22°C
Dějiny Vršovic se s největší pravděpodobností začaly psát v 11. století, a souvisely s rozvojem Vyšehradu, kam se tehdy uchýlil první český král Vratislav II. Zpočátku se jednalo o vesničku, která žila především z rybolovu a z opravdu štědré produkce vína – ostatně odtud také pochází název sousední čtvrti: Vinohrady.
Ochrana před husity?
Kolektiv historiků pod vedením Františka Holce ve svých Hradech, zámcích a tvrzích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Praha a okolí klade vznik tvrze do roku 1619. Podle někdejšího starosty Prahy 10 Karla Výruta (ČSSD) však tvrz stávala pravděpodobně už za panování Václava IV. v 15. století. „První zmínka o vršovické tvrzi se vztahuje k roku 1419,“ píše v knize Čtení o Praze 10. Nacházela se v místech křížení dnešní Vršovické a Petrohradské ulice při povodí Botiče, na jehož protějším břehu stojí fotbalový svatostánek pražských Bohemians.
Ďolíček koupilo město. Ředitel Bohemky vysvětlil, proč klub nemohl jít jinam iSport TV
Husitské války se na vývoji Vršovic, jak už to tak bývá, neblaze podepsaly. „Po husitských válkách a v době války třicetileté nastal úpadek hospodářského života v okolí tvrze a Vršovice »zpustly vybitím obyvatelstva, zažehnutím aneb pobořením stavení.«”
Není vyloučeno, že zdevastovaná byla i zdejší tvrz, kterou pak v 17. století tehdejší majitelé Vršovic obnovily, nebo postavily jinde. Jak však ukázalo – účel tvrze, tedy ryze obranný – se v případě husitských válek příliš neosvědčil. A ves od válečných útrap, které způsobili husité, neuchránil. Ba co víc. Vesnice se stala „nejen svědkem kruté porážky císaře Zikmunda, ale odtud také roku 1448 zaútočil pozdější český král Jiří Poděbradský proti Vyšehradu a dobyl jej,“ píše Výrut.
Středověká vodní tvrz
„V roce 1556 získal Vršovice a Štěrboholy Kašpar Granovský z Granova, sekretář Ferdinanda I. Za obě vsi odváděl ročně kapitule kostela Pražského hradu 8 kop pražských grošů,“ uvádí dále Výrut. Granovští z Granova byli významným pražským rodem, což ostatně dokládá i renesanční palác Granovských z Granova, který stojí v samotném srdci Starého Města – v Týnu.
Pravděpodobně v jejich vlastnictví se začalo s obnovou tvrze. „Podle stavebního průzkumu šlo o vodní tvrz středověkého původu,“ píší historikové pod vedením Františka Holce. Už samotná charakteristika napovídá o tom, že tvrz byla chráněna vodním příkopem, respektive dokonce stála mezi dvěma rameny říčky Botič, které do splynutí s Vltavou schází ve Vršovicích posledních pár kilometrů.
Třicetiletá válka a konfiskace
Sláva rodu Granovských z Granova začala upadat s příchodem 17. století. Těsně před vypuknutím třicetileté války tvrz i vesnici Vršovice prodali Janu Rudolfu Trčkovi z Lípy, který byl za vlády Rudolfa II. císařským radou, komořím a místodržícím Českého království. Jenomže se neobratně zachoval během povstání českých stavů vůči novému císaři Ferdinandu II.
Ačkoliv se Trčkovi neprokázal přímý vliv na stavovské povstání, tudíž mu nebyl odebrán všechen majetek a nebyl nijak více trestán, stín pochybností na něm přece jen utkvěl. Proto mu některé statky byly zkonfiskovány – mezi jinými právě Vršovice, které připadly rodu Valdštejnů. „Ale již r. 1648 je koupil František Matyáš ze Šternberka,“ uvádí historikové.
„Šternberkové ve Vršovicích nepobývali, zato ves, která měla v roce 1788 už 70 chalup, zatížili mnoha dluhy,“ uvádí Výrut. „Po Šternbercích zdědili Vršovice Paarové,“ zmiňují historikové další významný šlechtický rod původem z Lombardie, jehož pozdější příslušník Eduard Paar byl dokonce generálním pobočníkem císaře Františka Josefa I. Paarové „drželi Vršovice do r. 1797, kdež je prodali Jakubovi svob. p. Wimmerovi. Tento je přivtělil k Nuslím,“ uvádí August Sedláček v Hradech, zámcích a tvrzích království Českého – dílu patnáctém.
Zašla sláva „zámku“
Jakub Wimmer platil za vlivného podnikatele – vlastnil kromě Vršovic i Nusle, Záběhlice a mimo jiné palác Platýz nebo Wimmerův palác v Rytířské ulici. „Je také považován za zakladatele Královských Vinohrad (…), ale brzy po smrti se na něj zapomnělo. Pouze jedna z ulic na rozhraní Vinohrad a Vršovic nesla kdysi jeho jméno (dnes Jana Masaryka),“ líčí Výrut.
Zatímco Vršovice se pozvolna rozvíjely, o zdejší tvrzi se totéž říct nedalo. „V místopisné literatuře z konce 18. století začal být tento objekt nazýván zámkem, ale nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k nějaké zásadní přestavbě,“ líčí historikové. Na druhou stranu by to dávalo smysl, protože s čím dál větším rozmachem Prahy ztrácela tvrz na svém smyslu.
„Po prusko-rakouské válce v roce 1866 došlo k bourání hradeb kolem Prahy. Důsledkem byla čilá stavební činnost, která se nevyhnula ani Vršovicím a urychlila jejich urbanistický rozvoj,“ píše Výrut. Tvrz tehdy dostala novou fasádu a víceméně splynula s okolní zástavbou. Během první republiky se už spíše hovořilo o panském dvoru, kde se například vařilo pivo, později zde byla sodovkárna, prádelna nebo opravna akumulátorů.
Místo tvrze parkoviště
Přesto se pod zkázu vršovické tvrze přece jen podepsala další válka. Byť byla ve svých „nejlepších letech“ díky vodnímu příkopu dobře bráněna před útoky ze země, na útoky ze vzduchu byla krátká. A když spojenci v roce 1945 bombardovaly Prahu, některé z bomb dopadly také na Vršovice.
„Zničené části budov nahradily provizorní stavby, využívané jako skladiště, dílny a garáže. Stavby chátraly, až se podle tvrzení Útvaru hlavního architekta staly »největší výhledovou závadou při hlavní vršovické třídě,«“ píše Výrut. „V roce 1971 došlo k částečné a v roce 1986 k definitivní likvidaci zbytků zanechaných a neudržovaných budov v místech vršovické tvrze.“ Dnes na místě, kde stávala, nenajdeme nic, co by nasvědčovalo její existenci. Vpravdě, najdeme tam parkoviště.
Jak asi vypadala?
I tak je lokalita od roku 1958 památkově chráněná z důvodů pozůstatků tvrze, které se nachází pod současným terénem. Archeologové podle vykopávek také byli s to popsat, jak tvrz vypadala. „Byla to patrová budova na půdorysu písmene L s valeně klenutým přízemím. Později k ní přibyly další hospodářské budovy, stály zde mlýny, pivovar,“ uvádí památkový katalog Národního památkového ústavu.
