Láska hory přenáší: Jakub se zamiloval do neslyšícího Pepy. Pár zažil i šikanu

Kde a jak jste se seznámili? Jak to probíhalo?

Jakub: Často jsem chodil do bistra, kde Pepa pracoval. Dělal tam drinky a dlouho jsme na sebe koukali, asi půl roku. Nic jsme si neřekli, jen jsme se na sebe pořád usmívali.

Pepa: Trvalo to vážně dlouho. (smích) Kuba si pořád objednával stejný drink, tak jsem už dopředu věděl, co mám připravit. Vyzařovala z něj příjemná energie a já věděl, že ten kluk je moje budoucnost. Pak jsem mu dal svoje číslo, ale samou nervozitou jsem ho napsal špatně. Druhý den Jakub přišel a kontakt jsme si konečně předali správně. A pak jsme šli na první rande.

„Dneska jsem krásnej a mám hezký chlupy.“

Jak Jakub reagoval, když zjistil, že Pepa je neslyšící?

Jakub:  Já jsem si začal všímat, že Pepa vždycky jídla a drinky jen připravoval, nikdy nebyl za kasou, a prakticky tak se zákazníky nemluvil. Tak mě napadlo, že možná neslyší. Napsal jsem mojí kamarádce, která se učila znakový jazyk, a poprosil jsem ji, aby mi natočila pár balicích frází na video. Když jsem do restaurace přišel, místo „Dneska ti to vážně sluší, máš hezký účes“ jsem zaznakoval „Dneska jsem krásnej a mám hezký chlupy“. Pepa to vůbec nepochopil a já utekl. Pak jsem se ale vrátil a už zaznakoval vše dobře. Pozval jsem ho do kina, a tak vše začalo.

Pochybovali jste, zda spolu začít vztah, nebo jste neváhali?

Jakub: Já jsem váhal. Ale ne z důvodu, že je Pepa neslyšící. Bál jsem se sice komunikace, ale ještě víc jsem se bál vztahu, protože jsem dlouho žádný neměl. Pracuju jako scenárista, a tak si rád užívám samotu. (smích)

Pepa: Já jsem vůbec nepochyboval. Já měl zkušenosti z minulých vztahů se slyšícími kluky. Takže jsem to vůbec neřešil. Kdybych pocházel z rodiny, kde už třeba po generace jsou jenom neslyšící, tak by to možná díky nutnosti zachování tradice bylo jinak. Ale já vyrůstal se slyšícími rodiči i sourozenci.

Gay pár má děti v pěstounské péči: Dvě třetiny Čechů jim fandí, dočasných rodičů je málo

Překvapení pro partnera: Kurz znakového jazyka

Ty ses, Jakube, začal kvůli svému partnerovi učit znakovou řeč. Můžeš nám popsat svoje začátky?

Pepa: Pozor, je to znakový jazyk, ne znaková řeč. Tenhle termín se nepoužívá už od roku 2008 a neslyšící jsou na to hodně hákliví.

Jakub: Ano, znakový jazyk je plnohodnotný komunikační systém, což jsem nejdřív nevěděl.

Poprvé jsem se setkal s více neslyšícími pohromadě na oslavě mezinárodního dne neslyšících. Nikomu jsem tam nerozuměl, ale fascinovalo mě to. Potom jsem se rozhodl, že půjdu na týdenní kurz základů znakového jazyka. Pepovi jsem to neřekl, nechal jsem to jako překvapení.

Pepa: To mě hodně zaskočilo. Vůbec jsem to nečekal.

Jak to šlo a jak jsi postupně odhaloval svět neslyšících?

Jakub: Po nějakém čase jsem se přihlásil na semestrální kurz znakového jazyka, ale to jsem taky zatajil. Čtyři měsíce jsem dvakrát týdně chodil na kurz, a když jsem udělal zkoušku, slavnostně jsem Pepovi ukázal diplom.

