14°C
Jak jste se k výstavbě metra dostal?
„Nastoupil jsem v Dejvicích jako asistent hlavního stavbyvedoucího v únoru v roce 1977. Dělal jsem nejenom na prvním úseku áčka, ale i prvním úseku trasy B. Zde jsem řídil celou výstavbu povrchu na Zlatém kříži.“
Dá se nějak srovnat rychlost výstavby metra A před 40 lety a nyní?
„Je to nebe a dudy. Třeba dříve, za socialismu, nikomu nevadilo, že tekla voda do tunelu. Hold jsme udělali organizované svody a šlo se dál! Naopak nový systém výstavby vlhkost vůbec nepovoluje. Ta původní, prstencová metoda, co se používala za socialismu, vodotěsnost nezajistila. Po revoluci přišla nová rakouská metoda a ta už zajišťuje vlivem izolací vodotěsnost tunelů. Nyní tu máme i perfektní design, používají se kvalitní materiály, architekti si můžou dovolit speciální nápady, protože jim to my, stavbaři, postavíme.“
Myšlena je třeba zvláštní kopule ve stanici Petřiny?
„Dřív by na to architekt nemohl ani pomyslet! Ale je zajímavé, že tato bublina tam vlastně vůbec neměla být. Původní plán z důvodu územního plánu neumožnil udělat výtah v místě, kde měl být, a musel se udělat úplně jinde. Takže nakonec to dopadlo tak, že místo prázdného čistého nástupiště je uprostřed místnost dozorčího ve tvaru vláčku a nad vstupem do výtahu je bublina, pod kterou si budou dávat rande milenci, stejně tak jako na Václaváku pod koněm!“
A časově? Je výstavba nyní rychlejší?
„Rychlejší bych neřekl, ale určitě kvalitnější a zajímavější.“
Pamatujete si nějakou historku z otevírání prvního úseku áčka?
„Když se blížilo jeho otevření, tak to tenkrát soudruzi naplánovali k 10. výročí příchodu okupačních vojsk, 21. srpnu 1978. Jenže my jsme se rozhodli, že to tak nebude, a záměrně jsme udělali přesmyčku z 21 na 12, tj. otevřeli jsme trasu o 9 dní dříve.“
Nikomu to nevadilo?
„Soudruzi byli nadšeni. Byli rádi, že jsme termín zvládli s devítidenním předstihem. Tenkrát, toho 12. srpna 1978, jsem provázel tisíce Pražanů po nové stanici Leninova a moc jsem si to užíval.“
Co jste vyprávěl?
„Například jsem jim řekl, že Leninova, tedy dnes Dejvická, byla jako všechny ostatní stanice na trase A stavěna v obranném systému a byla plynotěsná. To možná ani dnes spousta cestujících neví…“
Když se otevřela první trasa áčka, kde jste pokračoval?
„Můj šéf mi řekl, že mě pověřuje vedením stavby na novém úseku trasy metra C ve stanici Vltavská. V lednu 1979 jsem tedy nastoupil do Bubenče a stal jsem se stavbyvedoucím. Já to říkám takhle: Před zahájením nové stavby jsem se oženil a potom za dva roky v roce 1980 se mi narodila dcera Eliška, v roce 1982 druhá dcera Štěpánka a v roce 1984 stanice Vltavská.“
A teď k novým stanicím... Která se vám nejvíce líbí?
„Z hlediska profesního je samozřejmě nejkrásnější Nádraží Veleslavín. Je to první trojlodní stanice prováděná novou rakouskou metodou a to žádná jiná ražená stanice na pražském metru není! Složitá byla jako hrom i z technologického hlediska ražeb, hodně nás potrápila z důvodu špatné geologie. “
Slyšela jsem, že když lidem vysvětlujete, jak fungují nové stanice, berete si k tomu na pomůcku lidské tělo...
„Říkám to pro lepší pochopení oživování tras metra… Srdcem celého dopravního systému je energetický celek, který vhání krev do žil a u nás elektrickou energii, kterou oživuje celou trasu V.A. Plícemi je myšlen vzduchotechnický celek, který umožňuje celému úseku výměnu vzduchu. Mozkem pak je automatický systém dálkového řízení metra V.A a nervovou soustavou jsou sdělovací kabely.“
Jste fotograf, dokumentujete pravidelně i pokračování metra áčka. Na kterou fotku jste nejpyšnější?
„K velkému fotografovi mám daleko, ale v osmi letech mi dal tatínek Flexaretu a tím to všechno odstartoval. Dnes se snažím na stavbě své zkušenosti z pohledu technického propojit do umělecké fotografie. Zajímavé fotky byly třeba po doražení jednolodních stanic, ale to posoudí profesionálové.“
