14°C
Vlastním jménem Ludmila Babková se narodila 7. září 1914 v Praze, tatínek byl úředník, maminka zpívala ve sboru. V 17 letech se dostala k filmu, v němž šla z role do role.
V roce 1934 uspěla i v německém filmu Barkarola, kde se seznámila s Gustavem Frölichem, s nímž začala žít. Díky němu se seznámila s Josephem Goebbelsem a jelikož jejich vztahu nepřál sám Hitler, byla z Německa v roce 1939 vyhoštěna. Je zajímavé, že se málo píše o jejích skvělých poválečných rolích v Itálii, kde mimo jiné točila například s Fellinim.
Tehdy už bylo Baarové přes sedmdesát, jaká byla?
„V té době to byla stále ještě šarmantní bělovlasá dáma, která se oblékala podle poslední módy. Byla štíhlá, udržovaná, zkrátka, přestože jí už bylo víc jak sedmdesát, měla stále svůj sex-appeal. Byla plná energie. V Salcburku měla u řeky pronajatou pláž a pravidelně plavala, hrála tenis, v létě jezdila na zahraniční dovolené, například na Ibizu.“
Tady se o ní říkalo, že to byla naivka…
„Přestože i já jsem byl před prvním setkáním částečně ovlivněný řečmi o jejím takzvaně ne moc vysokém intelektu, rychle mě z těch představ vyvedla.. Stačilo se už podívat jen na její knihovnu. Měla tam i spoustu českých klasiků. Měla velké znalosti nejen třeba o literatuře, ale také například o vážné hudbě či opeře. Už tehdy jsem pochopil, jak mocné mohou být pomluvy méně úspěšných, za nimiž stojí závist a nenávist.“
Viděli jste se víckrát, také jste si telefonovali…
„Jezdíval jsem za ní do Salcburku poměrně často. Rád jsem naslouchal jejím vzpomínkám. Kromě toho jsme si hodně telefonovali. Volala spíše paní Lída. Většinou v sobotu kolem sedmé hodiny večer...“
Byla šťastná?
„Přibližně od roku 1995 se dostávala do čím dál větších psychických problémů. Především na ni doléhalo to, co musela v minulosti zažít – pomluvy a opovržení v souvislosti s jejím poměrem s Goebbelsem. Jednou mi řekla: „Když je člověk mladý a silný, psychická traumata unese lépe, ale jak člověk stárne, už není tak odolný. Nedovedete si představit, jak lidská duše může trpět…“
Její vztah s Goebbelsem byl českému národu trnem v oku.
„Často posuzujeme a odsuzujeme věci, o kterých toho víme málo. V roce 1936, kdy se Lída Baarová zamilovala do Goebbelse, nebyl zdaleka válečným zločincem. Jednal v té době s řadou evropských politiků na stejné úrovni. A v době, kdy bylo světu jasné, o co jde, byla Lída Baarová už dávno nuceně vystěhovaná z Německa.“
Proč ji to tedy tolik trápilo?
„Znal jsem a znám některá její tajemství. S některými se mi svěřila sama, některá jsem objevil v německých a britských archivech. Jsou osobní, intimní a zároveň tolik krutá, že je nikdy nezveřejním. Všechna se týkala doby za okupace a těsně po ní. Nedivím, se, že nakonec začala pít. Řekla mi: Kdybyste prožíval uvnitř sebe to, co já, pil byste taky…“
Zažil jste ji opilou?
„Úplně opilou nikdy. Když ale byla takzvaně v náladě, pila šampaňské, které řezala fernetem. Kouřila jednu za druhou, dívala se na své staré filmy, kde byla krásná a zpravidla se pak, dříve či později, rozplakala. Plakala nad svým životem, který v posledních letech považovala za nešťastný, zmarněný. Ale tyhle její stavy jsem zažil pouze jednou či dvakrát.“
Jak se dívala na ten nešťastný vztah s Goebbelsem?
„Proklínala ho a vyčítala si, že zapříčinila zmar své rodiny. Vyčítala si sebevraždu sestry Zorky, maminčinu smrt i tatínkův osud po válce, kdy se musel odstěhovat do pohraničí.“
Byl jste u ní i pár měsíců před smrtí, zachoval se z toho setkání dokument, v němž už o sobě moc neví.
„Přijel jsem za ní, když měla pětaosmdesáté narozeniny s nahraným pozdravem od Svatopluka Beneše, který s ní hrál v dnes neprávem opomíjeném filmu Ohnivé léto. Její sousedka v Salcburku mi připomněla, což jsem ostatně už věděl: Frau Baarova byla zbavena svéprávnosti. Moc pila. Pořád se u ní střídají ošetřovatelky. Nevím, jestli vás ještě pozná, nepoznává už ani mě…“
A poznala vás?
„Byl jsem v šoku, najednou z ní byla zbědovaná stařena s prázdným pohledem. Blesklo mi hlavou, že zkusím pustit magnetofon s hlasem Svatopluka Beneše. Zpozorněla a najednou ty její oči už nebyly tak prázdné. Jakoby se jí vrátila jiskra, když se jí kolega vyznal: Už nejsem jako ten benjamínek, kterého jsi držela v náručí, protože já si vůbec netroufám tvrdit, že já jsem tě držel v náručí… Řekl jsem jí, že si myslím, že byl pan Beneš do ní zamilovaný. Podívala se na mě, pohladila mi ruku a podotkla: Do mě bylo tolik mužů zamilovaných… A pak zase ta jiskra pohasla.“
Lída Baarová zemřela v roce 2000, ale ani tehdy ji česká veřejnost nepřijala.
„Pohřbu ve strašnickém krematoriu se kromě Svatopluka Beneše, Otakara Vávry a Olega Reifa nezúčastnil nikdo z herců či filmových nebo divadelních pracovníků. Myslím, že se báli. Třeba i její pověsti. Svatopluk Beneš mi po pohřbu řekl: Uvidíte, že za pár roků se k ní mnozí z nich budou vehementně hlásit. Budou se o ní natáčet filmy, možná i seriály…“
S. 
