22°C
„Já jsem Lojza Peyr,“ představil se na chodbě oprýskaného hotelu Junior v Děčíně. Vzpřímená postava, vrásčitý obličej a ruce jako lopaty. Po ztroskotání v italské Kalábrii loni v listopadu přišel o všechno. Zůstaly mu jen doklady, pár eur a pes, voříšek Pepík, jeho jediný společník na cestách.
V kamenné pasti
„Loňský podzim pro mě nezačal vůbec dobře,“ vzpomíná námořník. Chystal se z Říma do tuniské Bizerty, že tam přezimuje, ale italští opraváři mu spálili startér a nový ho vyšel na 700 eur.
Koncem listopadu zakotvil v zátoce Capo di Vaticano, poblíž stejnojmenného města. Večer přišla vichřice. „Vítr vál od pevniny a to bylo ještě dobré, ale pak se otočil a začalo to,“ vzpomíná Alois Peyr. „Praskl mi kotevní řetěz a odešlo i kormidlo. Už jsem jachtu neovládal.“ Vítr o síle třiceti uzlů (1 uzel – 1,8 km/hod.) loď hnal k vlnolamu, šestimetrové kamenné hradbě na břehu, před níž byla řada balvanů, jako by je tam někdo narovnal. „Právě mezi ty obří šutry a vlnolam mě vlny hodily, byl jsem v pasti. Mohl jsem jen čekat, co bude.“
Zvyklý na trable
Alois Peyr odešel do emigrace v roce 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy. S tehdejším režimem nikdy nesouhlasil, psal a rozšiřoval letáky, v roce 1949 vyhodil s kamarádem do vzduchu sochu sovětského vojáka osvoboditele v Sokolově („...tam přece za války nedošli Rusové, ale Američani, ta socha tam neměla co dělat...“ vzpomíná Peyr), třikrát se pokusil přejít drátěné zátarasy na hranici.
Když si jedné noci na břehu Ohře zkoušel s přítelem amatérsky vyrobené skafandry („chtěli jsme do Německa pod vodou“), zatkli je. Dostal devět let »na uranu« v jáchymovských dolech a poté, co se zúčastnil vzpoury vězňů na šachtě Mariánská, mu dva roky přidali. Ven z vězení se dostal v roce 1962.
Protože ho to už jako kluka táhlo k lodím, našel si práci topiče u labsko-oderské plavby, pak u Vodohospodářských staveb v Děčíně a dotáhl to až na redaktora podnikových novin Vodohospodář.
„V listopadu 1968 jsem tam zveřejnil přílohu Kočičina, plnou vtipů o komunistech, ruských vojácích a podobně. A pak jsem i s rodinou zvedl kotvy a přes Rakousko se dostal až do Austrálie.“
Znovu od začátku
Se ženou a dvěma malými kluky se nejprve protloukal všelijak, dělal v chemičce i cesťáka. Pak začal podle vlastních plánů stavět rodinné domy. Sám. Postavil a prodal. Ze zisku žil, znovu stavěl a tak pořád dokola. Nakonec si mohl koupit svoji první plachetnici, devět metrů dlouhou. Kolem jižních ostrovů ujel čtyři tisíce kilometrů.
„Po návratu mi museli dát čtyřnásobný bypass, ale mně se v hlavě rozsvítilo, věděl jsem, co musím udělat.“ Svůj poslední dům prodal a ženě řekl – jdu na moře, půjdeš se mnou? „Odmítla, a tak jsem jí dal přesnou polovinu všeho a šel jsem,“ vzpomíná. Od té doby žil na moři, na další plachetnici čtrnáct metrů dlouhé, kterou nazval Vzbouřenec z Mariánské. Na počest někdejší vzpoury vězňů na šachtě u Jáchymova.
Na vlastní pěst
Alois Peyr zná snad všechny přístavy na americkém, evropském i tichomořském pobřeží, ale to, co zažil v Kalábrii po svém loňském ztroskotání, mu vzalo dech. „Osm hodin se mnou moře mlátilo o ty kameny, vystřílel jsem všechny signální rakety, ale nikdo nepřišel,“ ještě teď nechápavě vrtí hlavou.
„Ráno mě a Pepíka vytáhli a já šel shánět pomoc. Z lodě mi mezitím ukradli motor a všechno, co za něco stálo,“ říká hořce. „Co je to za lidi, že okradou člověka, který stěží zachránil svůj život?“
Vrak lodi nakonec prodal v městečku Tropeo za 600 eur. „Jsou to tam všechno spřažení mafiáni, jdou si na ruku a lepší peníze mi nikdo nedal.“ K dovršení všeho se ukázalo, že voříšek Pepík do Austrálie může až po půl roce od nového očkování a tak Alois Peyr i s ním odjel do Děčína. „Mám tu kamaráda, na kterého se můžu spolehnout a až Pepíkovi vyprší ta karanténa, pojedu s ním do Ocean City v USA. Tam si koupím nějakou starší loď a vrátím se do Austrálie.“ A potom zase vytáhne plachty. Bude po moři plout tak dlouho, dokud si ho – jak říká – nevezme…
