Na průzkumu

"Ty , tam je snad mrtvola!" Do hloubky dvaceti metrů není moc vidět. Ve vodě na dně jámy lze ale rozeznat část nějakého těla. Nemůže tu být dlouho. Je jen trochu nažloutlé. Jdeme na to. Parta tří ostřílených hasičů připravuje lano, kladku a další nádobíčko, abychom se mohli spustit dolů. V pohotovosti je i dýchací přístroj. A profesionál od záchranky. Také se srdcem dobrodruha. Raději nic neponechat náhodě. Podzemní chodby, hluboké šachty a opuštěné bunkry nedostavěného předválečného opevnění nejsou místa, kam by člověk, který se chce vrátit domů, lezl jen tak. Jako první se na průzkum chystá jeden z hasičů. Kombinéza, pevné boty, rukavice, helma. Na obří díru v zemi jsme narazili v lesíku pár kilometrů od Olešnice v Orlických horách. Na dostřel od polských hranic. Přestože jsme o ní přibližně věděli, překvapila nás. Svou velikostí i hloubkou. A tím, jak lehce by do ní šlo zahučet. Nikde žádné varování, o plotu nemluvě. Jen jednoduchý chatrný rezavý ostnatý drát natažený ve výšce pasu kolem stromů těsně u okraje jámy. Chvílemi dokonce tak, že visí až nad samotnou propastí! Sem tam jsou na něm jakési bílé pentle a na několika místech je "jištěný" suchými větvemi. "Jezdím do těch končin jako táborový vedoucí," řekl mi předtím rodák z východních Čech. "Bojíme se děti pouštět do lesa." Hasič se už zavěsil na ocelové lano. Kolega ho pomocí takzvaného vrátku (laicky se dá říci navijáku) spouští dolů. Po chvíli se z hloubky ozve: "Stop!" Podle plánů tady měl být bunkr s dělostřeleckou věží. Do mnichovské zrady, která stavbu všech opevnění zastavila, se podařilo vyhloubit šachtu hlubokou skoro šedesát metrů. Měl v ní být výtah na munici, dopravovanou podzemní chodbou. Co skrývá jáma zatopená bezmála čtyřicetimetrovým sloupcem vody? "Nahoru!" poroučí první průzkumník. "Mrtvola tam plave. Ale na policajty ani funebráky to není," povídá po vytažení. "Podívej se sám." Navlékám se do popruhů sedáku. "Ještě počkej." Hasič dokouří a hodí dolů hořící vajgl. Nic. "Dobrý, metan tam není." Karabina cvakne a už visím nad hlubinou. Pomalu dolů. Položit se zády a nohama couvat po stěně. Ze shora se ozývají narážky, že vypadám jako na prohlídce u gynekologa. "Nohy trochu víc od sebe, paninko." Pro chlapy, kteří vynášejí lidi z hořících baráků a zasahovali třeba po tragickém zemětřesení v Turecku, je tohle brnkačka. Za to mé pocity jsou, řekněme, smíšené. Původní výdřeva stěn je mokrá a klouže. Sem tam se z ní uvolní kus lepivého bahna a přistane mi za tričkem. Kdyby sem někdo spadl a přistál bez úhony ve vodě, neměl by šanci se vyškrábat ven. A zřejmě by se udusil. Dole u hladiny je nepopsatelný smrad. V břečce plavou neidentifikovatelné odpadky, kola od aut i několik mrtvých tlejících zvířat. Mrtvola, kterou jsme zahlédli, je domácí sele. Z jeho divokého kolegy o kus dál zbyla jen splasklá kůže. V protějším rohu leží něco, co dříve zřejmě bývalo srnkou. "Nahoru!" zařvu a jsem rád, že jsem předtím nic nejedl. Vzhůru do podzemí O kus dál na louce ústí pomocná šachta, kterou se vytahoval vykutaný materiál. Přestože je zasypaná, propadá se. Ale je oplocená s cedulemi zákazu vstupu. V tomto případě může soukromý majitel, který odpovídá za bezpečnost na svých pozemcích, spát klidně. (Samotné objekty patří armádě, ale nejsou zaneseny v katastru nemovitostí, louky a lesy byly vráceny v restituci původním vlastníkům). Vydáváme se směrem, kterým měla pod námi vést skoro kilometr a půl dlouhá podzemní