Zločiny míchá s romantikou, své hrdiny by autorka knižních hitů vzala na Vyšehrad!
Napsala stovky knih, české čtenáře okouzlila hrdiny své série Holmes & Moriarity. Je v ní místo pro napínavé detektivní zápletky, vraždy, ale i humor a romantiku. Spisovatelku Josh Lanyon baví psát o tom, když „chodí kluci s klukama“. A v rozhovoru pro Blesk přiznala, že by postavy série poslala na Vyšehrad i do Slavie.
S americkou autorkou dlouhé řady knih, Josh Lanyon, jsme si povídali o jejím nejnovějším přírůstku pro české čtenáře, čtvrtém dílu série Holmes & Moriarity, Jinými slovy… vražda. A nejen to. Josh poodhaluje, proč se pustila do psaní queer detektivek a jakým způsobem kombinuje mistrně propracované kriminální zápletky s romantickými linkami. Dozvíte se, kde hledá inspiraci pro své postavy a příběhy, jak vypadá její běžný tvůrčí den a proč se snaží vyhýbat čtení recenzí. A prozradila i tip na ideální pražské rande pro svůj knižní pár!
V Česku nedávno vyšel čtvrtý díl série Holmes & Moriarity s názvem Jinými slovy… vražda. Ale my začneme u toho, co vás přivedlo k psaní queer detektivek? Byl to nějaký specifický impuls?
„Myslím, že stejně jako mnoho jiných autorů jsem začala psát příběhy, které jsem chtěla číst, ale které jsem nenašla. Vyrůstala jsem s láskou ke klasickým detektivkám a detektivním románům, ale málokdy jsem se v těch příbězích viděla nebo viděla lidi jako já. Nemyslím to tak, že bych byla queer, nejsem. Mluvím o tom, že jsem ‚jiná‘. Někdo, kdo prostě neodpovídá žádné škatulce. Ale pokud jde o queer postavy v detektivkách, těch pár, které se objevily, byly většinou oběti nebo padouši. Rozhodně ne protagonisté. Rozhodně ne romantické postavy. Ale také nebyly jako žádní queer lidé, které jsem znala. Takže předpokládám, že počáteční impuls byla frustrace – ale také představivost. Co kdyby byl chytrý, ale trochu zraněný soukromý detektiv gay? Co kdyby se hrdina zamiloval do někoho jako on? Co kdyby queer vztah nebyl tragédií, ale něčím smysluplným a trvalým, i uprostřed nebezpečí a smrti? Spojení detektivky s romantikou mi přišlo přirozené. Oba žánry jsou o řešení hádanek, odhalování masek, odkrývání pravdy. A v obou případech je upřímnost vůči ostatním i sobě samému obvykle spojena s rizikem. To mi připadalo jako silné vypravěčské téma. Zvláštní je, že jsem zjistila, že když píšu z pohledu queer mužů, můj ‚hlas‘ je sebevědomější, upřímnější, víc… můj. Netuším, co to vypovídá. Někdy si říkám, že je lepší to příliš neanalyzovat.“
Jak probíhá váš tvůrčí proces? Máte nějaké rituály nebo specifické prostředí, kde nejraději píšete?
„Kéž bych měla zajímavý nebo pestrý tvůrčí proces! V podstatě se potácím dolů po schodech, nakrmím psy, zaliju zahradu, uvařím kávu, otevřu notebook a píšu, dokud mi nezačnou slzet oči a bolet záda. Dvakrát nebo třikrát denně se zastavím, abych si pohrála se svými malými pejsky, kteří na tom trvají. To je v době, kdy se blížím k termínu odevzdání. V počátečních fázích psaní knihy je to víceméně stejný proces, ale obvykle se zastavím po jedné kapitole denně, abych mohla plavat, uvařit večeři a strávit nějaký čas se svým trpělivým manželem.“
Kde hledáte inspiraci pro své postavy a zápletky? Jsou inspirovány skutečnými událostmi, lidmi, nebo čistě vaší fantazií?
