9°C
Během telefonátu, který trval jen dvě minuty a čtyřicet vteřin, Iveta propukala v pláč a měla strach. Bála se všeho a všech! Pak už nikdy víc svůj telefon nepoužila... Mluvila sice ještě večer s maminkou, ten hovor se ovšem uskutečnil z Rychtářova mobilu.
Iveta Bartošová: Strachy bez sebe ve vlastním domě! abl
Iveta: „Miláčku, já myslím, že nejde alarm.“
Josef: „Jak to? Vždyť to písklo. V deset jsem volal Vaškovi...“
Iveta: „No, já jsem teďka pustila Gejšu... Chtěla ven... Pípá to třikrát a není tam háčko jako normálně. A bliká tam žlutý světlo.“
Josef: „Tak prosím tebe, já za chvilku přijedu, tak se to... Vydržíš?“
Iveta: „Asi něco špatnýho, no.“
Josef: „Když tak mi volej, já se na to podívám, co to tam zase je. Já jsem tam za chvíli.“
Iveta: „Já nejsem asi zalarmovaná.“
Josef: „Když jsem odjížděl, tak to písklo jednou, to bylo v pořádku.“
Iveta: „Ale není tam háčko a je tam jenom žlutý světlo!“
Josef: „Ivetuško, miláčku, tak já přijedu a hned se na to půjdu podívat, jo? Určitě, jo?“
Iveta: „Přijeď co nejdřív! Já se bojím, já...“
Josef: „Přijedu, jasně, jasně. Prosím tě, kdyby něco, jsem na telefonu.“
Iveta: „Prosím tě, a netelefonuj dlouho s nikým.“
Josef: „Nebudu, já to udělám a hned se vracím zpátky, jo, andílku?“
Iveta: „Jóóó...“
Josef: „Jó? Tak jo, miláčku můj milovanej. Vydrž!“
Iveta: „Já se bojím...“ (brečí)
Josef: „Neboj se, prdelko! Neplakej, nic se nestane. Opravdu, jo?“
Iveta: „Jóó!“ (brečí a vzlyká)
Josef: „Neboj se! Jsem na telefonu a jak přijedu, spravím, co se s tím stalo, do prdele! Neplakej, sluníčko moje. Vydrž, už to máme za chvilku hotový a jedu domů, jo? Neboj, prdelko moje milovaná, neboj se. Pa pa!“
Iveta: „Ráno tam taky nebylo háčko.“ (brečí)
Josef: „Já jsem to ráno, večer kódoval...“
Iveta: „Nóó, ale nebylo to.“
Josef: „Bylo.“
Iveta: „Nebyli jsme zalarmovaný…“
Josef: „Prosím tebe, já až přijedu, tak to zjistím, podívám se, kde je chyba a co se s tím zase podělalo. Jó? Neplakej, prosím tebe, jo?“
Iveta: (mlčí a vzlyká)
Josef: „ Andílku, jó? Nó, jsi můj andílek. Neplač, neplač, andílku. Uklidni se, jo. Koukej na televizi nebo jdi nahoru. Tak se zamkni nahoře v pokoji a koukej se nahoře na televizi v pokoji. Jó?“
Iveta: „Jóóó...“ (vzlyká)
Josef: „Já až přijedu, tak na tebe zaklepu, že jsem to já, jó? Abys mě pustila... Neplakej, andílku, neplakej. Uklidni se, miláčku. Miluju tě a vydrž to, jo? Děkuju, pojedu rychle. Pa pa, miláčku, pa!“
Otázkou zůstává, proč zpěvačku v tomto stavu neodvezl manžel k psychiatrovi. „Po našem návratu z Itálie jsem sice slíbil, že ji odvezu k odborníkům. Jenže Ivetka měla neskutečnou fobii z nemocnic, strašně se jich, až panicky, bála,“ řekl Rychtář.
