23°C
Když procházíte parkem u pražského hlavního nádraží, můžete si po obou stranách pěšiny všimnout laviček. Některé z nich mají své pravidelné návštěvníky, většinou lidi bez domova, kteří se ve Vrchlických sadech zdržují. Jedním z nich je i seniorka Věra. Život neměla lehký, až nakonec v důchodu kvůli dluhům a nedostatku financí skončila na ulici.
Věra podle svého vyprávění bydlela skoro celý život ve Štětí, malém městě mezi Mělníkem a Litoměřicemi. Z tatínkovy strany v sobě má i kus Moravy. V aktivním věku podle svých slov pracovala jako operátorka na dráze. „Hrozně moc mě to bavilo, jenomže operátorky jako takové už skončily. Teď to mají skoro všechno na automatiku,“ vypráví Blesku s nostalgií v hlase žena, která po rozvodu ve svých 32 letech zůstala sama. „Už jsem si nikdy v životě nikoho nenašla,“ uvádí.
Před pěti lety se spolu se synem Jiřím přestěhovala do Prahy, aby zde našli lepší živobytí, všechno šlo ale od desíti k pěti. Jiří, bývalý sportovec, prý začal mít zdravotní potíže, kvůli nimž nakonec skončil na vozíku. Tíživou situaci ale neunesl a předávkoval se léky. Věra tak po tragédii zůstala úplně sama a problémy se jen kupily. Nezaplatila nájem, a přišla tak o bydlení. „Vyhodili mě z bytu a dostala jsem se do dluhů,“ vypráví. „Abych vám řekla pravdu, mám ještě ve sklepě věci. Jenomže ono to tam vlhne, takže já nevím, co s tím,“ říká a kroutí přitom hlavou. „A chodím se tam i převlékat. Nájemce bydlí v tom baráku a vždycky mě pustí do sklepa,“ dodává.
Tíže dluhů
Tíží ji hlavně špatná finanční situace - z nízkého důchodu si nechává strhávat většinu, aby splatila dluhy, a sotva jí zbude na něco k snědku, natož pak na plnohodnotné bydlení. „Na mně teď visí všechno. Syn si bral půjčky na mě, já jsem mu to podepsala. Jenže on člověk neví, že takhle skončí,“ vysvětluje, jak se v dluhové pasti ocitla. Podle svých slov nyní dluží 50 tisíc a nejspíš i penále. „Jsem z toho sama nešťastná,“ vypráví sklesle, doufá ale, že se jí podaří vše brzy splatit, aby se její situace zlepšila.
Dny teď tráví na „své“ lavičce na hlavním nádraží, kde pozoruje lidi. Ti jí občas dají něco k snědku nebo pár korun na přilepšenou. „Když mám peníze, jdu na loď (noclehárna pro bezdomovce, pozn. red.), tam přespím. Jenomže tam nemůžete být přes den,“ vysvětluje. Přesto ale neztrácí naději a doufá, že se jí jednou splní velké přání - dostat se do domova pro seniory, kde o ni bude postaráno. „Těšila bych se do domova důchodců. Tam jsou si ty babičky sobě rovné. To si alespoň myslím,“ uzavírá.
Situace, ve které se paní Věra ocitla, není bohužel nijak výjimečná. Podle dat Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí z roku 2020 je v Česku devět procent lidí bez domova starších 64 let. Přibližně 40 procent z nich přespává přímo na ulici, 20 procent využívá noclehárny jako paní Věra a zbylých téměř 40 procent volí jedno z institucionálních ubytování (azylové domy, obecní ubytovny atd.), tedy místa, kde mohou být dlouhodobě. Pětina seniorů se na ulici dostala, když jim bylo 68 nebo více let.
Jak pomoci?
„Vždy, když člověk zůstává na ulici, ví, že ho někdo v noci okrade, případně zbije,“ popisuje pro Blesk tíživou situaci lidí bez domova Jan F. Krupa, národní ředitel sociálních služeb Armády spásy. Lidé bez domova podle něj nemají na ulici příliš mnoho možností, jak sehnat jídlo, být v bezpečí a kam se schovat před špatným počasím. Když je člověk navíc seniorského věku, stává se pro něho přežití na ulici ještě těžším.
„Proto Armáda spásy zřizuje Domovy Přístav, zařízení pro seniory a osoby bez domova s nemocí či handicapem,“ uvádí. Lidé podle něj mohou pomoci tak, že seniora nasměrují na nejbližší městský či obecní úřad a snaží se ho přesvědčit, aby kontaktoval nejbližší sociální službu. Lze také přispět na některou z organizací, která se pomoci lidem bez domova věnuje - Charitu, Naději či Armádu spásy.