„Je to kombinace všech tří, i když čím dál tím víc používám ve svých detektivních zápletkách prvky skutečných kriminálních příběhů. Částečně mi to dává záminku, abych se mohla oddávat sledování kriminálních pořadů, ale také některé z těchto skutečných případů přesahují vše, co bych si mohla vymyslet. V rčení ‚Stranger Than Fiction‘“ (Podivnější než fikce) je hodně pravdy. Co se týče postav, snažím se vyhýbat vytváření ‚knižních postav‘. Měly by se v průběhu příběhu měnit a vyvíjet, takže se to snažím mít na paměti. Mám ráda postavy nedokonalé, postavy, které dělají chyby – někdy hloupé, jindy vážné – a pak se snaží tyto chyby napravit. Chyby samy o sobě nejsou zajímavé. Zajímavý příběh tvoří způsob, jakým se postavy snaží své chyby napravit. Lidé jsou složití a doufám, že to moje postavy odrážejí.“
V Americe žijete s manželem a dvěma psy (mimochodem, jakými?). Co on říká žánru, pro který jste se rozhodla?
„Marlowe (pojmenovaný po Philipu Marlowovi) a Spenser (pojmenovaný po soukromém detektivovi ze série Roberta Parkera) jsou naši dva malí zachránění psi. Marlowe je stoický kříženec čivavy a Spenser je velmi hlasitý kříženec kavalíra King Charles španěla. Snažím se manžela přesvědčit, že potřebujeme ještě jednoho malého kamaráda, aby byla smečka kompletní, ale zatím se mi to nedaří. Je velmi neústupný. (smích) Sdílíme stejné sociopolitické názory, stejné hodnoty. Je přesvědčeným feministou a ani ve snu by mi neřekl, co mám psát – kromě toho, že by si přál, abych psala víc o soukromých detektivech (je Kevin Burton Smith z webu The Thrilling Detective Website). Nestěžuje si na to, co píšu, ale na to, že jsem workoholik. A možná má pravdu.“
Jak náročné je skloubit detektivní zápletku s romantickou linkou? Přichází jedna část přirozeněji než druhá?
„Myslím, že je v tom delikátní rovnováha. V první řadě jsem fanoušek mysterií. Čtu a sleduji výhradně mysteriózní příběhy (nebo skutečné zločiny). S manželem jsme se seznámili na diskusním fóru o mysteriích! Zároveň mám ráda uspokojivé romantické vedlejší zápletky. Myslím, že šťastné konce jsou pro lidi důležité, zvlášť když se svět zdá tak nejistý. Pro mě je detektivka základem, rámcem příběhu. A romantika je emocionální oblouk, který dává vyprávění váhu a rezonanci. Jedno vás nutí otáčet stránky, druhé vás nutí se vžít do postav. Složité je zajistit, aby tyto dva prvky nesoutěžily o pozornost, ale fungovaly v harmonii. Romantická vedlejší zápletka by neměla působit jako dodatek a záhada nemůže být jen pozadím. V ideálním případě by se měly vzájemně ovlivňovat – vyřešení zločinu by mělo odhalit nebo otestovat něco zásadního o vztahu a naopak. Takto se na konci cítíte, že oba zápletky byly zasloužené a uspokojivé. Takže ano, je to výzva. Ale je to také část, kterou miluji nejvíc – vrstvení vnějšího konfliktu s vnitřním, budování napětí v obou dějových liniích a (doufejme) nabídnutí čtenářům katarze i útěchy v momentě, kdy knihu zavřou.“
Jelikož některé sexuální scény jsou hodně odvážné, setkala jste se někdy s nečekanými výzvami při psaní mužské romantické linky, radil vám s nimi někdo? Jak jste je překonala?
