Hrozbě války čelilo „stověžaté město“ nesčetněkráte. Obléhali a dobývali jej už ve středověku, Švédově Prahu ostřelovali na sklonku třicetileté války, generál Windischgrätz ji nechal napospas dělovým koulím během srpnového povstání roku 1848. Avšak asi největší škody, které Praha za dobu své existence utržila, pochází z roku 1945, kdy se nadvakrát stala cílem letounů, jež na ni svrhly bomby.
Praha k nerozeznání
Dílo zhouby mnoha domů i obyvatel tehdy proběhlo ve dvou pochmurných dějstvích. Nejprve na svátek zamilovaných – 14. února 1945. A dále pak 25. března téhož roku. Nad Prahu se v tyto dny vznesly desítky spojeneckých letounů, které byly obtěžkané bombami.
Svržené na centrum Prahy a na průmyslové oblasti Vysočan, Letňan či Kbel, udělaly z velkoměsta nemálo hromad suti. Čerstvé jizvy tehdy stihli zachytit mnozí třeba na fotoaparát, a Josef Voříšek byl jedním z nich. „Pořídil dokumenty z vybombardovaných Vysočan,“ píše o svém otci Josef Voříšek v knize Praha 1945 očima fotografa.
„Koruna jeho protektorátního fotografování,“ pokračuje Voříšek, „nastala při Květnovém povstání, kdy z okna bytu na svahu Krocínky ve Vysočanech udělal Rolleiflexem snímek rojnice SS, postupující přes park na Klíčově a bývalý cukrovar z východu do Vysočan. Z kulometné dávky, přesně mířené na jeho hlavu, jej tehdy zázrakem škrábly jen dvě střely, takže přišel o nárok na pamětní desku na domě. Stopy střelby ze všech stran nese ten dům dodnes.“
Josef Voříšek (starší) byl strojním inženýrem, leteckým konstruktérem a designérem, narozeným 12. prosince 1902 v Libni. Během mládí nalezl zálibu ve fotografii. Tato vášeň se jej držel po zbytek života a umožnila mu zachytit scenerie, jichž by se málokdo nadál. Třeba právě rozbombardované metropole, stejně tak i její poslední dny ve stínu hákového kříže, první dny svobody. „Vyzbrojen skládací Zeiss Ikontou odešel bez jídla na zbývající čtyři dny revoluce se sousedem panem Cibulou, ozbrojeným jen fajfkou, stavět barikády. Manželky doma šílely, já z toho rozum neměl,“ vzpomíná v knize Voříšek.
Ukradené fotografie
„Když viděl, jak na Újezdě civilisté vraždí ozbrojené vojáky SS, tak raději aparát schoval pod kabát, aby ho revoluce také nepohltila. Byl ve městě a mohl fotografovat příjezd ruských tanků i vojáky spící se zbraní při ruce kdekoli, kde našli místo. Jeho nejlepší snímek staršího vojáka s prošedivělým knírem, spícího s rukou na samopalu, byl záhy zcizen zřejmě z nějaké redakce a vydán bez jeho autorství jako propagační tisk. Toto zlodějství před válkou táta neznal a pokračovalo jak za jeho života, tak dodnes,“ líčí Voříšek.
Zkáza v centru i ve Vysočanech
Patrně i z toho důvodu je Voříškovo jméno oproti jiným kolegům nepříliš známé, byť ve „svých“ letech patřil mezi uznávané fotografy. „Přitom byl táta čistý amatér co do laboratorního zpracování v koupelně bytu, kde měl na vaně zvětšovák, který mírně probíjel, zhotovený ve fabrice jako melouch ze starého měchového fotoaparátu,“ uvádí Voříšek mladší.
Jeho otec objektivem zaznamenal rozstřílenou a vyhořenou Staroměstskou radnici, stejně jako následky německého bombardování v oblasti horního Václavského náměstí, když se Němci pokoušeli zdevastovat budovu Československého rozhlasu. To se jim 6. května 1945 v 17:40 hodin, jak poznamenává badatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět ve svém Protektorátním průvodci Prahou, povedlo.
„Budova Rozhlasu byla zasažena pravděpodobně z letounu Me-262,“ píše. „Bomba vybuchla ve vstupní hale a vysílání muselo být definitivně přesunuto do náhradního studia na Vinohradech.“ Několik bomb se přitom nevyhnulo právě stavbám na Václavském náměstí. Nejznámější „obětí“ náletu byl rohový dům na adrese Václavské náměstí 59, který byl „7. května 1945 zasažen a těžce poškozen náletem Luftwaffe.“ Bomby tehdy dopadaly na stavení až ve Vodičkově ulici či dokonce na náměstí Republiky, jak poznamenává Voříšek.
