Ne, že bych chtěla dmýchat do odvěkého sporu mezi Prahou a Brnem, ostatně, proti Brnu nemám stejně jako proti Bratislavě nebo Ostravě nic, ale jisté napětí tu prostě je. Nevím sice, co si obyvatelé tak mohou závidět, ale jeden z mých brněnských kamarádů záviděl metro. Lépe řečeno, ne, že by snad chtěl v Brně začít kopat, ale považoval metro za hříšný výdaj, na který se Praze skládá celá republika. Netuším, jestli je nenávist k pražskému metru u Brňáků častá, nikdo jiný se k ní nikdy nepřiznal.

Závist je emoce motivační
Samozřejmě, závidět není hezké, to do nás vtloukají už od školky, na druhé straně, trochu závisti může člověka vytrhnout z letargie a postrčit ho směrem k vyšším výkonům.  Možná ne ke stavbě metra, ale třeba k dodělání vysoké školy, k útěku z nevyhovujícího vztahu, ke změně zaměstnání… Závist, která motivuje a nutí k řešení situací a ke zlepšování se, jen zdravá, alespoň pro ty, kteří nejsou dostatečně zenoví, aby jejich nejvyšší touhou byla prázdnota. (Je ovšem možné, že i mistři zenu trochu závidí, možná je kolegova prázdnota vždycky trochu prázdnější, než ta naše. Však víte, u sousedů prostě vždycky všechno chutná líp.)

Do okna a do talíře
Nikdy jsem na vsi či malém městě nežila, takže neodhadnu, jestli se tam závidí víc, než v sídlech větších, odhaduju však, že se tam prostě jen závidí jinak a něco jiného. Zatímco ve městě maximálně vypozorujete, jaké má soused auto a jak chodí oblečený, na vesnicích, už vzhledem k tomu, že se mnoho rodin zná po několik generací, víte prostě všechno. Kdo má jaký dům, jak na něj vydělal, co kolik stálo, kdo to stavěl, co se vaří, i co se urodilo. Společenská kontrola pak může slabší jedince naleptat a vzbudit v nich pocit, že ta větší rajčata nejsou jen tak. Dříve to vedlo k inkvizičním procesům, dneska k polití rajčat travexem…

Závist akademická
Pokud jste ze vsi a právě jste se hluboce zastyděli, jací jsou ti vesničané bestie, můžete zas hrdě zvednout hlavu.  Ďábelsky závidí akademici, vražedně závidí umělci, i a to i když nejsou z malého města na Moravě. Chudák Salieri to možná odnesl i za ostatní, ale je jasné, že úspěch, sláva a prachy jsou v umění předmětem tu mírnější, tu divočejší závisti pořád.  A co si budeme povídat, patří to k věci.

Aby nás nesežrala
Jestliže existuje závist přijatelná, pochopitelná a celkem zdravá, existuje i závist, která ničí. Ničí závistníka, ničí okolí, dokáže otrávit každou radost, každý úspěch. Vždycky je totiž někdo, kdo vylezl výš, dostal za to víc, dočůral dál, případně kdo je hezčí. Závist jako životní program zabíjí a jen tak mezi námi, to metro, to teda není žádné terno.