Nad otázkou, kdy snědli posledního člověka, kdysi největší pochoutku, se místní nemohou shodnout. Snad před padesáti, sedmdesáti lety. Třeba z někdejšího reverenda zbyly jen podrážky. Nešly rozkousat. Ale to je už dávno. Souostroví Fidži leží v Pacifiku na východ od Austrálie a tvoří ho přes 300 ostrůvků. Hlavním a největším je Viti Levu s metropolí Suva, která žije čtyřiadvacet hodin denně. Fidžijci jsou totiž dnes milí lidé, se kterými se báječně tráví "fidži time"... Stres a nervy jsou tu velkou neznámou. Když domorodec prohlásí, že má fidži time, znamená to, že je v pohodě, klidu a nic ho nerozhází. A stres? "Co to je?" ptají se. Zkrátka umění být nad věcí bychom se od nich měli naučit. Jsou to velcí pohodáři, kteří se neustále usmívají. Úsměv se jim z tváří nevytratí ani ve chvíli, kdy mají problém. V takovém případě se večer jednoduše sejdou a dají si šálek kávy. Pijte kávu z pepřovníku Káva je pro ně všelék. Tímto místním rituálním nápojem z pepřovníku opojného léčí starosti, neduhy i špatnou náladu. A jak rituál pití kávy probíhá? Zvláštně. Nápoj vznikne smícháním prášku nadrceného z kořene uvedené rostliny s vlažnou vodou. Míchá se ve velké vydlabané míse. Přes bavlněný hadřík se pak tekutina scedí a pořádně promíchá, aby se nevytvořila usazenina. Míchá se rukou nebo miskou vydlabanou z kokosu. Když vám mističku s kávou podávají, musíte říct nahlas slovo "bula", rukama jednou tlesknout a mističku do dna na ex vypít. Sotva polknete poslední kapku, prázdnou mističku vrátíte a tlesknete třikrát. A jak káva chutná? Nechutná. Připadá vám, že pijete vodu z kaluže. Na druhou stranu má však podle Fidžijců léčivé účinky. V Japonsku prý takovým nápojem dokonce léčili kapavku a syfilis. Nás Čechy po něm brněl jazyk, někomu pročistil organismus, zklidnil žaludek, jinému po několika šálcích tuhly nohy. Zbyly z něj jen podrážky Lidské maso bylo před nedlouhým časem největší pochoutkou Fidžijců. Zní to děsivě. Ale za měsíc, který tu naše výprava strávila, jsme z bývalých lidožroutů kupodivu ani jednou neměli strach. Pravdou je, že jsme se jich neustále vyptávali, kdy že naposledy spořádali člověka. Odpovědi se různily. Jedni říkali, že to bylo naposledy kolem roku 1930, jiné zdroje dokonce uváděly rok 1950. Když jsme v muzeu v hlavním městě Suva viděli, co zbylo z reverenda Thomase Bakera, na kterém si domorodci pochutnali v roce 1867, lezl nám mráz po zádech. Nezůstaly po něm ani šaty, ale jen podrážky z bot. Ty prostě rozkousat nedokázali. Zajímavé je, že před třemi lety se potomci lidožroutů rodině reverenda Bakera chtěli omluvit a tak její členy na usmíření pozvali do vesnice, kde ho kdysi snědli. Shodli se lépe, než tenkrát jejich předkové. Pátrali jsme i po počtu lidí, které tu v dobách největšího kanibalismu dokázali spořádat. Jistý náčelník Udreudre si od mládí pečlivě vedl svoji evidenci a pokaždé, když snědl nepřítele, vhodil do zvláštní jamky kámen. Po jeho smrti v roce 1849 byly kamínky sečteny a vyšlo neuvěřitelné číslo: 873. A co jedí na Fidži dnes? Všechno, kromě lidí. Milují vlastní kuchyni, ale rádi ji prokládají pochoutkami z celého světa. Potraviny tu nakupují na trzích. Prodává se všechno, od zeleniny přes rohože, květiny, až po mořské plody. Velkou pochoutkou jsou tu místní brambory taro nebo kasava. S našimi bramborami nemají nic společného. Podávají se, stejně jako u nás, jako příloha. Fidžijci nám je často servírovali s kuřecím či skopovým masem. Další lahůdkou, kterou si na trhu můžete koupit, je čerstvý ananas. Nejlepší je k ránu, kdy je řádně vychlazený. Prodavačky vždy před začátkem trhu čerstvé plody rozčtvrtí a dají je chladit do lednice. I když si kousky kupujete kolem poledne, jsou osvěžující, šťavnaté, chladí a my Evropané se olizujeme až za ušima. Regály tržnice dále přetékají hromadami manga, papaji, limetek, citronů, které chutnají jako když nakřížíte citron s pomerančem, okusit tu můžete různé chilli papričky. K mání jsou hned tři druhy banánů, nejoblíbenější a také nejchutnější jsou ladies fingers, které mají velikost prstíků dam, proto se podle nich jmenují. Na trhu koupíte i suvenýry. Třeba napodobeniny vidliček, které kanibalové kdysi používali při svém hodování. Jednoho dne nás domorodci zavedli do džungle. Kdyby nám neproklestili cestu mačetou, sami bychom do ní nevstoupili. Pomocí mačety sklízejí i ovoce. Například mango, které tu roste jako u nás jablka nebo hrušky, "trhají" tím způsobem, že tři domorodci vylezou na obrovský strom, rozmístí se na něm a pak si mezi sebou mačetu půjčují, aby se jim z každého zákoutí stromu podařilo sklidit maximum úrody. Nepříjemní jsou v džungli pavouci a komáři. Když vás na Fidži štípne komár, přestává veškerá legrace.