Pepa: Bylo mi trochu nápadné, že se mě Kuba vyptává, jak se co znakuje. Řešil se mnou konkrétní znaky a mimiku, tak jsem začal něco tušit. Ale z absolvování kurzu jsem byl úplně v šoku a měl velkou radost.

Jakub: Pak jsme spolu začali víc chodit na akce pro neslyšící, seznámil jsem se s Pepovými kamarády a začal postupně chápat styl komunikace neslyšících.

Rozdílné vnímání humoru

Co tě překvapilo? Ať už pozitivně či negativně, když jsi poznal svět neslyšících?

Jakub: Obecně mě zajímá komunikace a jazyky, takže první seznámení se světem neslyšících pro mě nebyl šok. Pozitivně mě překvapilo, že nikomu nevadilo, že jsem slyšící. Všichni se se mnou snažili nějak dorozumět, nikdo neměl problém komunikovat pomalu. Tahle otevřenost se mi u neslyšících líbí. Co se mi nelíbí, je, že mají nedostatečný přístup k informacím. Vyvolává to pak situace, kdy si neslyšící možná až často stěžují, ale neumí nebo nemohou najít řešení. Myslím si, že by situaci zlepšilo, kdyby se normalizovalo tlumočení do českého znakového jazyka a využívaly se co nejvíc i české titulky.

Co tě, Pepo, překvapilo ve vztahu se slyšícím?

Pepa: Já mám hodně slyšících přátel i zmíněné zkušenosti se vztahy se slyšícími kluky. Občas ale bývá problém s komunikací. Já mám problém s gramatikou, proto nejsem schopný vyprávět dlouhé věty či příběhy. Je tam i jiný styl humoru. Co přijde vtipné mně, nutně nemusí přijít vtipné slyšícímu. Občasné nepochopení bývá předmětem našeho sporu.

Jakub: Jako když mi třeba Pepa místo „Ty se trápíš,“ řekne „Ty seš trapný“. A už je oheň na střeše. (smích)

„Křičení nepomáhá!“ Koronavirus trápí lidi se sluchovými problémy. Kvůli respirátorům nemohou odezírat

Pepa: Lidé si myslí, že neslyšící z koncertů nic nemá

Pepa: Pozitivně mě překvapilo, že Kuba je kluk se zajímavým stylem života. Automaticky mě začal brát na výstavy, na festivaly, ale i na hudební akce. Já vnímám hudbu díky rytmu, a potěšilo mě, že Kuba vůbec neřešil, jestli mě s sebou brát nebo ne. Většinou si lidi řeknou, neslyšící z koncertu nic nemá, tak ať zůstane doma. Kuba mě dokonce vzal i do divadla, což byl pro mě nový zážitek. Naposledy jsem byl v divadle jako dítě, tak jsem si to moc užil. Jinak ale bez tlumočníka nebo titulků nemám šanci hře porozumět. České titulky zatím využívá jen jedno divadlo v Praze, tak doufám, že se v budoucnu s titulkováním přidají i další divadla.

Jakub: Pro mě je dost důležité, aby můj přítel měl nějaký rozhled a abychom oba měli nové zážitky.

Diskriminace? Zejména v práci

Pepo, setkával ses s nějakou diskriminací jako neslyšící? Jakou?

Pepa: Musím říct, že jsem měl na lidi ve svém životě štěstí. Měl jsem vždy i pohodové kolegy, kteří se se mnou snažili komunikovat. Spíš jsem narazil ze strany zaměstnavatele na tzv. skleněný strop. V předchozím zaměstnání jsem pracoval šest let a bylo mi řečeno, že se povýšení nedočkám, protože mám hendikep, se kterým zaměstnavatel neumí, nebo možná nechce, pracovat. To mě hodně ranilo, a tak jsem dal ze dne na den výpověď a našel si novou práci.

