14°C
Na předělu 19. a 20. století čítala podle dobových pramenů ves Písnice 51 domů a 407 osob. Písnice tehdy v průběhu let spádově patřila postupně pod úřady v Jílovém u Prahy, Karlínu a Královských Vinohradech. Nejednalo se o nikterak velikou obec, přesto hospodářsky byla pro Prahu důležitá, protože se z ní do hlavního města dováželo například mléko nebo drůbež.
Vesnickou pouť přerušila válka
„V Pamětní knize obce Libuš u Prahy se dočteme:,“ píše Eduard Škoda v Knize o Libuši a Písnici, „Dne 26. června 1914 o Annenský svátek, kdy měla se v naší obci odbývati obvyklá pouť, jsme se již dozvěděli z černo-žlutých plakátů (…), že je vyhlášena mobilizace.“ Tím první světová válka vstoupila do osudu mnohých obyvatel, včetně těch písnických.
Verbováni byli nejprve muži do věku 37 let, kteří nastoupili k vojenským útvarům v Praze. Postupem let, jak sil rakousko-uherské armády ubývalo, byly verbováni ještě starší ročníky, nebo naopak ti nejmladší. Statistiky se různí, ale do války bylo celkem naverbováno zhruba půl druhého milionu mužů z území dnešní České republiky. „Podle odhadů (…) připravila o život asi 250 000 mužů,“ píší autoři Průvodce po bojišti 28. pěšího pluku u Stebníku Radim Kapavík a Jiří Vrba.
Pomník na věčnou paměť budoucím generacím
Mezi těmi, kteří se nevrátili, je i 14 obyvatel Písnice. Jejich sousedé jim na věčnou památku vztyčili památník sloupového tvaru v roce 1920, na kterém je zlatým písmem na černé mramorové desce vyznačen seznam místních padlých. Že by se ovšem písničtí měli za války o mnoho lépe než ti, kteří viděli boj zblízka, se říci také nedá.
„V Písnici, přestože šlo o rolnickou obec, byl (…) veliký hlad,“ píše Škoda. „Mnozí obchodníci začali péct chléb z pilin, což však úřady zakazovaly a trestaly.“ Ještě horší pohromou pro místní byly za války nemoci a především tyfus. Památník padlým se vyskytuje na bývalé návsi, dnes bychom řekli spíše náměstíčku mezi ulicemi Libušská a K Vrtilce. Dodnes se o něj stará Sbor dobrovolných hasičů. Jeho péčí byl v roce 1994 opraven. Stojí jako upomínka na hroznou zkušenost a ztráty, které přeživším rodinám nikdo nenahradil.
Zasloužili se o vlast, nikdy se do ní nevrátili
Velké množství Čechů, kteří v průběhu války zemřeli, spočinulo v zahraničí. Těla některých se do vlasti vrátila až zpětně, ostatky jiných se nenalezly vůbec. Poslední případ se týká osudu pražského rodáka Josefa Šípka, který se narodil 12. dubna 1888. „V srpnu vstoupil do České družiny a v březnu 1915 byl desátníkem u 2. roty České družiny, kde velel často rozvědkám,“ uvádí Kapavík a Vrba. Podle záznamů byl dokonce třetím přihlášeným do České družiny, předchůdkyni československých legií.
Zkraje dubna 1915 vedl do akce rozvědku na pomezí dnešního Slovenska a Polska. Nikdy se z ní nevrátil. „Skupina (…) byla odhalena a dostala se pod palbu rakouské hlídky,“ píší autoři Průvodce. „Rozvědčíci se rozptýlili a nakonec se sešli v ruských liniích – s výjimkou Šípka.“ Jeho mrtvé tělo nebylo nikdy nalezeno. Totožný osud sdílely statisíce dalších. Na vojenském hřbitově Regetów Wyzny v Polsku je pochováno celkem 210 vojáků, kteří tam zemřeli v bojích. „Je teoreticky možné, že mezi 136 neznámými ruskými vojáky je i tělo družiníka Josefa Šípka.“