chodba spojující šest bunkrů dělostřelecké tvrze Skutina. Podařilo se prý prorazit zhruba polovinu, včetně části podzemních kasáren, celkem mělo tvrz hájit bezmála pět set vojáků. Po tři sta metrech narážíme v lese na místo, kde měl být objekt s minomety. Je tam jen takový rybníček. Obdélníkový. A pěkně hluboký. O kus dál měla stát dělostřelecká kasemata. Z "rybníčku" tentokrát hezky vykukuje výdřeva. A vyhloubené základy ukazují, že mělo jít o nejmohutnější z pevností. Po tři čtvrtě kilometru jsme u vchodu do podzemí. Nenápadná díra do skály nenasvědčuje tomu, že tudy měla být dovážena munice a zásoby. Nad ní ještě druhý vchod, ten není vidět skoro vůbec. Před ním zbytky ohniště, láhve od piva a becherovky. Tentokrát žádné slaňování. Horní štola je se spodní propojena provizorním žebříkem. Brodíme se po kolena neskutečně ledovou vodou. Žádné shýbání, strop je dost vysoko. Měly tu být koleje, aby bojovníci mohli tlačit těžké dělostřelecké granáty na vozících. Po necelých sto metrech se dostaneme k minovým kobkám vykutaným po stranách. Ty se měly odpálit, kdyby nepřítel dobyl vchod a znemožnit mu tak vstup do podzemí. Pak následují velké do skály vylámané sály. Strojovna, sklad pohonných hmot. A první velký prostor pro zásobu munice. Celkem jich mělo být pět a vešlo by se do nich například čtyřiadvacet tisíc dělostřeleckých granátů do houfnic a přes milión nábojů do kulometů, což mělo podle předpokladů vystačit na dva týdny těžkých bojů. "Bacha!" V kuželu světla baterky se něco pohne. Klid. Jen jsme vyrušili netopýra. Po čtvrt kilometru je šachta zavalena. Obracíme. Necítím nohy. Narozdíl od vybavených hasičů absolvuji výpravu v promočených teniskách. Co by nás čekalo za závalem? Voda. Kdyby byla hlavní chodba proražená celá a nebylo by to o hubu, mohli bychom se potopit do některého z "rybníčků" a vynořit se u mrtvého prasete. Tajemství pod bunkry Odvážného potápěče však přece jen náhodou potkáme. Na opačném konci podzemního tunelu, v čele bojové linie, jsou dva pěchotní bunkry. Jediné dostavěné objekty celé tvrze. Uvnitř prvního z nich se vynoří z třicet metrů hluboké výtahové šachty udělaný chlapík v neoprenovém obleku a s dýchacím přístrojem. "Je to na nic, po šesti metrech je špunt." Ucpávkou by se prý možná šlo protáhnout. Ale je to příliš riskantní. Mohla by se utrhnout a zavalit ho. "Ty kusy betonu ještě chápu. Ale ten obrovskej balvan. To tam musel někdo přivalit z venku." Kolega, který ho jistí na povrchu, se ani moc nediví. Aby šlo sestoupit pod hladinu, museli vytáhnout vyhozenou lednici. A popasovat se s několikacentimetrovou vrstvou vyjetého oleje. Druhý bunkr už zpustlý není. Nadšenci z Klubu přátel tvrze Skutina ho zrekonstruovali a přeměnili v soukromé muzeum. Jen odčerpání vody z výtahové šachty trvalo tři měsíce. A tak se po dvou stovkách schodů můžeme vydat čtyřiatřicet metrů pod zem. Stejná šachta, jako ta vedle, do které se nepovedlo potápěči sestoupit. Dole se pouštíme do tunelu, ale podle očekávání nás zastavuje voda, tentokrát je jí mnohem víc než po kolena. Podzemní chodba je užší a nižší, než na opačném konci u vstupu. Škoda, že probádat všechny vyhloubené části podzemí není v našich možnostech. Dokáže to vůbec někdo? Na povrchu hřeje slunce. Přepadá nás nostalgický pocit vlastenectví. Geniálně vymyšlené a precizně postavené i když nedostavěné opevnění. Není divu, že fašisté zvolili místo bojů s nejistým výsledkem mnohem schůdnější variantu: oblbnutí politiků.