„Pokud člověk nemá sexuální zkušenosti, předpokládám, že existují určité fyzické rozdíly mezi muži a ženami, které je třeba prozkoumat, ale to, co dělá sexuální scénu zajímavou, dojemnou a relevantní, není pohlaví, orientace nebo mechanika. Určité věci jsou příjemné pro většinu lidí a jako autoři čerpáme ze svých znalostí a zkušeností s těmito věcmi a aplikujeme je do své fikce. Nejtěžší na psaní sexuální scény je pamatovat si, že každá scéna musí být věrná daným postavám a jejich vztahu. Mechanika se mezi knihami příliš nemění, ale mění se rozhovory – nebo jejich absence – styl intimity, úroveň emocionální upřímnosti... Pokud nepíšete porno, musíte si pamatovat, že čtenáře, zejména čtenáře romantiky, nejvíc zajímá emocionální obsah těchto scén. Existuje relativně málo způsobů, jak mít pohlavní styk, ve srovnání s mnoha, mnoha způsoby, jak říct a ukázat, že někoho milujete. Dává to smysl? Během sexu se říkají a sdílejí věci, které se nesdílejí v žádném jiném okamžiku, a to je jeden z důvodů, proč tyto scény mohou – a často by měly – být zlomovými body v příběhu.“
Máte sama nějaké oblíbené queer autory nebo knihy, které vás ovlivnily?
„The Charioteer od Mary Renaultové z roku 1953, kterou jsem poprvé četla na vysoké škole, je pro mě nejvlivnější knihou mého života. Ten román mi otevřel oči a navždy změnil moje myšlení. Myslím, že je to vlastně docela vzácné, že kniha může změnit život. Ale tahle kniha můj život změnila. Do poloviny nultých let tohoto století jsem přečetla všechny gay detektivky dostupné na Amazonu. Od The Heart in Exile od Rodneyho Garlanda po sérii Stan Kraychik od Granta Michaelse. Obzvláště Joseph Hansen měl obrovský vliv na mou práci.“
Můžete nám prozradit něco o svých hlavních postavách? Jak se vyvíjely od prvotního nápadu po finální podobu?
„Postavy a jejich vztahy se v průběhu příběhu vyvíjejí. Pokud začínám sérii, věnuji hodně času přípravě dvou hlavních postav a jejich hlavního nevyhnutelného konfliktu – ale i tak se v průběhu organického procesu vyprávění trochu mění. Někdy nečekaným způsobem! Pokud píšu samostatný román, obvykle začínám s hrubou představou o dvou lidech, kteří by se k sobě perfektně hodili, ale kvůli zásadnímu rozdílu to nevidí. Je pro mě důležité, aby konflikt byl reálný, ale aby ho emocionálně vyspělé postavy mohly vyřešit komunikací a kompromisem. Původně měl být Případ mrtvého redaktora samostatným románem. Ale při psaní první knihy jsem se tak smála, že bylo nevyhnutelné, aby následovaly další.“
Bez spoilerů, je nějaká scéna ve vaší poslední knize, na kterou jste zvlášť pyšná? Proč?
„Právě jsem dokončila Kill Your Darlings a tuto knihu opravdu miluji. Myslím, že je to jedna z nejlepších věcí, které jsem napsala – a je trochu jiná. Je tam scéna, ve které Keiran Chandler, hlavní hrdina a redaktor, začíná tušit, že ho někdo sleduje. Jeho auto se porouchá na opuštěném úseku silnice a nemá signál. Zjistí, že mu někdo propíchl pneumatiku, a pak uvidí světla auta, které ho už nějakou dobu sleduje...“
Jak reagujete na zpětnou vazbu od čtenářů, a to jak pozitivní, tak případnou kritiku?
„Nevím, jestli je to kontroverzní, ale upřímně řečeno, recenze nečtu, a to už asi deset let. Tedy, pokud je to něco výjimečného, pak ano, přečtu si to. (Vaše recenze jsem si přečetla a velmi se mi líbila!) Poslouchám své redaktory a vydavatele a sleduji prodejnost svých knih. A s mými patrony si povídám o knihách, které pravidelně publikuji na Patreonu. Vždy mě zajímají jejich názory a postřehy. To však neznamená, že si nemyslím, že by noví autoři neměli recenzím věnovat pozornost. Nemyslím tím konkrétní recenze, ale obecný konsenzus ohledně jejich práce. To je velmi užitečné, když začínáte. Ale co nového bych po třiceti letech mohla slyšet? Buď s recenzentem souhlasím, nebo nesouhlasím. Ať tak či onak, kniha je už napsaná. Od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že v recenzi nenajdu nic, co by mě přimělo změnit byť jedinou věc v knize, jsem si dala svolení přestat je číst.“
Jste autorkou více než 100 titulů (nejdřív jsem si myslel, že to je překlep). Je vůbec nějaká chvíle, kdy nepíšete?
