14°C
Juanita se narodila v Praze indonéským rodičům prakticky ve vyhnanství. „Jak maminka, tak i tatínek, se v 60. letech vydali z Indonésie studovat do zemí východního bloku. Maminka do Bulharska, tatínek do Československa. Právě tam se také poznali,“ líčí perfektní češtinou sympatická Juanita. Domů do Indonésie se vrátit nemohli. Znesnadnila jim to totiž změna politických poměrů.
„V roce 1965 vypukla v Indonésii občanská válka, v rámci které se k moci dostala vojenská junta, která vyvolala značnou protikomunistickou kampaň. Rodiče se proto báli vrátit, tak zůstali v Československu,“ líčí Juanita. „Tím, že se nevrátili, se vlastně stali nežádoucími osobami a bylo jim odebráno indonéské občanství. Československé občanství nedostali, protože odmítali spolupracovat s StB, takže rázem jako by nepatřili nikam.“
Dívka, která vyčnívala
Do tohoto světa přišla Juanita, která v Praze prožila celé své dětství. „Jako malá jsem často vnímala pohledy druhých, i různé projevy komentující můj »jiný« zjev,“ vysvětluje. „Většinou to bylo takové nevinné dětské, spíše z hlouposti nebo neinformovanosti. Horší to je, když jsou lidé zlí.“
V patnácti letech odcestovala do Indonésie, kde ji adoptovala babička, aby mohla obdržet indonéské občanství. Jenomže ani tam si nepřipadala tak docela „jako doma“. „Lidé se na mne dívali zhruba tak podobně jako v Československu, protože jsem byla jinak vychovaná,“ vysvětluje. „Nemohla jsem si třeba ani udělat čaj, protože jsme doma měli služebnou, která si vždy pět metrů přede mnou klekla a čaj mi donášela po kolenou, jak tomu velela tradice javánských vyšších kruhů, kam moje rodina náležela.”
V Indonésii prožila tři krušné, ale zároveň krásné roky. Nakonec ovšem vyslyšela volání svého srdce a po několikaletém pobytu v holandském Amsterodamu zavítala zpátky – do Prahy, kde nyní vede vlastní originální restauraci.
Originální prostor pro dialog
„Celý život jsem toužila mít něco jako společenský salon, kde by si lidé mohli svobodně povídat. Ne anonymně, jako tomu bývá přes sociální sítě, ale z očí do očí,“ vysvětluje Juanita. Svůj sen na čas uskutečnila. Byl jím nenápadný, nijak neoznačený podnik s otevřenou výlohou, ve které stál stůl se židlemi. „Jednalo se o experiment, v rámci kterého tam ze zvědavosti zavítali kolemjdoucí a povídali si se mnou. Fungovalo to krásně. Bavilo mě to,“ přiznává. Experiment ovšem neměl dlouhého trvání. Na obzoru se záhy objevilo cosi perspektivnějšího.
Kousíček Indonésie v Praze
„Nakonec jsem se se svou kamarádkou, která v Praze provozovala několik kaváren, domluvila na tom, že zřídíme tradiční a hlavně kvalitní indonéskou restauraci, která Praze tehdy chyběla,“ vysvětluje Juanita. Javánka prošla pomyslným křtem v roce 2013, a do dnešních dnů nabízí indonéská jídla podle rodinných receptů.
„Všechny recepty jsou od mojí maminky, která tu nejprve byla šéfkuchařkou, ale to proto, aby zaučila své nástupce. Dnes už si vaří jen doma,“ líčí usměvavá světoběžnice. „Ale pravidelně chodí na inspekce, aby viděla, že recepty jsou autentické. Jinak nám paradoxně hlavní kuchařku dělá Pákistánka,“ směje se. Proto také kromě tradičních indonéských pokrmů nabízí Javánka i některé pákistánské pokrmy.
Země tisíce ostrovů i tisíce chutí
„Chuť indonéské kuchyně se nedá generalizovat. Na každém ostrově, a že jich v Indonésii je požehnaně, se dají nalézt jiné chutě,“ popisuje specifika tamní kuchyně Juanita. „Jídla ze Sumatry jsou třeba pálivá, z Jávy jsou sladší. Hodně se používá koření: muškátový ořech, zázvor, kořen galangalu, citronová tráva nebo kurkuma.“ Nejznámějším indonéským pokrmem, přitom se původně jedná o zbytky rýže z předešlého dne, jen osmažené a dochucené, je Nasi Goreng.
Od ostatních asijských kuchyní se liší jak chutěmi, tak i použitím surovin. „Zatímco v Indii hojně používají kravské mléko, v Indonésii upřednostňují kokosové mléko. V Thajsku se zase více používá koriandrový list, kdežto u nás semínka. Kuchyně je vyvážená a hlavně musí být autentická. Například i veganské pokrmy sestávají z originálních surovin a ne náhražek. Nesetkáte se tam s ničím takovým jako v Čechách – svíčková á la vegan,“ uvádí Juanita za příklad. Tentýž trend nastolila i ve své restauraci.
A jak je na tom ona sama s českou kuchyní? „Velmi mi vyhovuje! Moc ráda mám například španělské ptáčky, černou omáčku ze švestek nebo šípkovou omáčku,“ svěřuje se Juanita. „Každá kuchyně může být dobrá, když se jídla dělají poctivě a dle tradic, které se předávají z generace na generaci. Formalismus v kuchyni už je pak nadbytečný,“ uzavírá.
