Vesnička Neratov není ani na některých automapách. Když ji člověk hledá, objeví za Bartošovicemi v Orlických horách jen nic neříkající název "Neratovské louky" a kus od nich grafický symbol pro historickou památku. O tu jde, protože v Neratově stojí stavba, která si zaslouží obdiv, i když nemá střechu, prší do ní a padá sníh. Je jí barokní kostel Nanebevzetí Panny Mariec. Sem, do tehdejší divočiny, přišli mnohdy velmi z daleka. Jako třeba architekt Giovanni Alliprandi a jeho žák Carl Antoni Reina. Slunce Itálie vyměnili za mlhy a déšť orlických lesů a dolin. Díky jejich práci tady ale vyrostlo dílo, které nemá obdoby široko daleko. Mohutná stavba dominuje okolí, i z polské strany je vidět na mnoho kilometrů. Není divu, kostel je na svoji dobu doslova masivní - 48 metrů na délku, 19 na šířku a tyčí se až do dvacetimetrové výše. Základní kámen k němu položil - jak praví kronika rodu Nosticů - sám hrabě Jan Karel, majitel Rokytnického panství, 14. srpna 1723, v podvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie. Stavbu dokončili roku 1749. Na místě původního dřevěného kostelíka zůstaly zachovány hlavní zvláštnosti tohoto místa - socha Madony spolu s pramenem zázračné vody. Podle některých zdrojů se tehdy voda objevila jako na zavolanou - v době jednání o stavbě nového, kamenného kostela. Jistá žena, místní rodačka, od narození slepá, prý prozřela, když si vodou z pramene omyla tvář. Zázrak byl na světě, autorita Panny Marie mezi zdejšími skláři, horaly i pytláky vzrostla a stavba nového kostela byla hotovou věcí. Církevní otcové, jak praví kniha Liber consignationis z počátku 18. století, příležitost nezanedbali. V Neratově o poutích prodávali každým rokem dokonce až osmdesát škapulířů, chránících před nemocemi, uhranutím nebo morem dobytka. A že něco stály - v každém z nich prý byl alespoň malinkatý kousíček ostatku Madony nebo jiného svatého. Zázračná voda, jak zájemcům ochotně ukáže matka zdejšího důstojného pána Josefa a jeho občasná pomocnice na faře paní Eva Suchárová, poblíž kostela stále vyvěrá z železné trubky. Na to, že jí vytéká jen nepatrný čůrek mávne rukou a poznamená - "Vodou šetříme. Když jsou poutě nebo služby boží a vodu chce hodně lidí, otevře Josef šoupě od nádržky nahoře v lese. Tam vodu shromažďujeme podle potřeby". A tak se voda dostane každému. Pravda, zázraky už nedělá, alespoň se o nich neví, ale ke "géniu loci" zdejšího místa přispívá zcela jistě. Nenarušila ho za ta dlouhá staletí nic, ani válka, ani ničivý požár z 10. května 1945. To si vojáci Rudé armády zkoušeli pro ně nezvyklou německou zbraň. A kam by s pancéřovou pěstí měli zkusmo střílet, kydž ne do něčeho velkého a festovního? Kostel takový byl, bylo krátce po válce, kdo by vítězům bránil? Následný požár po jedné takové "trefě" zničil střechu. Lidé trosky odklidili. Krása a monumentalita kostela se dotkla i střílejících vojáků 1. roty 1. praporu 19. pěšího pluku Československé armády, kteří tam tehdy sloužili. Bylo mezi nimi mnoho "fronťáků", i oni se podepsali pod výzvu vládě, aby uspíšila rekonstrukci "nádherné umělecké památky" a chtěli pomáhat při opravách. Peníze ale chyběly i tehdy a tak kostel chátral. V roce 1973 na něj byl dokonce vydán demoliční výměr a vyděleny peníze na bourání. Ty byly nakonec, díky památkářům, použity na demontáž a přemístění unikátního rokokového schodiště s řadou soch před kostelem. Teď jsou k vidění v parku zámečku Skalka u Dobrušky. Léta postupného upadání unikátní památky a nazájmu o ni skončila v roce 1990, kdy byl neratovský kostel zapsán do Státního seznamu památek. O rok později zvniklo občanské sdružení Neratov, usilující o obnovení chrámu a všech jeho funkcí, včetně poutí a mší pod širým nebem. Jinak tady sloužit mše ani nejde, střecha kostela stále chybí a možná bude chybět napořád. Památkáři trvají na její přesné kopii z minula a to stojí zase peníze, které nejsou... Otevřená obloha nad kostelem je ale možná to nejlepší, co si člověk dokáže vymyslet.