21°C
V té době jste mu poslala rukopis Tajné knihy.
„Je mi vytýkáno, že jsem to udělala, když na tom byl špatně, ale já jsem mu ji poslala právě proto, že jsem ho chtěla povzbudit. Což on velmi správně pochopil. Dělalo mu dobře, že existuje výpověď o něm, v níž je vykreslen jako krásný muž. Byl to stařec, ale absolutně nádherný.“
Jenže pak Havel Tajnou knihu v Blesku odsoudil.
„Myslím, že mi nemohl říct ANO, knížku vydej. A NE mi říct nechtěl. Jsem přesvědčená, že chtěl, aby knížka vyšla. A že věděl, že si to odnesu, věděl, že mě zradí a řekl si že já to vydržím. Proč by mi jinak vzkazoval, že moje knížka je nejlepší součástí jeho terapie? Proč by mi psal, že jsem nejchytřejší česká spisovatelka, proč by mi v telefonu několikrát opakoval, že se mu kniha líbí? Rukopis měl u sebe skoro tři měsíce, proč se neporadil s kanceláří, co má dělat, proč mi neřekl, ať ji nevydávám? Chápu to tak, že my dva jsme si porozuměli.“
Napadlo vás někdy, že jste byla jen »zářez na pažbě« vyhlášeného proutníka?
„Jistěže mě to napadlo. Ale to by mi zas tak moc nevadilo! Pro mne on v každém případě zářez nebyl. Taky je možné, že si mě našel pro to, abych napsala tu knížku. Celé je to zvláštní příběh. Je možné, že ho režíroval on. Ale upřímně si myslím, že jsem pro něj nebyla jedna z mnoha. Ten vztah byl hodně hluboký. Byla jsem jeho poslední láska, to je skoro stejně silné, jako první. On byl hodně osamělý, připadal mi jako nejopuštěnější člověk na světě.“
Opravdu?
„Až po smrti se stal zase hrdinou. V jeho posledních letech byl ale spíš vnímán jako obtížná připomínka minulosti, jako nepříjemný morální apel. V té době třeba napsal do MFD krásný předvolební článek, v němž podporoval Stranu zelených. Volala jsem odpoledne do jeho kanceláře, že článek je skvělý. A dozvěděla jsem se, že jsem první, kdo zareagoval. Nezájem a neúspěch on hrozně těžce nesl.“
Asi mu neprospělo ani to, že jeho film Odcházení diváky nezaujal...
„Myslím, že si trochu představoval, že za něj dostane Oscara. Byl zvyklý vyhrávat. A vyhrával. Tentokrát však ne. Většina kritik byla špatných. Vím, že ho to ničilo, v těch několika málo telefonních hovorech jsme o tom mluvili – i když mluvit o tom se mnou pro něj nebylo jednoduché, přede mnou vždycky tak trochu frajeřil, nechtěl dávat najevo svoje slabosti.“
Říkáte, že vztah s vámi mu přinášel radost. Nemáte pocit, že ho souběžně i ničil?
„Vztah se mnou ho rozhodně neničil. Jiná věc je ten nechutný mediální humbuk, který kolem knížky vypukl, ten mu dobře nedělal. Ten ničil i mě a to jsem o mnoho mladší a zdravější než on.“
Ale nevydat knihu, nevypukl by ani ten humbuk.
„Za ten zodpovědnost necítím. Nemohu za to, že moje kniha byla dešifrována a vulgárně a agresivně pitvaná. Považuju za nutné oddělit Tajnou knihu od skandálu.“
S ním jste musela počítat.
„Zase – proč já, proč ne on? Ze začátku jsem tvrdila, že Největší Čech v knížce není on. Chtěla jsem ho tak chránit. Ale současně jsem chtěla tu knížku. Jsem spisovatelka. Z tisku jsem pochopila, že nemocnému Havlovi kdosi nakukal, že jsem si objednala jakousi kampaň na knihu, což jsem neudělala. Nezlobil se za knihu, ale za tu kampaň. Ale on už se v tom asi nedokázal zorientovat.“
Vraťme se ještě k samotnému vztahu. Milovala byste ho, i kdyby nebyl prezident?
