Chybí stromy a zeleň, zato prachu a vichru požehnaně, v zimních nocích teplota klesá na minus čtyřicet. Pěstuje se ječmen a brambory, všechno ostatní se dopravuje karavanou koní pouze několik měsíců v roce – když zamrzne řeka. A právě v těchto končinách učil Martin Kalabis několik měsíců místní děti.
Gramotnost bývala nulová, jen několik vyvolených dětí ze zámožnějších rodin mohlo odejít do internátní školy do nížiny. I to však provázely bezmála horory: sedmiletá holčička se odebrala studovat do nížiny a vrátila se ve dvaceti, doma už to nepoznala.
České Občanské sdružení Surya a jeho ekologická Sluneční škola, kterou stavělo osmdesát dobrovolníků, nově zajistí vzdělání až šedesáti dětem. Pravidelnou výuku tu od září zahájil právník Martin Kalabis.
Říká: „Vesničané vidí jasnou hranici mezi turistou, tomu prodají sušenky za pětinásobnou cenu a nechají ho doma přespat za peníze, a mezi člověkem, který chce pomáhat. Když jsem do Kargyaku přišel, zdálo se nemožné, že by se děti naučily respektovat školní docházku.
Po pěti měsících docházejí každý den do školy a dělají domácí úkoly. Sčítají a odčítají bez problémů, starší se mnou teď už komunikovaly o běžných věcech v angličtině. To je moje výplata, a je hezká,“ směje se.
Jen pro silné nátury
Dobrovolník, který má v úmyslu vydat se do drsného Kargyaku, projde náročnými testy. Dobré srdce opravdu nestačí. Musí být trochu doktor (Co když přijde pořezané dítě, jemuž rodiče pomazali krvácející ránu blátem?), trochu elektrikář (proud se získává ze solárních panelů), trochu počítačový odborník, trochu horal, trochu psycholog (aby přesvědčil domorodce o nutnosti školní docházky). Musí být trochu pedagog, hovořit anglicky a za nic na světě nesmí podléhat chmurám.
Pět měsíců pobytu v Kargyaku je maximum, delší setrvání by znamenalo hazard s duševním zdravím. Po pěti měsících ztrácíte nadhled a myslíte jen na domov.
Spadneš-li, zamáváme
„Říkal jsem si: Až se vrátím, dám si steak, řízek, nakládaný hermelín,“ vzpomíná s úsměvem Martin Kalabis (ve vesnici jedl placky, rýži, brambory a jačí maso). Vrátit se však obnáší čtrnáctidenní pěší pochod, kdy ujdete 250 kilometrů s pětadvacetikilovým batohem. „Byl to optimální způsob, jak se dostat Himálaji pod kůži,“ vysvětluje mladý právník.
„Když se tam jen projdete, vidíte kopečky, ale nepoznáte hory, nepoznáte lidi. Takhle v zimě jsem poznal hory v nejtvrdší a nejkrásnější podobě. Výsledek akce? Přežil jsem,“ směje se.
„Setkání se zubatou jsou na denním pořádku,“ pokračuje. „Chodí se ve vánici po ne zcela zamrzlé divoké řece, po uzoučkých ledových parapetech, přimrzlých ke skále. Stál jsem s obrovským batohem s domorodci na právě takovém parapetu, pod námi dravá a studená řeka. Říkám: Co budete dělat, když tam spadnu? Řekli: My ti zamáváme... To ilustruje, jak tam v horách berou život a smrt.“
Stavělo se dlouho
Budova ekologické školy vychází z místní architektury: stěny se stavěly z kamene, slámy a nepálených cihel, dobrovolníci jich vyrobili téměř pět tisíc kusů. Jižní fasádu tvoří sklo, čímž škola získává cenné teplo. „Pětimilimetrové silné sklo, děti po sobě mají ve zvyku házet kamínky,“ objasňuje Martin Kalabis.
Sklo dopravila karavana koní, padesát osm topolových kulatin náležících do střešní konstrukce táhli vesničané po zamrzlé řece (jednu vždy vleklo šest chlapů), sem tam se probořili a zůstali po pás ve vodě. Čím horší počasí, tím více pálenky z ječmene se vypilo.
„Nemusím vymýšlet způsob, jak děti zaujmout, zaujmu je už tím, že jim sdělím novou informaci,“ říká ke své práci Martin Kalabis. „Měl jsem to jednodušší než evropští učitelé. Tamní děti školu milují. Na druhou stranu nedokáží nakreslit auto: nikdy ho neviděly. Mají problém nakreslit strom. Nevědí, jak vypadá.“
Teplo jenom ve škole
Kalabis rád vzpomíná na děti předškolního věku, které si v hale školní budovy hrály, aby si užily tepla a dostaly se do kontaktu: „Přivedli čtyřletého kloučka, nevydal ani zvuk. Po měsíci ve škole začal povídat. Rodiče okopávají políčka, doma by byl kluk sám s jakem nebo s kozou.“
Ve školní budově bývalo tepleji než v domorodých příbytcích, kde během zimní noci zmrzne voda a přes den se v místnostech, kde se topí a vaří, vyhoupne teplota nanejvýš ke třinácti stupňům. Do toho kouří kamna. „Děti trpěly záněty spojivek,“ vzpomíná Martin Kalabis.
„I s hygienou byl problém. Místní si přes zimu oplachují jen obličej a ruce, zuby mívají zkažené. Děti jsme učili čistit si zuby. Jedno z nich bolel zkažený zub, tak jsem ostatní strašil: Takhle dopadnete, když si zuby nebudete čistit! Složité bylo i zbavit děti vší.“
Normálním vstup zakázán
V prostřední školní místnosti učitel i bydlel. „V zimě bylo ve třídách příjemných patnáct stupňů,“ podotýká. „Na cestách jsem spal i v místnostech, kde bylo minus pětadvacet, tedy o pět stupňů tepleji než venku,“ směje se.
Kdy mu bylo doopravdy úzko? „Hodně sněžilo, lavin padalo na stovky, byl to ohlušující rachot,“ vzpomíná. „Když jsem lozil po horách a neměl jsem parťáka, říkal jsem si: Ujede mi noha a není co řešit.
Strašidelný zážitek bylo blízké setkání se sněžným leopardem, snažil jsem se dělat, že tam nejsem. Řekl bych, že normální člověk tam asi jet nemůže,“ uzavírá s nadsázkou.
