Paradoxní je, že Jindřich se s rodiči a sourozenci přestěhoval do domu v dělnické čtvrti Cikánka na Jateční třídě krátce před tím, než ho bombardéry britského letectva RAF srovnaly se zemí.
„Bydleli jsme na Letné. Kdybychom tam zůstali, tak jsme přežili. Ale byli jsme moc chudí. Táta přišel za 1. světové války o ruku a živil se tím, že nosil v putně koks lidem do bytů. Na Cikánce byl nájem mnohem nižší,“ vysvětli pan Jindřich, proč se přestěhovali.
Přežil pod troskami
Osudný den, ve 4 hodiny ráno 17. dubna 1945, tvrdě spal a rodiče ho vzbudili. „Slyšel jsem strašlivý hukot. Přiběhl strýc, bouchal na okno a na tátu křičel: »Dnes je to strašný, musíš do krytu!« a utíkal pryč. Strašlivě jsem se bál, křičel jsem. Slyšel jsem, jak padají bomby a výbuchy se k nám přibližují. Táta mě strčil pod dřevěné necky a šel držet dveře. Kde byli máma, sestřička a bratr, nevím,“ řekl pan Jindřich.
Pamětník Jindřich Fiala (85) vzpomíná na bombardování Plzně před 80 lety. Zbyněk Schnapka
Krátce na to dopadla těsně u okna domu, kde rodina bydlela, bomba a vybuchla. Dům se zbortil. „Tatínek František († 52) byl na místě mrtvý, roztrhalo ho to na kusy. Mě vyhrabali z trosek a odnesli do bunkru, který byl v poli asi 500 m od nás. Uviděl jsem tam sestřičku Boženku (†10), kterou taky vyhrabali. Hnal jsem se k ní, ale zabránili mi v tom, byla mrtvá,“ řekl pan Jindřich.
Všude byli mrtví
Po náletu se Jindřich shledal s maminkou Annou a bratrem Ladislavem (15). „Máma měla střepinu v hlavě a bratr díru v noze. Kolem celé ulice byly postavené rakve. Před očima dodnes vidím, jak v jedné z nich byla jen noha. Hnal jsem se tam, ale odvedli mě pryč. Bylo to hrozný,“ má to stále před očima. Peklo ještě zdaleka neskončilo.
Na místo tragédie dorazil Jindřichův nevlastní bratr František, který už byl ženatý a žil ve Starém Plzenci u Plzně. „Mě vzal na kolo, zraněná máma a bratr se šourali vedle nás. Po cestě jsme se několikrát utíkali schovat do kanalizace. Z kulometů po nás stříleli američtí piloti z letadel, říkalo se jim hloubkaři. Naštěstí nikoho z nás nezasáhli,“ řekl pan Fiala.
Přes krutý start šťastný život
Náhradní ubytování našli v jedné z chat ve Šťáhlavech. „Maminka se tam strašně bála, měla pořád střepinu v hlavě a pak ji odvezli do nemocnice a už se nevrátila. Ujal se mě strýc, bratr mámy (†41). S tím jsem žil opět na Jateční. Chodil jsem s dětmi na místo, kam Američané vyhazovali příděly vojáků, jako byly třeba konzervy a ty jsme vyhrabávali. Co jsem se odtamtud natahal jídla,“ vzpomínal pan Jindřich.
U strýce ale Jindřích dlouho nezůstal. „Sociálka mě poslala do sirotčince. O tom mluvit nechci, bylo to něco strašného,“ uvedl. V dětských domovech strávil celé dětství. Vyučil se cihlářem a po vojně pracoval skoro celý život v technických službách v Přešticích. Oženil se, má dvě děti a čtyři vnoučata. Manželka Jana (†74) mu zemřela před 11 lety.
Nálet 17. dubna 1945
Začal krátce po 4. hodině ráno a trval přibližně 20 minut. Cílem bylo plzeňské nádraží. Přiletělo 238 bombardérů RAF a svrhlo na nádraží a obytné čtvrti na Jateční ulici a v Doubravce 891 tun trhavých a čtyři tuny zápalných bomb. Zahynulo 500 německých vojáků a 124 Plzeňanů, hlavně v dělnické čtvrti Cikánka. Podle některých odhadů bylo až 850 obětí.
