Jak se vyvíjely osudy mužů kolem Václava Havla

Jeden se stal prezidentem, tři ministry a jeden osobním tajemníkem prezidenta. Šestý z nich už si politické kariéry v roce revoluce užil dost a odešel do ústraní.

Michael Kocáb (55)

Muzikant a zpěvák, který před revolucí proslul svým účinkováním v provokující rockové kapele Pražský výběr, s níž si bývalý režim nevěděl rady. Do revoluce se vložil razantně a pak slavně vyprovodil sovětská vojska z naší vlasti. V muzice se odmlčel, zato se uplatnil jako poslanec, externí poradce prezidenta Havla a podnikatel. V lednu tohoto roku byl Stranou zelených nominován na místo ministra pro oblast lidských práv a národnostních menšin. Na tomto postu ale nezískal popularitu, spíš naopak...

Vladimír Hanzel (58)

Původně hudební kritik a publicista, který fandil undergroundu, se v Občanském fóru stal jakýmsi protokolářem zasedání. Vladimír Dlouhý dokonce vzpomíná, jak se ho zeptal: „A vy byste nechtěl být ministrem?“ Díky jeho zápiskům pak také vyšla kniha Zrychlený tep dějin, která zachycovala dění i zákulisí revoluce. Václav Havel si ho vzal na Hrad, kde byl tajemníkem a ředitelem sekretariátu prezidenta. Dnes je ředitelem Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze.

Alexandr Vondra (48)

Pracoval jako správce asijských sbírek Náprstkova muzea a jako programátor, přičemž vydával samizdatovou Revolver Revue. Podepsal Chartu 77 a byl jejím mluvčím. Odpykal si i dvouměsíční vězení. Po revoluci šla jeho kariéra prudce nahoru. Stal se velvyslancem v USA (1997–2001) a ministrem zahraničních věcí (2006–07). V poslední době má trochu smůlu – nedostal se do týmu externích poradců šéfa NATO a nakonec ani neprošel do funkce evropského komisaře.

Václav Havel (73)

Pronásledovaný dramatik se dostal do čela revoluce také proto, že právě v roce 1989 pobýval ve vězení a v květnu byl díky protestům doma i v zahraničí podmínečně propuštěn. V revolučním nadšení se do funkce prezidenta ani nepočítalo s někým jiným, a tak jím byl až do roku 2003. Některá jeho rozhodnutí byla kontroverzní, jako např. rozsáhlá amnestie, a nakonec i jeho popularita začala trochu opadat. V současné domě je opět hlavně dramatikem. Jeho nejnovější drama Odcházení se hraje v několika českých divadlech.

Petr Miller (67)

Jeho osud je snad největší záhada. Jako dělník a kovář v ČKD se snažil studovat, ale překazily mu to hříchy ze sovětské okupace 1968, kdy rozvážel letáky. Když přišel listopad 1989, vypravil se do Občanského fóra, aby tam tlumočil názory dělníků. A už tam zůstal. Promlouval k davu z balkonu. Vzpomíná, jak mu někdo ze štábu pak volal, že bude ministrem, jenže zapomněl říct čeho. Až o něco později se dozvěděl, že je to ministerstvo práce a sociálních věcí. Roce 1993 ale už byl zase bez práce a navíc rozvedený. Ještě dostal pár manažerských míst, ale nakonec si otevřel vinotéku na pražském Břevnově. Dnes je v důchodu a s novou ženou vychovává dvě děti.

Bohuslav Kučera (†83)
Byl v té době ve vysoké politice už přes čtyřicet let, a to jako předseda Československé strany socialistické. Tahle strana vypadala jako opoziční, ale ve skutečnosti byl rozdíl snad jen v tom, že tady se neoslovovalo »soudruhu«, ale »bratře«. Díky tomu také její předseda mohl proplouvat nejrůznějšími dobami. Skoro to vyšlo i v roce 1989, když propůjčil balkon Melantrichu, sídla strany na Václavském náměstí. Jenže všechno bylo jinak, přece jen patřil ke staré garnituře, tak brzy opustil scénu. Zemřel v roce 2006.

Václav Klaus (68)

Je známo, že jeho cesta do revolučního Občanského fóra vedla z Prognostického ústavu. Jeho články o tristním konci komunismu už nějaký čas kolovaly v rozmnožených verzích mezi lidem. Tehdy se ještě také vyznačoval svébytným humorem, který ho v prezidentské funkci jaksi definitivně přešel. Předsedou vlády byl v letech 1992–98, pak byl čtyři roky předsedou parlamentu. Prezidentem je od roku 2003. Také jeho popularita kolísá, naposledy národ rozzlobil svým váháním nad podepsáním Lisabonské smlouvy.