Vdova po muži, kterého prý zabil Kajínek: Manžela zastřelili policajti

Z čeho pramení její přesvědčení, že v pozadí vraždy stojí policie? Proč se k případu stále vrací? A jak těžké pro ni bylo začít nový život s dvěma malými dětmi, které přišly o tátu? I na to odpovídá v exkluzivním rozhovoru pro Blesk. 

Vdova po Štefanu Jandovi: Policajti mi jsou pořád v patách

Co přesně myslíte tím, že se kolem vás motá? „Podrobně to popisuji v knížce. Jde o to, že do mého života vstupují lidé, z nichž se stávají kamarádi, a pak se ukáže, že to jsou bývalí policisté, vojáci, vysloužilí členové kontrarozvědky, na což mne zase upozorní jiní policisté. Jednou dvakrát by to snad mohla být náhoda, ale když se to děje opakovaně, soustavně? Ostatně, pár lidí od policie mi řeklo: Půlka policistů v Plzni bude stát při vás, půlka proti vám. Tehdy jsem tomu nerozuměla, ale postupně jsem se je snažila dělit na ty, co mě chtějí potopit a na ty, co mi – snad – chtějí pomoci.“

Ještě něco vám policisté řekli? „Jeden z vyšetřovatelů, který nakonec od případu raději odešel, mi radil, abych na určité věci zapomněla a neřešila je.“

Možná to byla dobrá rada. „Po čase jsem to opravdu chtěla udělat, dokonce několikrát. Byla jsem rozhodnutá, že to nechám plavat, začnu nový život a přestanu se v tom šťourat. Jenomže to nejde. Jako bumerang se to pořád vrací. Nikdy jsem policisty nepřestala zajímat. Pro ně ten případ neskončil. Začne se třeba mluvit o obnově procesu a já si při nakupování uvědomím, že mne někdo sleduje.“

Můžete být konkrétnější? „Od policistů jsem se naučila víc se kolem sebe koukat, být opatrnější. Za chvilku jsem poznala, že mi je v obchodě opět nablízku Jaroslav K.“

Jaký to byl pocit? „V první chvíli mne napadlo, že tam nákupní vozík nechám stát a odejdu. Najednou jsem měla strach. Nevím proč, ale začala jsem se klepat, byla jsem vyřízená. Nakonec jsem došla ke kase, on šel ke mně, začal vyndávat zboží z mého vozíku na pás a vyptával se.“

Co ho zajímalo? „Říkala jsem mu, že se s ním nechci bavit, ale on se pořád vyptával, co vypovím u soudu, jestli si myslím, že střílel Kajínek, nebo někdo jiný. Šel se mnou až k autu, ale když zjistil, že tu nejsem sama, otočil se a zmizel. A to bylo snad 14 let od vraždy! Kdykoliv toho člověka vidím, mám z něj strach a budu z něj mít strach.“

Nebojíte se teď, že by se vám mohlo stát něco nepěkného? „Strach mám. Ale ty obavy nejsou tak velké, abych si myslela, že teď vyjdu na ulici a začnou po mě střílet. Ostatně, kdyby mě chtěli nenápadně zabít, měli na to celé roky.“

Jste si jistá, že byl dobrý nápad, abyste o tomhle případu napsala knihu? „Jsem. A hned z několika důvodů. Chci, aby všichni věděli, jak to všechno prožívala naše rodina. Chci očistit jméno mého manžela, který rozhodně nebyl takový, jak ho vylíčil film Kajínek. Chci popsat, jak moc do toho všeho byla zapletená policie. Chci, aby byl případ znovu otevřen a ukázalo se, jak to doopravdy bylo. Chci se dozvědět, co Štefan udělal, věděl nebo viděl, že musel zemřít a ráda bych znala jeho vraha. Protože já jsem přesvědčená, že mého manžela zastřelil někdo úplně jiný než Jiří Kajínek.“

Kdo? „Policajti, estébáci, kteří se kolem naší rodiny motali před revolucí. Že za tím vším stojí policajti.“

Víte, nebo tušíte, proč? „Myslím, že Štefan byl pro Státní bezpečnost zájmovou osobou, že s ní zřejmě spolupracoval, že měl být najmutý na nějakou špinavou práci.“

Na jakou? „Myslím, že přesně tohle je ten pravý důvod, proč můj muž zemřel. Že ten motiv neleží v devadesátých letech, že skutečnou příčinou nebyly spory mezi podnikateli, ale něco, co se stalo před rokem 1989.“

Co se stalo? „Já nevím. Ale policisté se asi bojí, že to vím. A proto jsou mi více či méně otevřeně i skrytě v patách.“