Úterý 20. duben 2021
Svátek slaví Marcela, zítra Alexandra
Oblačno, déšť 14°C

„Křičení nepomáhá!“ Koronavirus trápí lidi se sluchovými problémy. Kvůli respirátorům nemohou odezírat

Autor: diz - 
3. března 2021
20:46

Pandemie koronaviru komplikuje životy všech. I těch, o kterých se naneštěstí málo ví – totiž lidí, kteří trpí sluchovým postižením. Odezírání ze rtů je pro ně totiž jednou z mála možností, jak se dorozumět s okolím, ale když mají ostatní roušky – co s tím? O tom, jak se život neslyšících či nedoslýchavých lidí za poslední rok změnil a jak náročné je pro ně žití v Praze, promluvila při příležitosti Světového dne sluchu Šárka Prokopiusová, která je prezidentkou Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR a která sama má problémy se sluchem.

Blesk.cz: Paní prezidentko, jak moc se současná pandemie koronaviru podepsala pod život lidí, kteří trpí nějakými sluchovými problémy?

Šárka Prokopiusová: „V dnešním kontextu jde hlavně o informace. Je jich plná TV, ale člověk, který neslyší, z nich nic nemá. Může si je tedy přečíst na internetu. Nedoslýchaví a ohluchlí ano, ale neslyšící, kteří komunikují znakovým jazykem, tedy jiným jazykem, než je čeština, už se v tom množství informací, v podstatě pro ně v cizím jazyce, nezorientují. Pandemie kromě mnoha špatných dopadů má i jeden, pro nás, dobrý – veřejnost si uvědomila, nakolik je odezírání součástí komunikace.“

Předpokládám, že narážíte na nutnost nošení roušek, při které je odezírání nemožné?

„Přesně tak. Jednak jsme řešili již zmíněnou nedostupnost informací, které se obrovskou rychlostí mění, a je třeba zajistit jejich přizpůsobení, aby jim rozuměli i uživatelé znakového jazyka, a zároveň lobbovat za to, aby na ně myslela už vláda, neboť to ona je zodpovědná za to, že její informace jsou dostupné všem. Na jaře velmi dobře zareagovala Česká televize, která zavedla tlumočení do znakového jazyka u tiskových konferencí, Událostí a několika dalších zpravodajských relací.“

Postupně začali někteří lidé nosit průhledné štíty, aby bylo odezírání možné. To ale není pravidlem – třeba v MHD nebo v obchodech. Co lze v takových případech doporučit? Jak se zachovat?

„Řešením je pochopení a nejlépe na požádání si ústa na nezbytně nutnou dobu odkrýt při zachování dalších opatření jako rozestupy. Sledování obličeje je totiž nedílnou součástí porozumění. V případě, že to nejde, chápeme, že někteří lidé se pochopitelně cítí ohroženi a odkrytí úst odmítají. Pak je řešením mobil či tužka a papír a vše napsat. Hlavně moc prosíme, aby měli lidé pochopení a na lidi, kteří s rouškami neslyší, nekřičeli (to nepomáhá) či nebyli jinak nepříjemní. Ale pandemie, kromě mnoha špatných dopadů, paradoxně přinesla i jeden přínos.“

Jak to myslíte?

„Veřejnost si uvědomila, nakolik je odezírání součástí komunikace. Najednou nemá problém s porozuměním jen skupina lidí se sluchovým postižením, ale i mnozí, kteří si dosud neuvědomili, že když nevidí na ústa, tak vlastně nerozumí. Takže s dobou rouškovou můžeme říci, že došlo k posunu ve vnímání společnosti k lidem, kteří potřebují odezírat.“

Vy sama trpíte sluchovým handicapem, nemýlím-li se...

„Jsem těžce nedoslýchavá, sluch jsem ztratila zřejmě v raném věku, ale nevím přesně kdy ani proč. Přišlo se na to až v první třídě, kdy jsem dostala pětku ze čtení, které jsem ovládala ještě před nástupem do školy. Nevěděla jsem totiž, kde se čte a na pokyny učitelky jsem nereagovala, neslyšela jsem ji. První sluchadlo jsem tedy dostala kolem sedmého roku a byla jsem přesně ten případ, kdy jsem vlastně až s tím sluchadlem zjistila, že neslyším. Do té doby mi to nepřišlo.“

Z hlediska zviditelnění problému, jak hovoříte výše, mluvíte z vlastní zkušenosti. Změnilo se něco konkrétního?

