15°C
V roce 1914 ještě Petrovice nebyly ani součástí hlavního města, ani samostatnou obcí. Do roku 1920 se totiž vyvíjely souběžně s Horními Měcholupy, které leží severně od Petrovic. Proto se vznik pomníku datuje posléze – a nejinak je tomu i v případě Horních Měcholup, kde mají rovněž pomník věnovaný „svým“ padlým, stejně jako jiné části Prahy – Písnice, Hloubětín, Ořechovka, Dolní Měcholupy nebo Střížkov.
Čest padlým
Ačkoliv jsou pomníky tohoto ražení povětšinou nadmíru umně vyvedeny, čímž vykreslují úctu pozůstalých ke svým padlým, málokde je k vidění tak monumentální pomník, jako ten v Petrovicích. „Na pylonu, stojícím uprostřed, se nachází reliéf chlapce se smuteční girlandou a nad ním nápis čest padlým,“ uvádí Petr Říha v knize Petrovice: 770 let – historie, současnost a budoucnost Městské části Praha-Petrovice. Nepochybně jde o upomínku všech petrovických dětí, kteří důsledkem bojů přišly o své tatínky. „V levé části památníku jsou vsazeny vedle sebe dvě obdélníkové bronzové desky.“
Na nich jsou vyobrazena jména padlých. Konkrétně jde o 14 mužů různého věku, kteří se již nikdy nevrátili domů. „Data ani místa úmrtí a posledního odpočinku nejsou většinou známa,“ líčí Říha. Co známo je, jest počet mužů, kteří z Petrovic museli vzít pušku do rukou. Podle Říhy jich bylo 50.
Někteří z těch, kteří se nevrátili, ale i ti navrátivší se přitom zřekli závazků k Rakousko-Uhersku a zběhli do legií, kde bojovali za vznik nezávislého Československa. Někteří válčili v Rusku, jiní v Itálii, další ve Francii. Sešli-li se někdy v Petrovicích pohromadě, měli nepochybně o čem vyprávět.
Bezbranná holčička
Druhá deska je o něco sdílnější – rovněž uvádí jména zemřelých, avšak ne těch, kteří umírali ve vojenských krojích během let 1914 až 1918, nýbrž těch, jejichž smrt přinesly válečné útrapy let 1939 až 1945 čili druhé světové války. Dohromady jde o deset zemřelých, kteří umírali v koncentračních táborech. Nejmladší Anně Klingerové byly tři roky…
Stoleté výročí
Deska se zemřelými z druhé světové války se na pomník přidala až dodatečně. Pomník původně začal vznikat zkraje 20. let. Už v roce 1920 je písemně zaznamenáno, že „v březnu bylo získáno 150 Kč na pomník a 50 Kč pro vdovy po padlých legionářích. Z divadelního představení pořádaného u příležitosti 70. narozenin T. G. Masaryka byla poukázáno na petrovický pomník 180 Kč,“ podotýká Říha.
Hlavní podnět k postavení pomníku „navrhla obci v roce 1922 Místní jednota legionářů,“ uvádí dále. V tu dobu se totiž do vlasti vracely poslední legionářské jednotky až z daleké Sibiře. Vznikl výbor, jehož zástupci byli výlučně legionáři, a s částkou 2 600 Kč na zbudování pomníku se nejprve začalo řešit jeho umístění.
To bylo vybráno „ve stráni proti obecnímu domu,“ dnešní petrovické radnici. Právě stráň dotváří honosnost pomníku, k němuž se tak musí po schodech. Vztyčen byl pak v nebývale krátkém čase. Už 27. srpna 1922 se konalo slavnostní odhalení za veliké slávy, nepochybně však i zármutku místních. Současná podoba pomníku pak pochází ze 70. let 20. století, kdy byla k pomníku přistavena křídla z lomového kamene, respektive z 90. let 20. století, kdy proběhly další úpravy.
Na věčné časy
Do jeho základů byly pak v neprodyšné lahvi zazděny některé dokumenty a písemnosti, které atmosféru prvních let čerstvě narozené samostatné republiky vystihovaly. Ty pak byly v roce 1928 – tedy 10 let od konce války a 10 let od vzniku republiky, rozšířeny o symbolické válečné artefakty. Šlo o „Pamětní list a schránku s prstí dovezenou z francouzských bojišť u Verdunu, Weuzneeressu, Arrasu a Terronu,“ vypočítává Říha. „Pro památník ji získal legionář Josef Pyšna.“
Socha barokního světce
Zajímavostí je, že poblíž pomníku padlým stávala dříve socha „oblíbeného“ barokního světce Jana Nepomuckého. Jeho kult vzkvétal po roce 1620 v rámci rekatolizace českých zemí, a jeho sochy se objevovaly téměř v každé české vísce – Petrovice nevyjímaje. Na jednom místě v této nejmenší pražské části tak stávaly dva pomníky nešťastlivců z dvou vzdálených historických období – Johánka z Pomuku neboli Jana Nepomuckého totiž nechal král Václav IV. umučit v roce 1393.
Do dnešních dnů se socha nedochovala. „Při budování vodovodu v Edisonově ulici v šedesátých letech 20. století narazili nadšení budovatelé na problém,“ uvádí Říha. Když měly být položeny vodovodní roury v prostoru u sochy Jana Nepomuckého, bránila tomu jedna z mohutných starých lip obklopujících sochu.“ Rezultát byl jasný: Pokácet.
Jenže řežba kmenu neproběhla bez problému, a ten se tak skácel přímo na sochu. „Ta byla pádem stromu sražena z podstavce a rozbita. Vzhledem k tehdejšímu běžnému vztahu k historickým památkám byla rozbitá socha zahrnuta do zásypu vodovou,“ uvádí Říha. Takový byl neslavný konec sochy, která podle nápisu na odstavci vznikla už v roce 1723.
Dva pomníky
Ještě jedna pozoruhodnost se k petrovickému pomníku padlým z obou světových válek váže. Není jediný. Další, o poznání skromnější, stojí totiž na petrovickém hřbitově u ústředního kříže, „kde můžeme vidět původní desky se stejnými jmény“, uzavírá Říha.