„Kdyby nebyl prezident, tak ano. Ale kdyby to nebyl Václav Havel, tak nevím, jestli bych měla vztah s tak starým mužem. Ale Havel byl můj idol, vždy jsem ho obdivovala, a to naprosto nekriticky. Prožívala jsem, když byl vězněn, do krve jsem se kvůli němu jednou pohádala v hospodě... Jeho hry jsem četla ještě v samizdatu. V roce 2005, dávno před naším osobním seznámením, jsem napsala fejeton, ve kterém jsem řekla, že ho miluju. Takže když mě o několik let později požádal o schůzku, byla jsem v sedmém nebi.“
Chodila jste s ním i mezi smetánku, která ho obklopovala a jíž v Panoptiku posměšně říkáte Výkvět?
„Ano, několikrát jsme měli rande na veřejných akcích. Každý z nás sice dorazil sám, ale on si mě tam vždy nepřehlédnutelným způsobem vyhledal a všem oznámil buď osobně, nebo přes asistenta, že si sedne se mnou separovaně.“
Můžete být konkrétní?
„Jednou mě pozval na čtení do kavárny Montmartre – tam, kde je knihovna Václava Havla. Sál byl narvaný, jakmile mě ale Havel spatřil, bouřlivě mě zdravil. Z toho jsou fotky. Když jeho čtení skončilo, vzkázal přátelům, že si sedne o dva stoly vedle. Jen se mnou. Každému to muselo být jasné.“
Také jsem slyšel, jak jste se potkali v Divadle Na zábradlí, kde se hrály jeho tři aktovky.
„Přes svého asistenta si zjistil, že jsem si koupila lístek, a během přestávky si mě odvedl ke stolečku s pohoštěním, který tam mají na vyvýšeném místě. Seděl tam se mnou, povídali jsme si a všichni se mu chodili skoro klanět. A klaněli se pro jistotu i mně. Připadala jsem si jako královna.“
Vnímala jste případné ženské konkurentky?
„Když jsem s ním byla, choval se tak zamilovaně, že se k němu žádné neodvážily. Jestli byly jindy a jinde, nevím. Ale já se tím nezabývala, jsem svobodomyslná. Nedělala jsem si na něj žádné nároky. Přála bych mu to. Myslím, že potřeboval obdiv žen a také volnost.“
Hovořil o jiných ženách?
„Jednou mi zasněně popisoval dlouhé nohy nějaké novinářky. A já mu pak se smíchem říkala, ať už radši nepokračuje. Posmutněl. Rád by mi o ní vyprávěl déle. Byl v tomhle legrační. Půvabný.“
Jaké jste měla s Havlem nejkrásnější zážitky? Tedy kromě těch nejintimnějších...
„Krásný bylo, když jsme si uvědomili, že jsme na sebe napojení. Jednou se delší dobu neozval a já si ze stesku začala psát básničku. Když jsem dokončila první sloku, zavolal! Shodli jsme se, že jsem si ho přivolala básní. Když jsme se pak viděli, požádal mě o ni.“
Zacitujte z ní, prosím.
„Dobře, byť Františka Čížková zase určitě napíše něco o mých pubertálních veršících. Václavovi se ale moc líbily. První sloka byla takhle: Tam kde anděl chytá kvintu/před sebou jsme klekli/sejdeme se v labyrintu/ tak jak jsme si řekli. Smutné je, že jsem mu pak tuto sloku napsala do knihy u jeho rakve.“
Máte o vašem vztahu hmotné důkazy?
„Jaké proboha myslíte? Mám od něj nějaké mně drahocenné věci, které mi ho připomínají, nebo předměty, které s ním mám spojené. Ale to si nechám pro sebe.“
Ani jeden originální dárek neprozradíte?
„Jednou jsem od něj dostala tričko s nápisem Plastic People. Přišel v něm oblečený ke mně domů. Já povídám: Krásný tričko! A on si ho hned svlékal s tím, že když mu dám jiné, tak mi ho daruje. Já ale doma žádná pánská trika neměla. Řekl, že mi ho nechá v kanceláři. A druhý den mi opravdu volali, prý tam mám od Havla malý dárek. Tak jsem se tam hned hnala. A opravdu: bylo to to triko. Tak jak ho svlékl, nevyprané. Strávila jsem v něm pak dva dny. Takhle legračně se zamilovaní chovají.“
