8°C
Podařilo se jí to až na přelomu tohoto a loňského roku. To už ale několik let žila v Praze, kam se provdala, je novinářkou a jmenuje se Taťounová. Jak dopadla její vysněná cesta?
Sarah dlouho cestu odkládala, protože to vypadalo, že na ni bude muset jet sama, a to se trochu bála. Naštěstí její kamarádka Lin je stejná dobrodružka. Letěly do Petrohradu a odtud pak už vlakem do Moskvy, kde nastoupily k třítýdennímu dobrodružství.
„Jako první mě v ruském vlaku zaujalo, že vagony třetí třídy jsou rozdělené jen jakýmisi paravány, takže tam všichni žijí ten týden pospolu. Později jsem si uvědomila, že je to velká výhoda, protože se tím pádem nic neztratí. Byly jsme se podívat i ve druhé třídě – tam jsou kupé po čtyřech lidech – a luxusní je první třída s vlastními záchody a sprchami,“ líčí své první dojmy z cesty vlakem Sarah.
Trochu si nejdřív nevěděla rady s tím, jak se dostat na horní lůžko, když k němu nevede žádný žebřík, ale spolucestující jí vysvětlili, že si musí stoupnout na stolek, na němž měli vybalené zásoby jídla.
Školka na Sibiři
Život ve vlaku byl oproti očekávání téměř idylický. Cestující tu byli různorodí, babičkami, které nabízely vlastní pletené výrobky, počínaje, až po osmnáctileté mladíky, kteří si přinesli četné lahve vodky, konče.
„Kluci jeli do Irkutska a pojali to trochu jako mejdan. Nabízeli nám vodku a nakonec popíjeli až do noci. Dopadlo to tak, že jeden z nich ve spánku spadl z horního lůžka,“ směje se Sarah.
Seznámila se i s dalšími lidmi a kupodivu, ona Američanka, se s nimi většinou domlouvala česky. „Zaujal mne třeba příběh jedné mladé maminky z menšího města u Moskvy. Vyprávěla nám, že tam není nikde místo v jeslích, a tak musela svěřit malou dcerku prarodičům, kteří bydlí až na Sibiři. A ona jezdí v každou volnou chvilku tisíce kilometrů, aby holčičku mohla vidět,“ vypráví Sarah.
Cesta za pár korun
Kdyby jela Sarah transsibiřským expresem rovnou z Moskvy do Irkutsku – Ulan-Ude, trvalo by jí to skoro týden. Cestu ale několikrát přerušila, aby viděla například Kazaň, Novosibirsk, Bajkal nebo Suzdal, takže putovala celkem tři týdny.
„Není problém si na každém nádraží koupit lístek do další destinace. Dokonce je vynikající, že hned u nádraží je většinou hostel, kde se velmi lacino, za deset dolarů, vyspíte a můžete si ho pořídit třeba jen na čtyři hodiny…“ vysvětluje.
Ostatně její velké vlakové dobrodružství bylo vcelku velmi úsporné. Za celou trasu nakonec zaplatila asi 4800 korun. K tomu ale ještě připočtěte letenku do Petrohradu (asi 5000 Kč) a nějaké to jídlo, které prý bylo velmi levné. Většinou se kupovaly domácí pirožky na nádražích nebo se navzájem mezi cestujícími měnily zásoby instantních pokrmů. V každém vagonu je totiž instalovaný samovar s horkou vodou. Co tu ovšem citelně chybělo, byla možnost se pořádně umýt.
Transsibiřský expres
Legendární vlak Rossija jezdí z Moskvy Jaroslavského nádraží už od roku 1903 více než 9200 kilometrů přes dva kontinenty, 14 ruských oblastí a 90 měst. Vyjíždí přesně ve 21:25 moskevského času a do svého cíle přijíždí za šest dní a nocí. Zvláštností vagonů je, že musí vydržet teploty od minus 40 do plus 40 stupňů. Luxusní souprava jede maximálně 120 kilometrů v hodině. Jezdí samozřejmě i jiné soupravy, u nichž se traduje, že čím nižší číslo, tím lepší.
