věku mu v hlavě uzrával nápad emigrovat. Dříve než tak mohl učinit, jej zatkla ve Východním Německu Stasi neboli tajná služba. Podezření: Špionáž a pokus o opuštění republiky. „Měl jsem plný pas víz i do západního světa, což jim bylo podezřelé. Cestoval jsem jako zaměstnanec Státní banky Československa.“

„Hájil mě přitom advokát, který mi paradoxně žádal ještě vyšší trest,“ zvyšuje Martin hlas nad normalizačními praktikami komunistických soudů. Nakonec se ale krátce nato dočkal plošné Husákovy amnestie, takže z celého „nedorozumění“ vyvázl bez problému. Nedlouho poté opravdu a cíleně emigroval do západního Německa, kde přednášel ekonomii na vysokých školách.

Na „skok“ doma – bezmála už 30 let

„Když už jsem byl venku, řekl jsem si, že se nikdy do Československa nevrátím.“ Jenomže jak už to bývá, člověk míní, pán Bůh mění. Nakonec se totiž do Prahy vrátil, i když ne z vlastní vůle. „V roce 1991 mi umírala maminka. Nebyl nikdo, kdo by se o ni mohl starat. Lékaři mi tehdy řekli, že bude žít maximálně 14 dní, tak jsem se na těch 14 dní vrátil do Prahy, a ona žila dalších tři a půl roku,“ vzpomíná Martin.

Největší životní chyba

„Tou dobou jsem měl krásně vybavený byt v Německu, pracoval jsem v Deutsche Bank, a nakonec jsem toho musel ze dne na den prakticky nechat. To byla má největší chyba celého života. Neměl jsem se starat,“ říká s tím, že ho klidně v péči mohl zastoupit otec nebo bratr. Dodnes žije v Praze a s nespokojeností přihlíží, jak se česká společnost, 71 let od únorové revoluce, 51 let od srpnové invaze vojsk varšavské smlouvy a hlavně také 30 let od Sametové revoluce, profiluje.

Podle něj se česká společnost pozvolna vrací do nelichotivých časů komunistických praktik, dezinformací, nesvobody a cenzury. „Jsem krajně nespokojen s tím, kam to dnes spěje. Jen jak to jde, tak odjíždím a přednáším makroekonomii třeba v Rakousku nebo Německu,“ uzavírá.

Fotogalerie
19 fotografií