Na hřib medotrpký můžete narazit hlavně v listnatých lesích, parcích, hrázích rybníků nebo na okrajích lesů, kde se vyskytují i teplomilné rostliny. Nejčastěji ho objevíte pod duby, buky, břízami a lipami, svědčí mu vápenité podloží. „Není sice chráněn zákonem, ani zapsán na Červeném seznamu hub, vyskytuje se ale vzácně a proto by měl být chráněn,“ říká mykolog Miroslav Rudolf ze Spolku houbařů Čelákovice. Pokud ho tedy naleznete, je dobré ho zamaskovat, aby jej méně zkušený houbař omylem neutrhl - třeba v domnění, že jde o jedlý hřib koloděj, který často roste na obdobných místech.

V čem je hřib medotrpký zrádný?

Pokud chcete spolehlivě poznat hořký hřib, je nejlepší kousek ochutnat. U hřibu medotrpkého ale existuje jedna zvláštnost: Hořký totiž začne být až po několika sekundách, takže je potřeba chvilku ho v puse nechat. „Po chvilce je jeho chuť opravdu odporně hořká,“ popisuje mykolog Rudolf. Hřib medrotrpký sice není jedovatý, ale citlivějším jedincům by mohl způsobit zažívací potíže. Proto ho po ochutnání určitě vyplivněte.

Jak ho poznat?

  • V dospělosti  je mohutný, klobouk může mít průměr až 20 cm a i noha je robustní.
  • Typické jsou pro něj citronově zbarvené rourky, které jsou později spíše okrové až nahnědlé. Hřib medotrpký patří mezi modráky, takže rourky při otlaku výrazně modrají.
  • Citronově žlutá noha postupně směrem k zemi bledne a v její horní části je jemná žlutá síťka, která však někdy může zcela chybět. Nohu často pokrývají načervenalé nebo nahnědlé skvrnky.
  • Klobouk je zbarvený nejprve do bělavé až jemně našedlé barvy, později má krémovou až nahnědlou barvu.  Během sucha se začne rozpraskávat.
  • Dužnina je nejprve žlutá, postupně ale vybledne. Při řezu rychle mění barvu do modra.
  • Čerstvá houba má příjemnou vůni, jakmile ale začne sesychat, zapáchá a připomíná močovinu.
  • Chuť je nejprve nenápadná, po chvíli ale velmi hořká a nepoživatelná. (Případnou tepelnou úpravou se hořkost ještě zvýrazní.)

Další hořké hřiby: Žlučník a kříšť

Častěji, než na hřib medotrpký, narazíte v lese na jiné dva hořké hřiby: hořčák neboli žlučník a kříšť. Co je pro ně typické?

Kříšť

Známý nejedlý hřib, který je hřibu medotrpkému podobný. Roste ale na úplně jiných místech - naleznete ho hlavně v jehličnatých lesích v podhorských a horských oblastech. Kromě velmi hořké chuti jsou pro něj typické žluté rourky a noha, která je pod kloboukem žlutá, ale směrem k zemi mění barvu na červenou až červenohnědou. Klobouk je většinou šedohnědý. Hřib kříšť také patří mezi modráky – při nakrojení rychle mění barvu do modra nebo modrozelena.

Hořčák neboli žlučník

Nejznámější hořký hřib – hořčák neboli žlučník - má lehce narůžovělé póry rourek. Tento hlavní poznávací znak ale získá až v dospělosti, mladé houby mají rourky bílé. Typická je pochopitelně i nepříjemná hořká chuť. Má světle hnědý klobouk a stejnou barvu má i noha, kterou pokrývá výrazná hnědá síťka. Pokud do něj říznete, je bílý a barvu nemění. Nejvíc roste v jehličnatých lesích pod smrky a borovicemi.