Jaký byl Jan Palach člověk? Co jej k sebeupálení ponoukalo? Připravoval se na něj nějak, nebo šlo o spontánní akt v zatmění smyslů při rozbouření zlostných vášní? Proč byl na dlouhou dobu jedinou známou „živou pochodní“ ve východní Evropě, ačkoliv měl několik předchůdců i následovníků? Na tyto otázky odpovídá venkovní výstava Jan Palach ’69.

Od prvních krůčků po poslední vzdech

Výstava, kterou připravil Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) ve spolupráci s mezinárodním projektem Mene Tekel, pojednává komplexně o Palachově životu. Zasazuje jej do kontextu doby, ve které vyrůstal, která utvářela jeho ideje. Začíná proto nejprve pojednáním o pražském jaru, invazi vojsk varšavské smlouvy a následné rezignaci předních českých politiků na odpor a nástup normalizace.

Nejzajímavější částí výstavy je pak soubor panelů věnovaných přímo Palachovi, jeho dětství, dospívání i prospěchu. Na výstavě jsou k vidění raritní fotografie z rodinného archivu Palachovy rodiny. Poklidné fotografie dětské pohody však střídají zanedlouho panely, které kolemjdoucí přibližují k jeho sebevražednému činu. Včetně rozboru příprav i motivace. Včetně jeho utrpení posléze až do posledního výdechu.

Komunisté Palacha nenáviděli až za hrob

V den vernisáže výstavy se na Václavském náměstí postupem dne kupily davy lidí. Mezi nimi byla i paní Janáčková (64), která pro Blesk.cz zavzpomínala na dobu před 50 lety. „Tenkrát jsem byla malá holka, bylo mi 14 let. Pro dítě v tomto věku byl ten Palachův osud nesmírně krutý. Byla to taková hrůza, že se to nedalo popsat. Má sestra byla v jeho věku a uvědomovala jsem si, jak moc mladý byl, když umřel,“ svěřila se.

Zúčastnila se i pohřbu: „Pamatuji, jak se lidé na Olšanských hřbitovech snažili přes zeď předávat květiny těm, kteří směli na pohřbu být. Hřbitov byl komunisty ostatním totiž zavřený. Dodnes si připomínám, co se stalo před 50 lety. Na to nejde zapomenout. Čin, jaký Palach vykonal, se musel dotknout každého člověka ve státě. Není horší smrti, než smrt uhořením. Věřím, že se to dotklo i těch komunistů, proto jeho čin očerňovali a snažili se jej bagatelizovat. Nenáviděli jej až za hrob.“

„Mně bylo 14 let, když se Palach upálil,“ pověděla Blesk.cz další pamětnice, paní Veronika Stará (64). „Nikdy na to nezapomenu. I dnes, když jsem ke kříži pokládala kytici, měla jsem slzy v oku. Byl to silný zážitek,“ svěřila se pohnutým hlasem. Jako jedna z mnoha vrstevníků se po Palachově smrti zúčastnila i ona jeho pohřbu, i když pro ni byl prakticky neznámým člověkem. Proč?

Výstava Jan Palach '69 v horní části Václavského náměstí upomíná na život a smrt Jana Palacha i jemu podobných obětí komunistických režimů.
Výstava Jan Palach '69 v horní části Václavského náměstí upomíná na život a smrt Jana Palacha i jemu podobných obětí komunistických režimů.
Autor: David Malík

„Cítila jsem povinnost tam přijít. Bylo to tehdy takové, že nešlo nejít. Chodila jsem pak pravidelně i na hřbitov zapálit svíčku. Bylo potom takové zvláštní, když najednou ten hrob zmizel. Ležela tam pak jistá paní Marie. Bylo mi jí líto. Ani nevím, jestli tam skutečně měla hrob, nebo jestli se jen nejednalo o prázdný hrob s fiktivním jménem. Ale lidé i na ten její hrob přinášeli kytice a svíčky dál. Říkalo se, že zemřel živý člověk, aby ti mrtví mohli žít. Nakonec v tom roce 1989 se ukázalo, že ne všichni byli mrtví.“

Fenomén „živých pochodní“

Ačkoliv výstava nese Palachovo jméno, veliký prostor je věnován jeho následovníkům, jako byli v ČSSR například Jan Zajíc nebo Evžen Plocek. A mnozí další. „Snažili jsme se vyjít z 10 let staré výstavy, která byla uveřejněna v Karolinu při příležitosti 40 let od upálení Jana Palacha. Je i doplněna o životní příběhy dalších živých pochodní v sovětském bloku,“ vysvětlil autor výstavy Petr Blažek z ÚSTR.

Lidé se dozvědí pohnuté příběhy mnoha dalších, kterým patří stejný díl úcty a obdivu za jejich odhodlání a oběť. Například Poláka Ryzsarda Siwiece, který se v roce 1968 podpálil na sportovním stadionu ve Varšavě, plzeňského obyvatele Josefa Hlavatého či slovenského vojáka Michala Lefčíka, tzv. „košického Palacha“. Poslední takové případy se udály dokonce ještě v roce 1989, konkrétně v Rumunsku, kde se na protest proti režimu upálil sedmačtyřicetiletý Liviu Babes.

Kde: Horní část Václavského náměstí u jezdecké sochy sv. Václava
Kdy: Do 31. ledna každodenně
Vstupné: Volné

Fotogalerie
23 fotografií