Vzkříšení neratovského kostela

Vesnička Neratov není ani na automapách. Když ji člověk hledá, objeví za Bartošovicemi v Orlických horách jen nic neříkající název "Neratovské louky" a kus od nich grafický symbol pro historickou památku. O tu jde, protože v Neratově stojí stavba, která si zaslouží obdiv, i když nemá střechu, prší do ní a padá sníh. Je jí barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, na jehož vzniku se svého času podíleli umělci zvučných jmen. Sem, do tehdejší divočiny, přišli mnohdy velmi zdaleka. Jako třeba architekt Giovanni Alliprandi a jeho žák Carl Antoni Reina. Slunce Itálie vyměnili za mlhy a déšť orlických lesů a dolin. Díky jejich práci tady ale vyrostlo dílo, které nemá obdoby široko daleko. Mohutná stavba dominuje okolí, i z polské strany je vidět na mnoho kilometrů. Není divu, kostel je na svoji dobu doslova masivní - 48 metrů na délku, 19 na šířku a tyčí se až do dvacetimetrové výše. Základní kámen k němu položil - jak praví kronika rodu Nosticů - sám hrabě Jan Karel, majitel Rokytnického panství, 14. srpna 1723, v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie. Stavbu dokončili roku 1749. Na místě původního dřevěného kostelíka zůstaly zachovány hlavní zvláštnosti tohoto místa - socha Madony spolu s pramenem zázračné vody. Podle některých zdrojů se tehdy voda objevila jako na zavolanou - v době jednání o stavbě nového, kamenného kostela. Jistá žena, místní rodačka od narození slepá, prý prozřela, když si vodou z pramene omyla tvář. Zázrak byl na světe, autorita Panny Marie mezi zdejšími skláři, horaly i pytláky vzrostla a stavba nového kostela byla hotovou věcí. Církevní otcové, jak praví kniha Liber consignationis z počátku 18. století, příležitost nezanedbali. V Neratově o poutích prodávali každým rokem dokonce až osmdesát škapulířů, chránících před nemocemi, uhranutím nebo morem dobytka. A že něco stály - v každém z nich prý byl alespoň malinkatý kousíček ostatku Madony nebo jiného svatého. Museli být hodně urostlí, při takovém počtu škapulířů... Zázračná voda, jak zájemcům ochotně ukáže matka zdejšího důstojného pána Josefa a jeho občasná pomocnice na faře paní Eva Suchárová, poblíž kostela stále vyvěrá z železné trubky. Na to, že jí vytéká jen nepatrný čůrek mávne rukou a poznamená - "Vodou šetříme. Když jsou poutě nebo služby boží a vodu chce hodně lidí, otevře Josef šoupě od nádržky nahoře v lese. Tam vodu shromažďujeme podle potřeby." A tak se voda dostane každému. Pravda, zázraky už nedělá, alespoň se o nich neví, ale ke "géniu loci" zdejšího místa přispívá zcela jistě. Nenarušilo ho za ta dlouhá staletí nic, ani válka a ani ničivý požár z 10. května 1945. To si vojáci Rudé armády zkoušeli pro ně nezvyklou německou zbraň. A kam by s pancéřovou pěstí měli zkusmo střílet, když ne do něčeho velkého a festovního? Kostel takový byl, bylo krátce po válce, kdo by vítězům bránil? Následný požár po jedné takové "trefě" zničil střechu. Lidé trosky odklidili. Krása a monumentalita kostela se dotkla i ostřílených vojáků 1. roty 1. praporu 19. pěšího pluku Československé armády, kteří tam tehdy sloužili. Bylo mezi nimi mnoho "fronťáků", i oni se podepsali pod výzvu vládě, aby uspíšila rekonstrukci "nádherné umělecké památky" a chtěli pomáhat při opravách. Peníze ale chyběli i tehdy a tak kostel chátral. V roce 1973 na něj byl dokonce vydán demoliční výměr a vyděleny peníze na bourání. Ty ale byly nakonec, díky památkářům, použity na demontáž a přemístění unikátního rokokového schodiště s řadou soch před kostelem. Teď jsou k vidění v parku zámečku Skalka u Dobrušky. Léta postupného upadání unikátní památky a nezájmu o ni skončila v roce 1990, kdy byl neratovský kostel zapsán do Státního seznamu památek. O rok později vzniklo občanské Sdružení Neratov, usilující o obnovení chrámu a všech jeho funkcí, včetně poutí a mší pod širým nebem. Jinak tady sloužit mše ani nejde, střecha kostelu stále chybí a možná bude chybět napořád. Památkáři trvají na její přesné kopii z minula a to stojí zase peníze, které nejsou... Otevřená obloha nad kostelem je ale možná to nejlepší, co si člověk dokáže vymyslet.