Teď v květnu to byl rok, co jste začala moderovat zprávy na Primě. Vybavíte si ty začátky?

„Byla to pro mě úplná novinka. Sice se živím moderováním už asi dvacet let, ale ve zpravodajství jsem nepracovala, nejpodobnější té práci byla asi zkušenost z hlasatelny ČT, ale to je dávno. Měla jsem štěstí v tom, že jsem si sedla vedle Karla Voříška. Člověk, který je ve zpravodajství takhle zkušený, vám dá ohromný klid a jistotu, že kdyby se cokoliv stalo, tak to zachrání. Po jeho boku jsem se mohla spokojeně učit a zdokonalovat. Navíc jsem člověk, který má hrozně rád výzvy a nebojí se na sobě pracovat, takže jsem tu příležitost chytila za pačesy a snad už jsem dneska zase jinde, než jsem byla před rokem. Tahle práce mne velmi baví. Zprávy jsou vzrušující a živé těleso.“ 

Když se ke Karlovi vybírala partnerka, řešilo se několik jmen. Víte, proč to nakonec padlo na vás?

„Karel s oblibou připomíná, že si mě vybral on. Samozřejmě že si mě především vybrala Jitka Obzinová, to je naše šéfredaktorka, a ta o tom rozhodla. Ale Karel byl ten, kdo si vzpomněl, že jsme spolu kdysi, asi před devíti lety, dělali konkurz a že by se mu se mnou asi dobře moderovalo. Tak mě navrhl. Pak jsem ale samozřejmě prošla klasickým konkurzem.“

Když jste úspěšně prošla, zvažovala jste tu nabídku, nebo to byla jasná volba?

„Když se nad tím zamyslím, tak jsem vlastně neváhala vůbec. Ale protože mám rodinu a měli jsme už zaběhnutý nějaký životní styl, o kterém mi bylo jasné, že ho ta práce naruší, tak jsem věděla, že to musím doma probrat. Nějaký čas na rozmyšlenou jsem si vzala. Ale velmi krátký.“ (směje se)

Manžel neměl žádné výhrady?

„Můj muž, když viděl, jak mi svítí oči, tak řekl: Proč se mě, prosím tě, ptáš? Vždyť už to sama víš! Rozhodně neměl tendenci mi to vymlouvat.“

Změnil se tedy váš životní styl, jak jste očekávala?

"Hodně. byli jsme s manželem hodně »rozježdění« po Evropě, pořád jsme byli někde na cestách. Vlastně jediné, co nás drželo v Praze, byla škola starší dcery. To už si teď ale samozřejmě nemůžu dovolit, museli jsme si ten navyklý způsob hodně upravit, začít řešit hlídání pro děti tak dále. Trochu nám to tím životem zamotalo. Ale když chcete, tak se přeorganizujete vždycky.“

Známou jste se stala, když jste moderovala pořad O poklad Anežky České s Markem Ebenem. Jaké to je pro mladou holku bez zkušeností, moderovat s takovou ikonou?

„Byla jsem opravdu dost mladá, takže jsem v sobě měla tu mladickou drzost, zvědavost a suverénnost. Čím je ale člověk starší, tím je pokornější a opatrnější, ale tehdy v těch jednadvaceti jsem si myslela, že samozřejmě zvládnu úplně všechno." (směje se)

Dá se srovnat spolupráce s Markem Ebenem a Karlem Voříškem? S kým se vám třeba pracovalo lépe?

„S Markem jsem nepracovala tak intenzivně jako s Karlem, takže to jde srovnat jen těžko. Proti Karlovi ale vážně nemůžu říct jedinou křivou větu, my jsme si neuvěřitelně sedli i lidsky. Jsme si dost podobní, máme podobné názory, občas z legrace říkáme, že jsem nějací skrytí sourozenci."

Hodně lidí považuje moderování zpráv za profesní vrchol. Cítíte to tak taky, nebo máte ještě nějaký pracovní sen?

„Vnímám to rozhodně stejně. Někteří lidi si myslí, že je to hrozně jednoduchá práce, že si tam jen sednete a přečtete něco z čtecího zařízení. Připomíná mi to, jak mému tatínkovi, který je sólista opery Národního divadla, lidi říkali: ty máš tak hezkou práci, jen si přijdeš, něco si zazpíváš, jdeš domů, a ještě za to dostaneš peníze! Je to velmi naivní pohled na věc. Každá práce vyžaduje pečlivou přípravu, zkušenost a profesionalitu. A když něco z toho chybí, je to zatraceně vidět."

Nejste ale ještě příliš mladá na to, abyste dosáhla kariérního vrcholu?

Zas tak mladá nejsem! (směje se) Navíc dnes je trend spíš omlazovat. V době, kdy se za moderátorskými pultíky objevují mladé modelky, můžu mluvit o štěstí,že tu šanci vůbec mám. Uvnitř si stará nepřipadám, ale když někdo někdy bude mít ten pocit, tak sklapnu krovky a půjdu dělat něco jiného. Vždycky ale budu šťastná, že mám tuhle zkušenost.“

O vás strach nemám, jste asi pořádný workoholik. Před pár lety vás to málem stálo zdraví.

