Cesta, jak se odstřihnout od ruského plynu: Vzorem Litevci? Prozíravě vybudovali LNG terminál
V úterý Gazprom odstřihl od dodávek plynu Poláky a Bulhary, Litevci to o pár týdnů později udělali sami, píše server Politico. Úspěšný projekt LNG terminálu ukazuje zbytku Evropy, že tudy může vést cesta.
Před dvanácti lety dostal litevský manažer Rokas Masiulis novou práci a ambiciózní úkol: Ukončit závislost celé země na ruském plynu. Jako šéf státem ovládané společnosti Klaipėdos Nafta (KN) dohlížel na vybudování plovoucího terminálu na zkapalněný plyn (LNG) v přístavu Klajpeda. Jihokorejská firma Hyundai Litevcům postavila speciální tanker, který LNG nejen skladuje, ale vrací do původního, plynového stavu, v němž klasicky pokračuje plynovým potrubím ke spotřebitelům.
Zatímco ropu lze vozit tankery „jen tak“, a proto je snazší najít jiné dodavatele a odmítnout ruský dovoz, s plynem je to složitější. Pro přepravu speciálním tankerem se ochladí a zkapalní, čímž se jeho objem až 600krát zmenší. Těchto zkapalňovacích terminálů u vývozců a opačných v zemích určení moc není, infrastruktura se ve větším buduje až v posledních letech.
Litva šla příkladem, svůj terminál zprovoznila už roku 2014. Loď dostala příznačné jméno Independence – Nezávislost. „Byl jsem nadšený projektem Independence, když jsme ho spustili, ovšem nedovedl jsem si představit, jak velká věc to nakonec bude,“ svěřil se Masiulis, z nějž se později stal ministr energetiky a dopravy, nyní vede provozovatele elektrické sítě.
Začátkem dubna, jak se začala vyjasňovat brutalita ruské invaze na Ukrajinu, litevská vláda splnila svůj plán. „Od nynějška Litva nespotřebuje jediný kubík toxického ruského plynu,“ tweetovala premiérka Ingrida Šimonytėová. „Litva je první zemí EU, která odmítá dovoz ruského plynu.“
Omezení lukrativních plynových zakázek na Západě je klíčovou výzvou pro představitele evropských zemí, kteří se snaží reagovat na ruský vpád na Ukrajinu – a omezit zdroje Kremlu na válku. „Nechápeme, jak můžete vydělávat na krvi,“ stěžoval si ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj na západní země pro BBC.
„Před lety moje země učinila rozhodnutí, jež nám nyní umožňuje bezbolestně přerušit energetická pouta na agresora,“ tweetoval 2. dubna litevský prezident Gitanas Nausėda. „Když to zvládneme my, zbytek Evropy může také!“
Ostatní země můžou také, ale pro každou je to za stávající situace jinak obtížné. Hodně se hovoří o Německu. To plynem nejen topí, také z něj vyrábí 15 % své elektřiny – ve jménu ekologie ruší jak uhelné, tak jaderné elektrárny a vedle obnovitelných zdrojů je nahrazuje právě také plynem – sice stále jde o fosilní palivo, ale hoří výrazně efektivněji a čistěji než uhlí a neděsí tolik Němce jako atomové reaktory. Do Německa vedou plynovody i ze západní Evropy, ruský plyn představuje asi polovinu ze zhruba 90 miliard kubíků, jež země ročně spotřebuje. A jelikož sama těží plynu minimum, je Spolková republika jeho největším dovozcem na světě.
„Firmy nechávají doběhnout své kontrakty s ruskými dodavateli, neobnovují je a přecházejí k jiným v šíleném tempu,“ pochvaloval si před měsícem ministr klimatu a ekonomiky Robert Habeck v rozhovoru pro Politico.
Ale to se jedná o uhlí a ropu, závislost na nich se výrazně zmenšuje každým týdnem a do podzimu, respektive do konce roku by mohla být na nule. Zbavit se Gazpromu a spol. se povede snad roku 2024.
Litva v tomto ohledu byla prozíravější – už proto, že její postavení vůči Rusku je nesrovnatelné s Německem. Už v zimě 1992 zastavil ruský prezident Boris Jelcin dodávky ropy kvůli sporům o platby. V pozdějších letech Vilnius vinil Gazprom ze zneužívání monopolního postavení a předražování. A tak se vláda rozhodla od něj oprostit; Masiulis se projektu Independence chopil roku 2010 a věděl, že má pět let – než vyprší tehdejší smlouva s Gazpromem. Pracovalo se přesčas, rozhodovalo se urychleně… a stihlo se to. Loď Independence, kterou norský dodavatel nechal postavit v Jižní Koreji, připlula 27. října 2014.
Ruské dodávky v tu dobu tak docela neskončily - Gazprom viděl, že má konkurenci, a o pětinu zlevnil. „Byl to jak politický, tak ekonomický úspěch,“ říká Masiulis.
„Je to iniciativa, která míří správným směrem: k míru. Existují však aspekty tohoto plánu, které si zaslouží diskuzi, vyjednávání a vylepšení. Chceme mír, ale nechceme mír, který by byl kapitulací Ukrajiny,“ prohlásil francouzský prezident Emmanuel Macron k aktuálně projednávanému mírovému plánu. Dodal, že pouze Ukrajinci mohou rozhodnout, jaké územní ústupky jsou připraveni učinit. „To, co bylo předloženo, nám dává představu o tom, co by bylo přijatelné pro Rusy. Znamená to, že to musí přijmout Ukrajinci a Evropané? Odpověď zní ne,“ řekl Macron. Uvedl také, že první obrannou linií Ukrajiny v případě míru s Ruskem by byla regenerace její vlastní armády a ta nemůže být nijak omezena.