„Ano, samozřejmě! Prošla jsem dvěma těžkými obdobími vyhoření – v obou případech jsem si nebyla jistá, jestli se z nich dostanu. Upřímně řečeno, velmi těžké období pro psaní pro mě bylo během pandemie covidu a pak znovu, když umíral můj otec. Z nějakého neuchopitelného důvodu se momentálně těším z tvůrčího oživení. Ale po většinu své kariéry jsem se snažila dosáhnout zdravé rovnováhy, pokud jde o práci. Myslím, že se mi to daří lépe – můj manžel by s tím asi nesouhlasil. Psaní ale opravdu miluji, takže to je část problému. Pokud je to vůbec problém.“
Nevím, kolik toho víte o našem hlavním městě, ale kdyby se vaši hlavní hrdinové ocitli v reálném světě v Praze, kam byste je vzala na rande?
„To je úžasná otázka! O Praze toho moc nevím, ale to, co vím (přiznávám, že hlavně ze starých filmů), mě vede k přesvědčení, že je atmosférická, romantická a má akorát správnou dávku strašidelnosti. Takže... Pro někoho jako Adrien English bych asi začala něčím kulturním a trochu tajemným – třeba soukromou prohlídkou Klementina po zavírací době, s barokními regály, glóby a neodolatelnou vůní starých knih. Odtud bychom se procházeli po Karlově mostě za soumraku (protože Adrien je romantik, i když by to nikdy nepřiznal) a večer zakončili sklenkou vína v kavárně Slavia, kde bychom pozorovali světla na Vltavě a tiše soudili turisty. Pokud bychom ale mluvili o Kitu Holmesovi a J.X. Moriaritym, vzala bych je na Vyšehrad kvůli úchvatným výhledům a historii, a pak asi rovnou do Hemingway Baru na nebezpečně dobře namíchané koktejly a trochu hravé škádlení o tom, kolik pražského podsvětí se asi skrývá pod povrchem. V obou případech by večer pravděpodobně skončil polibkem někde pod plynovou lampou a jasným pocitem, že nás někdo – nebo něco – sleduje. Je to přece Praha.“
Jaký je váš nejoblíbenější detektivní film nebo seriál? Ovlivnil vás nějak při psaní?
„Milovala jsem Agenturu Jasno, milovala jsem původního Magnuma s Tomem Selleckem. Miluji všechny staré detektivní filmy noir. Momentálně se s manželem bavíme seriálem Vraždy v Åre (švédský nordic noir) na Netflixu a nemůžeme se dočkat další řady Slow Horses (není to úplně detektivní seriál – no, trochu ano, ale se špióny). Věřte tomu nebo ne, ale opravdu se mi líbí i mnoho oddechových detektivek na Hallmark Channel. (smích) Jsou velmi… relaxační.“
Na čem právě pracujete? Můžete nám poodhalit něco z vašich budoucích projektů?
„Po několika velkých zpožděních se právě chystám začít psát poslední knihu o Holmesovi a Moriaritym. V knize The 12.2 Per-Cent Solution se Christopher a J.X. konečně vezmou a jsou na svatební cestě, když se dozví, že JXův bývalý partner byl zřejmě otráven, když se vetřel na jejich svatební hostinu. Konečně je J.X. v úzkých!“
Co byste vzkázala svým českým fanouškům, kteří napjatě čekají na další příběhy?
„No, nikdy nevíte! Jsem rozhodně otevřená myšlence dalších překladů mých příběhů do češtiny.“
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.