Všimli jste si té černé čáry, která označovala jízdu druhé Němky Beckertové? Jak na Martině olizovala paty? Jak se k ní přibližovala jako stín, zkracující se stoupajícím sluncem?

Ziskem druhé zlaté medaile na olympiádě ve Vancouveru se Martina Sáblíková stala jednou z nejúspěšnějších českých sportovkyň všech dob.

Zrodila se legenda

Nádherný příběh létající Martiny je možné přirovnat snad jen k legendárnímu vytrvalci Abebe Bikilovi, který zvítězil v olympijském maratonu bosý. Nebo k samotnému Emilu Zátopkovi, který běhal v hlubokém sněhu a dával si do bot závaží.

Zatímco její soupeřky trénují v těch nejlepších podmínkách, Martina klouže doma na chodbě na dveřích. Její soupeřky mají k dispozici olympijské haly, Martina sviští po rybníku Krejcar, kde jí kromě trenéra Petra Nováka a jejího týmu hlídá sněhulák. Když nemrzne, tak hybaj zpátky na dveře.

Scéna, kdy jí, zcela vyčerpanou po druhém triumfu, její trenér rozvazuje botu, vstoupí do ději. „Rozvaž mi střevíc“ by mohl být popisek.

Martina ale není pyšná a není ani princezna. Je to královna a pyšný je na ní celý národ, který její fantastický úspěch mylně považuje za svůj.

Zde najdete blog Ondřeje Höppnera