14°C
Historicky ukazovaly veřejné toalety vždy míru civilizační úrovně. První zmínky o nich ostatně nacházíme už v 15. století, kdy se pomalu začaly stávat i součástí pražského urbanismu. K jejich velkému rozmachu přispěl rozvoj kanalizační sítě mezi lety 1840–1860. V té době se také výrazně vzrostl počet vodárenských věží a vodovodní potrubí, které bylo do té doby dřevěné, se vyměňovalo za litinové. Díky mnohem většímu počtu vodárenských věží mohla být voda rozvedena po celém městě a díky tomu se také zvyšovaly nároky pražanů na hygienu. Proto když se v roce 1888 pražský magistrát rozhodl vybudovat 12 nových veřejných záchodků za rovných 40 tisíc zlatých, byla to opravdu velká událost.
Luxus a odstupňované poplatky
Byl to vskutku velkolepý plán a budoucí toalety měly také odpovídat těm nejvyšším nárokům. Nové stavby měly mít „hrázděné zdivo, střechu věžitou, krytbu břidlicovou, vodovod a sifony z porculánu. Stavba bude vkusná a ve slohu švýcarském, vnitřní úprava bude elegantní a čistota vzorná“. Pražané se mohli už dopředu těšit – každý záchod se chlubil devíti odděleními a dvěma vchody pro pány a dámy, a doplňovala jej ještě místnost pro posluhovačku,“ popisuje Radomír Šolc, ve své knize Kam i císař pán chodil pěšky.
Zajímavé také bylo, že záchody byly rozdělené do jednotlivých kategorií. Zatímco na záchodcích první třídy na veřejnost čekala porcelánová umyvadla, ručníky, zrcadla i koberec, ale také adresář nebo kniha stížností, na toaletě druhé kategorie se člověk musel spokojit pouze s porcelánovými umyvadly a obyčejnou podlahou bez koberce. K dispozici nebyl ani adresář. Kategorie byly také odstupňované finančně. Zatímco za první třídu zákazník musel vytáhnout rovné 4 krejcary, za třídu nižší to byly krejcary pouze 2. Pro fajnšmekry bylo také k dispozici takzvané toaletní předplatné. Za celý rok bylo třeba zaplatit 4 zlaté.
Čištění obuvi i kartáčování oděvu
Na konci 19. století nebylo neobvyklé, že se na veřejných toaletách nabízely i další služby. Zdejší posluhovačky za poplatek vykartáčovaly oděv, přišily utržený knoflík, případně vyčistily obuv. Za tyto služby se také platilo, obvykle další 4 krejcary. Místo posluhovačky bylo i docela vážené. Pracovaly zde zásadně starší dámy „dobrých mravů“ a dokonce musely umět nejen česky, ale samozřejmě i německy.
Do dnešní doby se z této doby už dochovaly pouze toalety na Uhelném trhu, ostatní byly buď zbourány nebo slouží už zcela jiným účelů. Často se budovy přetváří na galerie nebo jako třeba na Karlově náměstí dokonce na restaurace. Milovníky současného designu by jistě potěšily futuristické záchody v Uhříněvsi od Kryštofa Šulce, které si vysloužily i českou cenu za architekturu.
