Nebyl jedinou, poslední, dokonce ani první „živou pochodní“ ve východním bloku. Přesto se právě oním skutkem stala z Palacha, dosud neznámého studenta historie, světová ikona československého zoufalého boje proti totalitním praktikám komunistického režimu. „Doufal, že otřese myslí a jednáním celého národa, aby se vzchopil a nedal se zahltit nátlakem vstupu sovětských a spojeneckých vojsk do naší republiky,“ popisuje Zdenka Kmuníčková v knize Poslední dny Jana Palacha.

Osudový čin a chvíle poté

Okamžiky Palachova činu jsou dnes dobře zdokumentované, což posloužilo i několika filmovým tvůrcům k vcelku hodnověrné rekonstrukci toho, co se 16. ledna 1969 vlastně událo. Mladý Jan si okolo půl třetí hodiny odloží ve vrchní části Václavského náměstí aktovku, načichá se éteru, polije se hořlavou chemikálií a zapálí se. „Hoří, běží, pak padá. Lidé jsou zděšeni,“ líčí lékařka.

„Přijíždí sanita a odváží ho na místo odborné pomoci. Tam se ho ujímají laskavé ruce sestry a těžce ohořelý Jan okamžitě vysvětluje, že se nechtěl zabít, že není sebevrah,“ vzpomíná Kmuníčková, která s Palachem coby psychiatrička poskytující péči těžce popáleným pacientům na klinice popálenin tráví jeho poslední dny. Dny, které jsou protkané neutuchající bolestí i nadějemi zároveň. Nadějemi, že svým činem vyburcuje československou společnost z letargie; nadějemi k vůli přežít a žít.

Video
délka: 20:23.79

Psychiatrička o rozhovoru s Palachem: „Byl přesvědčený, že přežije" Blesk TV

„Jan pociťuje bolest, pálení a všemožné útrapy, jakými poničené tělo naplňuje jeho čas. Každý jeho dech deroucí se popáleným hrdlem a ústy je hrdinstvím,“ popisuje lékařka. „Teď ještě věří, že mu bude líp, že přežije,“ říká její záznam ze dne 17. ledna – den po osudovém skutku.

Video
délka: 02:56.86

Jan Palach a jeho rozhovor s doktorkou v nemocnici po upálení YouTube.com

Když naději střídá beznaděj

I přes bolesti, které si málokdo dovede představit, zůstává ve svém činu neoblomný. Věří, že udělal to, co bylo zapotřebí, že se nejednalo o zoufalý čin. „V historii jsou určité okamžiky, kdy je zapotřebí něco udělat. Teď je na to čas. Za půl roku, za rok už bude navždycky pozdě,“ svěřil se slábnoucím hlasem lékařce. Zároveň ve sledu vlastních bolestí upozorňuje na to, že budou i další lidé, kteří se zapálí. Ze stejných důvodů. „Nechce, aby někdo další takto trpěl. Nabádá, aby se to rozhlásilo všude.“

„Hovoří s obtížemi, někdy málo srozumitelně. Jeho nádech má často podobu hlasitého vzdechu,“ popisuje Kmuníčková. „Záleží na tom, jak se zachová strana, vláda… musí se něco udělat… člověk musí být statečný,“ zaznamenává jeho slova. Ve své situaci se plně orientuje, ale s přibývajícími hodinami se na něm projevuje celkové poškození organismu. Když za ním den po zapálení přijde matka s bratrem, jediné, na co se vysílený Jan zmůže, je slovo: „Mami.“

Navečer téhož dne, po troše spánku, svěřuje se Jan lékařce: „Musím věřit, že budu žít. Žádný z nás nechce zemřít.“ Malé světélko naděje zaplane 18. ledna, dva dny po Janově činu. Jeho stav se ku překvapení lékařského personálu začne zlepšovat. Vnímá více okolní svět, je potěšen tím, co jeho čin v československé společnosti vyvolal. Přesto upozorňuje, že jeho apel směřoval na vládu a ne na lid. K večeru se však jeho stav znenadání horší. Chvílemi upadá do bezvědomí a pomalu se smiřuje s nevyhnutelným.

Poslední prosba

K ránu 19. ledna je Janův zdravotní stav natolik špatný, že s ním lékaři nemohou dělat více, než tlumit bolesti utišujícími léky. „Ze ztemnělé mysli vyslovuje žádost: Chce maminku,“ líčí lékařka. Zároveň se zajímá, zda jeho požadavky na stažení vojsk Varšavské smlouvy byly vyslyšeny. Ve svém dopise určeném veřejnosti totiž stanovil, že pakliže nebudou vyslyšeny do 21. ledna, zapálí se někdo další. Nyní však trvá na tom, aby byla lhůta prodloužena, aby někdo další netrpěl jako on. Nakonec jej přichází navštívit přátelé v čele se studentským vůdcem protestů Lubomírem Holečkem. „Po uskutečněném setkání a vyslovení vzkazů studentům se Jan propadá do kómatu, z něhož se už neprobral,“ píše v pohnutí lékařka. Oficiální záznamy praví, že Jan Palach odešel ze světa 19. ledna 1969 zhruba v 15:30.

Nadčasové poselství

Úmrtím však jeho životní dílo nebylo u konce. Jeho pohřeb v Praze se stal manifestací československého lidu, který vyjadřoval svou nespokojenost s poměry v zemi a s pokračující vojenskou okupací. Komunistickému režimu se Palachův čin a jeho ohlas natolik zajídal, že jeho hrob nechal z Olšanských hřbitovů přemístit do rodných Všetat.

Nedlouho po Palachově činu se i navzdory jeho posledním žádostem upálili další studenti. Byli i tací, kteří tak učinili dokonce za hranicemi naší země. Palachovi se nakonec opravdu podařilo vyburcovat československý lid z letargie, s jakou přijímal diktát Komunistické strany. Stalo se tomu ale až o dlouhých 20 let později, kdy se tzv. Palachův týden v roce 1989 stal předehrou k sametové revoluci.
Fotogalerie
25 fotografií