Jeho otec ovšem se svým fotoaparátem vycházel i dále mimo centrum hlavního města. Válečnou spoušť fotil v Libni, ve Vysočanech i v Hloubětíne, nebo na „trojici pražských letišť ve Kbelech, Letňanech a Čakovicích,“ kde vznikly unikátní fotografie trosek jak spojeneckých, tak i německých letounů. O snímcích prvních ruských „osvoboditelů“, kteří se ulicemi Prahy proháněli v tancích, ani nemluvě.
Neznámý „amatér“
I mimo válečné dění se Voříšek vydatně činil. Sblížil se se slavným Josefem Sudkem, s nímž během protektorátních let fotografoval na Pražském Hradě. Dokumentoval „architekturu a zařízení chrámu sv. Víta, který byl ohrožen bombardováním,“ uvádí k roku 1941. Pražskému hradu se letecké bomby naštěstí vyhnuly. „Společnou prací ve svatém Vítu se táta dostal mezi pravidelné návštěvníky pověstného Sudkova ateliéru. Já jsem se tam dostal před maturitou, kdy mě Mistr fotil na tablo.“
Voříšek zároveň coby zaměstnanec fotografoval prvopočátky firmy Aero, a to včetně letadel a automobilů, jež vzešly z firemních továrních hal. I mu bylo umožněno, aby během první republiky mohl vycestovat na nejrůznější evropské autosalony, kde pořizoval fotodokumentaci. „V Paříži zachytil na snímcích kouzla tohoto města, které dnes lze zařadit mezi klasiku, a také díky kterým byly jeho práce u nás v devadesátých letech zaraženy mezi českou fotografickou avantgardu,“ uvádí Voříšek.
Jeho snímky prý rovněž zdobily i nejeden časopis, tudíž Voříšek konstatuje, že jeho otec byl „tedy také skoro novinářem.“ Ve své době, na rozdíl od dneška, kdy jeho jméno málokomu něco napoví, patrně úspěšným. Své fotografie zasílal na různé výstavy, odkud se mu „vracely s nálepkami, diplomy a dokonce s medailemi z bronzu.“
Utrum s focením
Před válkou, ale i za války obrážel nejrůznější fotografické salóny, kde přednášel jiným amatérským fotografům. Například „o volbě válečných témat,“ podotýká Voříšek. S koncem války doufal, že bude moci fotografovat opět běžné lidské motivy a navštěvovat fotografické salóny. S tím se však přepočítal. „Očekávaný poválečný návrat k ohňostroji fotografických salónů v celém světě nenastal.“
Problémy měl i s vlastní tvorbou. „Brzy po Vítězném únoru nastalo pro fotografy amatéry utrum. Snímky směli publikovat jen členové Svazu výtvarných umělců a to táta při své hlavní profesi nemohl být.“ Když se o vlastní tvorbu pokusil fotografováním sněhu poblíž Strakovy akademie, se zlou se potázal. „Páni v civilu přišli prohlédnout byt, pohrozili rozházením skoro tisíce knih a exponované filmy si vyvolali tak, že nešly kopírovat.“
Klid proto nalézal ve společnosti Jaroslava Seiferta nebo Josefa Sudka, se kterým „v létě jezdil fotografovat prales v Beskydách,“ nebo se společně „uchýlili na likvidací ohrožený malostranský hřbitov a na Starý židovský hřbitov a pořizovali dokumentaci a náladové snímky.“ Drtivá většina z nich se však prý nedochovala. „Vydat tyto rozsáhlé fotografické dokumentace jako monografii byl tátův sen,“ avšak „do jeho bytu chodili na návštěvu různí pábitelé, kteří si odnesli i stříbrnou lžičku,“ dodává.
Vítězný únor také předznamenal vlnu znárodňování, finančního uskromnění a v neposlední řadě také peněžní reformu v roce 1953, při níž mnoho Čechoslováků přišlo o své úspory. „Tátův plat po jejich ztrátě přestal stačit na provozování amatérské fotografie,“ konstatuje Voříšek.
I tak prý fotografoval až do svých posledních let. „Po šedesátce cestoval mezi Libní, Sázavou a Kladenskem. Stále fotografoval, stále jen černobíle. Není to ani drastické, ani erotické, ani barevné. Jen přízračně mlhavé.“ Jeho poslední dny se naplnily ve Šluknově, kde 1. ledna 1980 zemřel. Pohřben je v rodné Libni na tamním hřbitově.
