Váš původ by napovídal, že proti režimu nebudete rebelovat – jste dcerou komunistického politika Viléma Nového.

„Kvůli politice jsme spolu přes deset let nemluvili. Když měl na jaře 1968 narozeniny, slavil je 12. května, koupila jsem kytku a flašku, vzala děti a šla k němu na návštěvu. Ale hrozně jsme se pohádali, že jsem dubčekovec a zastánkyně pražského jara. Nakonec jsem od tatínka dostala ve svých čtyřiceti letech poprvé přes hubu.“

Jak vzpomínáte na Jana Palacha a jeho čin?

„Moje dcera Káča je stejný ročník, jako byl Jeníček… Dělali jsme na tohle téma televizní besedy s Karlem Kynclem, protože obětí mělo být deset. Honza se upálil a devět dalších mělo. Zoufale jsme je vyzývali, ať to nedělají, že se tím nic nevyřeší, a hledali jsme je. V tom jsem jela. Denně jsem byla ve stanech na Václaváku, kde se týden před pohřbem shromáždili študáci. Vždycky když jsem odvysílala první Televizní noviny, protože tehdy byly dvoje, pak ještě jedny v noci, jsem letěla na Václavák, četla jim ČTK, mluvila s nimi, bavili jsme se… Trvalo to celý ten týden. A pak jsem moderovala jeho pohřeb ze studia. Vysílala komentář k tomu…“

Prý jste Palacha před smrtí navštívila v nemocnici?

„Byla jsem za ním v nemocnici na spáleninách. Kamarádila jsem se s Jarunou Moserovou, která tam dělala, ale nebyla jeho ošetřující lékařkou. Řekla mi, ať za ním přijdu. Den před jeho smrtí. Viděla jsem ho přes sklo a nikdy na to nezapomenu. Mezi obvazy jsem mu viděla oči. Kdykoliv si na to vzpomenu, chce se mi brečet...“

Co v těch očích bylo?

„Nedovedu to popsat… všecko. Všecko. (pláč) Muselo to být strašné, i když mu dávali morfium. Překuloval se tam v krutých bolestech a v těch mladých očích měl všecko.“

Přitom to byl právě váš otec, kdo po jeho smrti pronášel lživé teorie o tom, jak a proč se upálil.

„To byla prasárna, co udělal můj tatínek, to se jinak nedá nazvat. Ale s tím studeným ohněm (Palach se prý upálit nechtěl, západní agenti mu prý nalhali, že se jedná o bezpečnou látku – pozn. red.) to nebyl jeho výmysl, to mu někdo nakukal. Dozvěděla jsem se od historiků, že jim byl zavázaný. Chtěli ho popravit už během procesu se Slánským, a KGB nařídila, ať to nedělají, ať si ho raději zavážou. Nevím, co bych dělala já na jeho místě. Mě nikdo nikdy netloukl, nemučil. Ovšem to, co řekl, bylo strašný. Těžko to posuzovat. Nevím, kdyby mi píchali jehlami pod nehty, co bych taky řekla. Netroufám si otce odsuzovat.“

Čím to, že jste se ocitla na opačném myšlenkovém pólu oproti svému otci?

„Fakt je, že jsem dlouho, když jsem začala brát rozum, myslela na tu tatínkovu hlavu, protože on byl neobyčejně vzdělaný a chytrý pán. Za války byl šest let v emigraci v Anglii, zatímco moje apolitická maminka kvůli němu byla celou válku v koncentračním táboře Ravensbrück. Tady je pikantní, že se s ní během té doby rozvedl a z Anglie si přivezl novou ženu. My pak žily s maminkou a mladší sestrou v Jihlavě a jednou, když přijel, přede mě položil malou červenou knížku, že jsem od toho dne členkou Komunistické strany Československa. Vůbec jsem nevnímala, o čem mluví, bylo mi sedmnáct. Knížku jsem strčila do šuplete a bylo po ptákách.“

Kdy jste prozřela a pochopila, co je váš otec zač?

„Věděla jsem, že táta zakládal partaj v sedmadvacátém roce na Vysočině. Myslela jsem, že je slušný člověk, že prosazuje ideologii pro obyčejný lidi. To se ukázalo posléze, jaká je to ideologie! Můj otec byl hlavně žurnalista, až posléze byl ve vysokých funkcích. Už jsem zmínila, že ho zavřeli během procesu s Rudolfem Slánským coby šéfredaktora Rudého práva. My v tu dobu ani nevěděly, že je zavřený. Lítala jsem na městský výbor a na sídlo ÚV, pátrala, co je s tátou, každý dělal němou rybu. Usoudily jsme, že se svou ženou emigroval. Byt na Poříčí, který měl v jednom traktu Práva, zůstal zařízený, jako by odešli na večeři. Nechápaly jsme to. Pak jsem si věci dávala dohromady a ke své hrůze zjistila, že komunisti zavírají a popravují vlastní lidi. Takže jsem konečně začala myslet na svou blbou hlavičku. Do toho Stalin, koncentráky, vraždění po tisících… Tady jsem si řekla, že s touhle ideologií to není v pořádku.“

Usmířili jste se někdy s tátou?

„Vlastně jsme se začali bavit asi až rok před jeho smrtí. Když jsem ho poprvé po té době navštívila, jen s tím, že se nikdy nebudeme bavit o politice.“

Celý rozhovor s Kamilou Moučkovou a dalšími o srpnové okupaci a Palachově smrti v knize 1968 očima 50 slavných osobností.

1968 očima 50 je večerní vzpomínání z krve a masa, bez patosu.
Autor: Universum, archiv Blesku

Video
Video se připravuje ...

Autor knihy o okupaci 1968: Proč nemluví Gott a Svěrák? David Turek

Video
Video se připravuje ...

Eva Pilarová o okupaci 1968: Měla jsem romantické představy! David Turek, Aleš Brunclík

VIDEO: Kamila Moučková po zlomenině krčku: Z jejích slov mrazí

Video
Video se připravuje ...

Kamila Moučková (90) po zlomenině krčku: Chtělo se mi umřít... Hana Höschlová, Alexandr Malachovský

Fotogalerie
31 fotografií