„To není o workoholismu. Je to o tom, že víte, že práci v téhle branži buď máte, nebo ne. Všechno je jen dočasné a jen na chvíli, v tom je tahle profese ošemetná. Odmítat v dnešní době pracovní nabídky není na pořadu dne. Před nějakými šesti lety jsem začala moderovat Snídani s Novou, byla jsem víc na očích a díky tomu se mi začala hrnout i práce okolo. Problém se Snídani ale je, že vstáváte v podstatě uprostřed noci, a všechnu tu práci i rodinu jsem musela zvládat s minimálním množstvím spánku. Některý organismus tohle unese a některý ne. Ten můj to holt neunesl. Já jsem ale dlouho neposlouchala signály, kdy mi nebylo úplně dobře, byla jsem unavená, hubla jsem… Měla jsem pocit, že jsem nastartovaná, že úžasně jedu, že jsem prostě superžena a supermoderátorka a všechno zvládnu. Pak mě to ale dostihlo, zkolabovala jsem, a musela si dát pauzu. Během té jsem pak otěhotněla s druhou dcerou, což bylo moje velké přání.“

Teď jste zase na očích hodně, navíc patříte mezi naše nejkrásnější moderátorky. Píše vám hodně ctitelů?

„Děkuji za hezká slova. Já se tak na sebe nedívám. (směje se) Faktem je, že na rozdíl třeba od divadla ve studiu nemáme potlesk, a tak obvykle nemám zpětnou vazbu, nikdo mi po každém vysílání neřekne, jestli to bylo dobré, nebo ne. Nedávno jsem si ale založila facebookový profi l a pojala jsem ho tak nějak »fanouškovsky«. A tam si teď mohu i užít příjemných reakcí cizích lidí. Jsem v tomto smyslu jako dítě, nabíjí mi to baterky. (směje se) Lidi mi tam píšou hezké věci, vyjadřují nám s Karlem podporu a to je pro nás strašně důležité.“ 

A co nějaké květiny a podobně, to vám fanoušci neposílají?

„Toho jsem si užívala ještě za svobodna, když jsem pracovala jako hlasatelka v České televizi. Tam mi chodily dárky, i ty květiny, to bylo romantické. Jednou jsem dokonce od někoho dostala plnou tašku domácích uzenin, sotva jsem ji unesla. Byly odněkud z Moravy a byly fakt výborné!“ (směje se)

Zlomil vás někdy nějaký fanoušek třeba na kafe?

„Co si vzpomínám, tak ne. Ale jednou jsem se sešla s falešným novinářem.“

Ocenila jste tu odvahu?

„To ne, byl to podvod, tak jsem se zvedla a odešla. Takže z toho nic neměl. Ale to už je spousta let…“

Pak jste se v osmadvaceti vdala, manžel je Srb. Jaké je soužití s cizincem? Liší se v něčem?

„No, já jsem po babičce ze čtvrtiny Srbka, takže pro mě to cizinec nikdy nebyl, tu mentalitu i jazyk znám velmi dobře. A teď už tuplem ne, když jsem s ním tak dlouho. (směje se) Ale jestli se ptáte na rozdíl, musím odpovědět ano, rozdíl v tom je.“ 

Třeba v tom, že jsou jižané temperamentnější povahy?

„Ano, ale to se projevuje třeba v rozhodování se a v řešení různých životních situací. Lidi to často zaměňují za to, že jižané víc křičí, rozhazují rukama, mlátí svou ženu, rozbíjí talíře… Tak o tom to opravdu není.“ 

Manžel je také o patnáct starší, vnímala jste ten rozdíl někdy?

„Ne, když spolu dva lidi žijí  jsou napojení na stejnou vlnu, tak je věk relativní věc. Navíc můj muž je hrozně hyperaktivní, co se týče energie, je nejspíš i úplně jinde než jeho vrstevníci. Dokonce si vedle něj občas připadám starší já. Vlastně docela často.“ (směje se) 

Kdy například?

„Tak já například dvě hodiny tenisu v třicetistupňovém vedru zkrátka nezvládnu. Já »neufuním« ani deset minut. A on ano. Nikdy se neválí jen tak na gauči, pořád něco vymýšlí a plánuje. U nás se vždycky něco děje.“ 

Jak doma mluvíte?

„Někdy česky, někdy srbsky a někdy jeden tak a druhý jinak. Speciálně když se dostane na nějaké emotivní rozhovory, kdy se něco řeší, tak každý jede ve své rodné řeči. Když je při tom někdo v našem okolí, tak na nás zírá jako na blázny a my vlastně ani nevíme proč, jsme na to zvyklí.“ 

Třináct let šťastného manželství je dnes už bohužel spíš výjimka. Máte nějaký recept?

„Dnes a denně mě překvapuje, jak se lidé nedívají s údivem na rozvedené páry, ale naopak na ty, co rozvedené nejsou. Je to úplně obráceně, my, co jsme spolu, jsme pomalu exoti. Z toho je mi někdy trochu smutno, je to špatný trend. Kolikrát přemýšlím, jaký je ten hlavní důvod, že spolu manželé dlouho nevydrží.“ 

A přišla jste na něco?

„Možná jsou lidé stále méně a méně tolerantní a nechtějí se nikomu přizpůsobovat, omezovat se, nechtějí si nic odříkat a myslí si, že to štěstí najdou někde jinde. Pak ho tam stejně nenajdou. Těžko říct, v čem to přesně vězí. Recept na šťastné manželství ale neexistuje, jsou jen věci, které k němu určitě přispívají. Hlavně se asi musí potkat dva lidé, kteří to manželství udržet chtějí. Před třemi lety, k desátému výročí, jsme si s manželem dali prstýnky, jsou to takové tři propojené kroužky. A  ty symbolizují lásku, věrnost a přátelství. To jsou podle mě pilíře, na kterých musí vztah stát, aby fungoval a přetrval.“

OČIMA AUTORKY:

Klára před naší schůzkou trvala na tom, že dorazím bez fotografa. Oddechla si, že nemusí ztrácet čas make-upem. Musím ale říct, že má neskutečné štěstí, i tak totiž vypadala stejně dobře jako na obrazovce. Moderátorku v sobě ale nezapře, i mimo kamery mluví rychle, jasně a k věci, s ničím se příliš nepáře.