Největší hrozbou pro bezpečnost České republiky zůstává Rusko a jeho současná politika, řekl v úvodu dnešního velitelského shromáždění české armády náčelník generálního štábu Karel Řehka. Rusko je stále nevyzpytatelnější a agresivnější a zkouší, kam až může zajít, doplnil.
Armáda se podle Řehky tvoří proto, aby válka nikdy nebyla. S Ruskem se nejde domluvit u piva, ale jen z pozice síly, zdůraznil. „Hrozba ze strany Ruska narůstá, všichni vojáci v naší armádě musí být připraveni na boj, mít a znát svůj operační úkol. Příprava na válku je kontinuální a nikdy nekončící proces. Připravenost na nejhorší scénář je to, proč si nás společnost platí,“ uvedl.
Vojáci podle Řehky musí trávit víc času na cvičištích a střelnicích. „Méně na různých poradách, prezentacích a školeních a v zajetí byrokracie. Musíme cvičit a žít tak, jak bychom v reálu i bojovali,“ uvedl. Doplnil, že každá chvíle strávená jinak než prací na lepší bojové připravenosti, je mrháním zdrojů a ztrátou času.
Pokud se rýsují nějaké vyhlídky na konec války na Ukrajině, tak nikoli ve prospěch napadené země, ale směřují k těžkému kompromisu. Bude mít pravděpodobně zásadní dopad na celou Evropu, řekl při dnešním zahájení velitelského shromáždění české armády v Praze prezident Petr Pavel.
Problémy podle hlavy státu přetrvávají v bezpečnostních vztazích v Evropě. „Bezpečnost na Ukrajině je podmnožinou evropské bezpečnosti,“ řekl Pavel. Považuje za důležité s Ruskem hovořit o bezpečnosti od Severního ledového oceánu až po Černé moře či o obnovení smluv, které chránily bezpečnost evropských občanů. Jinak podle něj lze dříve či později očekávat další konfrontace.
Plovoucí platforma zvaná FSRU se dá dokončit poměrně rychle – zatímco terminál na pevné půdě mohou brzdit otázky prostoru, územních povolení atp., tyto projekty trvají rok až tři. V případě potřeby lze platformu přemístit či ji třeba nahradit větším či menším zařízením.
Ať už je terminál plovoucí, nebo pevný, jako třeba v polském Svinoústí, dovozce má díky němu určitou svobodu, odkud bude importovat. Litva tak odebírá hlavně z Norska, USA a Kataru, nedávno připlul taký první tanker s nákladem z Egypta. Ještě loni dodávalo čtvrtinu plynu Rusku, ale tomu už je konec.
Obdobný terminál zvažují i Estonsko, Itálie a Nizozemsko. Německo takový terminál nemá žádný, ale tři už se chystají. Zvažovaly se dříve, ale ukrajinská válka dodala projektům nový impulz. Dohromady by měly mít kapacitu 27 miliard kubíků ročně, což představuje polovinu kapacity plynovodu Nord Stream 1.
Ministr Habeck nedávno navštívil Katar, jednoho z předních vývozců LNG, aby zjistil, kolik ho do Německa zvládne vyvážet. „Může to fungovat,“ konstatoval Habeck pro rádio Deutsche Welle. A i když Německo chápe plyn spíše jako přechodný zdroj, než dokáže energetiku takřka plně pokrýt obnovitelnými zdroji, investice do terminálů se vyplatí. „Stejně pak budeme potřebovat terminály na vodík, takže bychom mohli využít část infrastruktury LNG,“ citovala ho DW.
Nové plynovody
Jiné země na závislost na ruských plynovodech odpovídají budováním nových. Lotyšsko a Estonsko dosud nejsou napojené na evropské potrubí, změnit se to ale má už v květnu dobudováním konektoru na Polsko. Bolestné zkušenosti s odstřihnutím ruského plynu roku 2009 si pamatují země na Balkáně. Teplárny horko těžko sháněly náhrady, továrny stály, mnozí lidé vyráželi do lesa na dříví, připomíná Politico.
Řecko tehdy bylo na Rusku závislé z 82 %, srazilo to na 40. Navíc se tam koncem příštího roku očekává zprovoznění plovoucího LNG terminálu, který bude dost velký na dodávky do dalších zemí.
Po letech průtahů – které západní diplomaté vysvětlují ruským vměšováním – konečně otevře propojení na řeckou síť sousední Bulharsko. Přes ni má už v létě začít odebírat plyn z Ázerbájdžánu. Jenže ani ten Balkán zatím nespasí, stávající Jaderský plynovod (TAP) je skoro na maximu a totéž platí o těžbě.
I když dají LNG terminály určitou svobodu, plyn se také někde musí sehnat. A demokratické, stabilní země jako Norsko a USA ho netěží dost pro celou Evropu. „Klíčem k diverzifikaci dodávek je nepřejít od jednoho strategicky choulostivého dodavatele k dalšímu,“ varuje Politico. „Dlouhodobější plány zahrnují diskuze s Íránem, Irákem a Střední Asií.“
