Redaktoři Blesku chtěli na své reportážní cestě jménem jejich blízkých u památníčku, který v těch místech dodnes stojí, položit kytičku a zavzpomínat. Rodinu Luďka Zemana jsme nenašli, před odjezdem na misi do Jugoslávie se prý rozvedl a jeho tehdy nezletilá dcera dnes žije jako vdaná paní s jiným jménem. Zato rodiče Petra Valeše jsme našli. Nebylo to veselé setkání.

Z konce světa

Eva (63) a Oldřich (67) Valešovi se poznali ještě jako hodně mladí v Rožmitále na Šumavě, kousek od rakouských hranic. Dosídlit pohraničí po odsunutých Němcích tam takřka na konec světa přijíždělo hodně rodin. Ta její byla od Dunajské Stredy, jeho z Brna.

„A po letech jsme se vzali,“ říká paní Eva. Pracovala na státním statku jako dojička, její Oldřich tam krmil a dělal i hlídače. Syn Petr byl jako ostatní kluci jeho věku. „Věčně někde lítal, tahal domů žáby a hady, lovil v potoce pstruhy do rukou a vybíral divokým holubům hnízda,“ vzpomínají rodiče.  

Jednu chybu ale Petr měl. Nechtěl se učit. Na odborné škole v Českých Budějovicích vydržel dva roky a pak přišel domů. „Flákat se nebudeš,“ rozhodl otec, a zařídil synovi místo dělníka v Jihostroji v nedalekých Kaplicích.

Vojna

Na vojnu narukoval Petr na rok a půl, nejdřív do Benešova a pak do Českého Krumlova. Po návratu domů zjistil, že jeho Jihostroj krachnul a on je nezaměstnaný. Chvilku dělal v papírnách Větřní, ale smrad chemikálií kluka, zvyklého na voňavý lesní vzduch, ubíjel.

„A tak si podal žádost o přijetí do armády, na zahraniční mise,“ říká Petrův otec. „Byl půl roku na výcviku v Českém Krumlově, pak chvilku doma a nakonec do té Jugoslávie jel, vzali ho.“

Petr v armádě viděl perspektivu a zázemí. Kolem krachovaly nebo se rozkrádaly továrny, zrušili i státní statek rodičům. Dva jeho kamarádi z Rožmitálu už sloužili a armádu chválili.

V misi

Půlrok Petrovi v jednotkách UNPROFOR rychle utekl. Dva měsíce si oddechl doma a v květnu 1995 se chystal zpět, tentokrát do mise UNCRO, do Chorvatska.

„Pár dní před odjezdem mi řekl – pojď mami, udělám ti podpisový vzor na můj účet v bance, pro každý případ,“ pláče paní Valešová. „Ale já to odmítla. Vždyť by to bylo, jako bych na něj přivolávala neštěstí.“ 5. srpna téhož roku Petra společně s jeho kamarádem Luďkem Zemanem zabil minomet.

Úcta k mrtvým

Paní Eva se 6. srpna dívala na zprávy v televizi a ve zpravodajské relaci uslyšela, že při zákeřném ostřelování pozic českých vojáků byly oběti na životech.  Tehdy se jí poprvé zatmělo přd očima a začala lapat po dechu.

„Nevím proč, ale bylo mi jasné, že se Petrovi něco stalo. Chodila jsem jako mátoha celý den, všechno mi padalo z rukou, nemohla jsem ani dýchat,“ popisuje svoji předtuchu.

O den později k nim do Rožmitálu na Šumavě přijelo auto. „Zrovna jsem krmil králíky a dával praseti,“ vzpomíná Petrův otec Oldřich. „Ti tři důstojníci v nažehlených uniformách, rovní jako pravítka a vážní, mi řekli, že pro nás mají smutnou zprávu. A pak nám to o Petrovi řekli.“

Pláč zachvátil celou obec a nikdo se za něj nestyděl, sbíhali se sousedé, všechny Petrova smrt strašlivě zasáhla.

Po smrti

Na pohřeb přijel do Rožmitálu prezident Havel, hejno ministrů a důstojníků, lidé z obce i okolí. „Obřad jsme protrpěli, copak nám ti politici mohli vrátit synka?“ slzí rodiče i po tolika letech.

A pak nastoupila řeč čísel. Armáda zaplatila pohřeb (40 000 korun), přispěla na Petrův hrob (10 000 korun) a 15 000 vyplatila rodičům jako odškodné. „Řekli nám, že ti kluci nebyli pojištěni, protože sloužili v nebojových jednotkách. Vždyť i střílet na svoji obranu měli zakázané,“ nechápe ta čísla ani podmínky paní Eva Valešová. Z Rožmitálu, kde jim všechno připomínalo mrtvého syna, se odstěhovali do Strakonic.

Živoření

Žijí hodně nuzně, v jednom pokoji 4x3 metry se dvěma postelemi, bytovou stěnou se zabudovanou televizí, stolkem a dvěma židlemi. K pokoji přiléhá úzká předsíň, WC a sprcha. Jinak nic.

„Ne, rentu od armády nemáme,“ nechápe dotaz Petrův otec. „Řekli, že nám dali všechno, na co jsme měli nárok.“ Paní Eva má důchod 8000 korun, on 12 000. Pan Oldřich je po operaci bypassu, zhubnul šestadvacet kilogramů a dojde s chodítkem jen na pár kroků. Jeho manželka má problémy s tlakem, rovnováhou a depresemi. Syna, který by jim mohl být oporou, ztratili v Chorvatsku. A nikdo jim už nic nedá, ani nepomůže…