Občas se mi stalo, že jsem se někde v restauraci bavil s neslyšícím kamarádem, a slyšící lidi nás pozorovali a dělali si legraci. Takové zbytečné posmívání, které se mi nelíbí. Většinou ale lidi koukají spíš proto, že je znakový jazyk hned zaujme.

Co je pro tebe při komunikaci nejtěžší?

Pepa: Obecně je ale těžké komunikovat při návštěvě lékaře nebo úřadu. Vždycky musím mít tlumočníka, a těch je bohužel v České republice nedostatek. Pokud si chci něco vyřídit sám, lékař či úředníci se zaleknou a nevědí, jak se mnou komunikovat. Některé situace popravdě bývají nedůstojné. No a jestli na mě někdo křičel nějaké nadávky, tak jsem je prostě neslyšel. (smích)

Aneta a Janna se vzaly v Německu, po umělém oplodnění mají dceru. V Česku práva postrádají

U lékaře či na úřadech to bývá nedůstojné

Na jaké překážky jste v životě narazili – ať už jako gay pár, nebo také jako partneři, z nichž jeden neslyší? Zažili jste kvůli své orientaci šikanu nebo nějaké nepříjemné reakce?

Jakub: Co se týče života v hlavním městě, tak jsme na nějakou šikanu narazili minimálně. Občas se stane, že na nás na ulici někdo zakřičí „bu*eranti“, když se držíme za ruku, ale jinak máme na lidi štěstí.

Určitě v tom hraje roli určitá sebejistota. Když se nás někdo zeptá, jestli jsme kamarádi nebo sourozenci, tak prostě řekneme pravdu, že jsme partneři. Takže žádné zbytečné kličkování. Jen díky upřímnosti se může něco ve společnosti změnit.

A co se týče překážek v rámci toho, že jeden jsme neslyšící a druhý slyšící. Tak asi to, že když jedeme někam do ciziny, tak Pepa nerozumí jazyku a má obavy, že by se mohl ztratit nebo se nedorozumět.

Pepa: Ano, tam je těch překážek víc. Například Kuba musí zařizovat vše potřebné ohledně bytu. Je to přece jen rychlejší, protože já, kdybych někam volal, musím opět využít služeb tlumočníka.

Jakub: Jo, to mě někdy nebaví nebo se mi nechce. Ale když se něco rozbije nebo nefunguje, tak je skutečně rychlejší, když to obvolám já. Totéž třeba objednání k lékaři nebo domluvení schůzky na úřadě. Ale jsou instituce, kam se dá obtížně dovolat i slyšícímu. (smích)

Co říkáte na manželství pro stejnopohlavní páry, jste pro?

Jakub: Já jsem určitě pro. Nikomu to neuškodí, může to lidem jenom pomoct. Je potřeba, aby se co nejdříve narovnala práva, protože registrované partnerství není to samé, co manželství. Je tam hodně rozdílů, o kterých spousta lidí vůbec neví. Například se jinak přistupuje ke společnému jmění či vdovskému důchodu. Nejcitelnější jsou rozdíly ve vztahu k dítěti, kdy je nemožné přisvojit dítě druhého manžela, například z předchozího vztahu, či společně osvojit dítě z ústavu. Mít stejná práva tak znamená mít i stejné povinnosti, nikdo tu nevolá po žádných úlevách.

Pepa: Manželství je pro mě důkazem lásky. Nevidím důvod, proč by se dva dospělí lidé stejného pohlaví nemohli vzít.

Co byste chtěli vzkázat čtenářům?

Jakub: Nebojte se poznávat nové lidi, získávat nové zkušenosti a být otevření novým zážitkům. Myslím si, že právě tahle otevřenost a rozhled je to, co chybí lidem, kteří nemají rádi homosexuální, hendikepované nebo prostě jakkoliv odlišné lidi.

Pepa: Neříkejte si, že něco nejde. Nebojte se seznamovat a navazovat vztahy. Komunikujte spolu otevřeně, to je základ.