Ioannis Asarlidis se narodil v řecké vesničce Filippoi nedaleko přístavu Kavala. Právě podle něho nese příznačně název i jeho nynější restaurace. Když mu bylo 15 let, začal si všímat, že na životě v Řecku je něco špatně. „Společnost se mi zdála být lakomá a zkorumpovaná, kdežto Východ mi připadal lákavější a poctivější,“ vysvětluje své tehdejší dojmy. Svůj elán proto zaměřil k tomu, aby získal studijní stipendium k vycestování do východní Evropy.

Krok do neznáma

Stipendium obdržel v 17 letech. „Tehdy neplnoletí studenti nesměli vycestovat. Musel jsem přemlouvat rodiče, úřady i školu, aby se to nakonec uskutečnilo,“ vypráví Ioannis Asarlidis. Proč chtěl zrovna na Východ? Dnes uznává, že to bylo hlavně dílem tehdejší propagandy, která měla na náctileté značný vliv.

Mohl si vybírat mezi několika zeměmi. Protože ale o Rumunsku neslyšel mnoho pěkného, Bulharsko mu připadalo velmi blízko Řecku a do východního Německa se mu nechtělo, rozhodl se jít na zkušenou do ČSSR. Tehdy v 80. letech, kdy neexistoval internet a sdělovací prostředky měly svá omezení, ji znal pouze z několika fotografií, které vypadaly pěkně. Brzy se ale mohl na vlastní oči přesvědčit, že život není jako obrázek.

Tady, že se lidé mají hezky?

Když jsem vystoupil z letadla, všude byla mlha. Pro někoho, kdo znal hlavně jen palmy a písek, to byl docela šok,“ vzpomíná. A tak jak moc se těšil na vysněný a idealizovaný socialismus, záhy přišlo hořké zklamání. „Vše bylo šedivé a betonové, neopravené. Nikde žádné obchody. Už tehdy jsem si říkal, je tohle opravdu to místo, kde se lidé mají mít hezky?

Aby se lépe začlenil do studentského kolektivu, pořídil si na kolej plakát Marxe, Engelse a Lenina, „abych v dobré víře ukázal, že smýšlím jako ostatní“. Spolužáci jej za to ale neměli rádi a vyhýbali se mu. „Až jeden student z Moravy mi vysvětlil, jak se věci v ČSSR skutečně mají, že komunisty nikdo nemá rád, jak škodí vlastním obyvatelům,“ uvedl Ioannis.

Tehdy si uvědomil velkou moc propagandy, která utvářela i jeho ideály. Přesto doufal, že se věci přes krušné začátky v lepší obrátí. Stalo se tak při Sametové revoluci. Účastnil se při ní demonstrací na Václavském náměstí.

Po promoci v roce 1992 se v Praze rozhodl zůstat natrvalo. „Ono to zčásti bylo i tím, abych se doma vyhnul povinné vojenské službě. Takže do Řecka jsem se vlastně vrátit nemohl,“ upřesňuje. Záhy ovšem dodává, „v Praze se mi ale líbilo, zvykl jsem si tu“.

Řecká restaurace

Ačkoliv Ioannis Asarlidis vystudoval Vysokou školu ekonomickou, dnes se živí především jako šéfkuchař vlastní restaurace. Cesta k jejímu založení nebyla tak jednoduchá. Na místě nynější restaurace stávala dříve internetová kavárna, ve které pracoval jako číšník. Když kavárna začala krachovat, rozhodl se za pomoci obrovských půjček obrátit svou pozornost k vybudování originální řecké restaurace, kterou otevřel v roce 2005.

Když jsem restauraci zařizoval, chtěl jsem ji vést v duchu autentické řecké restaurace. Bohužel kvůli tomu jsem měl neshody s několika tehdejšími šéfkuchaři, kteří se nedrželi těch postupů, jaké v Řecku fungují,“ vysvětluje. „Proto jsem se nakonec odhodlal vařit jako šéfkuchař sám. Měl jsem v dětství dobrou průpravu,“ upomíná se na vlastního strýce, který v Řecku vedl úspěšnou restauraci. Právě v ní se už jako kluk seznamoval s prací v kuchyni. „Už ve 13 letech jsem zvládal zastávat v kuchyni všechny práce. Zpracovával jsem ryby, chobotnice, krevety.“

Všude dobře, všude nejlíp

V současné době Ioannis Asarlidis, jak sám říká, do práce vstává a z práce pak jde rovnou do postele. Snaží se ji odvádět poctivě, což podle něho stojí především za tím, proč se jeho podniku daří. A hlavně si považuje toho, že dělá to, co jej baví. Pro české návštěvníky vaří rád, protože podle něj mají cit pro jídlo.

A jak to má on sám s českou kuchyní? „Ta mi zachutnala hned po příjezdu,“ směje se. „Okamžitě jsem si zamiloval třeba vepřo knedlo zelo. Přejídal jsem se ho tolik, až jsem na knedlíky dostal alergii. Skutečně,“ dodává.

Ačkoliv se narodil v Řecku, kam pravidelně jezdí, více času tráví v České republice. I tak se mu čas od času zasteskne, zvláště po tamní vřelosti, srdečnosti a přátelskosti, která u nás není tolik obvyklá. Na druhou stranu, kdyby měl žít delší dobu v Řecku, po České republice by se mu stýskalo. „Řecko je pomalé, žádný spěch a na vše dost času, to mi úplně nevyhovuje, Češi jsou v tomto rozumnější,“ uzavírá Asarlidis s tím, že obě země mají svá nesporná pro i proti.

 

Fotogalerie
12 fotografií