„Ano, já odezírám hodně. Začátky před rokem byly těžké, ale vlastně jsem nenarazila na žádnou vyloženě nezvládnutou situaci. Kdykoliv jsem požádala, vždy mi vyšli vstříc – stáhli si roušku, nebo mi to napsali či ukázali. Ale díky našemu podnětu se v jednom z rozhodnutí vlády objevilo, že tlumočníci znakového jazyka mohou používat průhledné štíty místo roušek. Stejně tak jsme na podzim řešili nařízení, že roušky musely mít i děti ve školách, a to i ve speciálních. Takže jsme opět upozorňovali na to, že je mnoho integrovaných dětí se sluchovým postižením, které tak měly ve škole velké problémy a opět se povedlo získat výjimku. Nyní v době respirátorů zatím výjimku nemáme.“

Lze říci, kolik lidí s poškozením sluchu u nás žije?

„Počty jsou dány kvalifikovaným odhadem, oficiální údaje nejsou k dispozici. Lidí s nějakou vadou sluchu, která již dopadá na kvalitu jejich života, se uvádí cca 450 000 a v tom je cca 10 000 uživatelů znakového jazyka. Ostatně o mnohých z nich pojednává náš projekt Jsem jedno ucho.“

A ten spočívá v čem?

„Jde o rozhovory s lidmi, kteří trpí sluchovým postižením, nebo s ním mají nějaké zkušenosti - neslyšící, nedoslýchaví, raně či později ohluchlí, uživatelé kochleárních implantátů, ale i lidí, kteří pomáhají, tedy tlumočníci, přepisovatelé, lékaři. Já to považuji za velmi důležité, protože sluchová vada není vidět. V tuto chvíli se již připravuje rozhovor se 100. osobností.“

Pomineme-li genetické faktory, čím se může poškodit sluch?

„Úraz, nádorové či jiné onemocnění zasahující mozek. Sluch však poškozuje i dlouhodobý pobyt v hlučném prostředí, pouštění si hlasité hudby do sluchátek, které nemají homologovanou ochranu sluchu, sluch může poškodit jednorázový velmi hlasitý zvuk (výbuch, výstřel blízko ucha). Ale známe i případy, kdy se začal sluch zhoršovat, nebo vznikl tinnitus (pískání či hučení v uších), které přetrvává a jednak je obrovskou psychickou zátěží, a navíc způsobuje, že člověk přes něj neslyší, takže přestože vlastně nemá ztrátu sluchu, tak jej to velmi omezuje v porozumění a orientaci.“

Obecně prostředí velkoměst bývají hlučná. Lze tedy říci, že život například v Praze je v tomto ohledu „riskantnější“ než život na klidném venkově?

„Na venkově jistě také najdeme zdroje, taková cirkulárka po celodenním řezání dřeva jistě může být spouštěčem. Navíc dnes je velmi těžké najít skutečně tiché místo. Sama bydlím na vesnici, ale je součástí širokého údolí, kterým vede dálnice. Ticho tam prostě není. Ta dálnice je slyšet v místech, které jsou 10 km daleko.“

Dá se odhadem říci, kolik lidí s poruchou sluchu žije v Praze?

„U nedoslýchavých asi nebude rozmístění napříč regiony výrazně jiné, ale uživatelé znakového jazyka se zcela jistě častěji stěhují do větších měst jako do Prahy či do Brna, a to právě kvůli lepším možnostem studia, práce a dostupnosti sociálních služeb, které potřebují.“

Zpět ke koronaviru – jak moc sluchový handicap může přispět k tomu, že se člověk nakazí? Většinou lidé, dejme tomu v tramvaji, uslyší, když někdo kašle a má dýchací problémy...

„Jistě je zde riziko spojené právě s tím, že potřebujeme vidět na ústa a tedy žádáme okolí, aby si ústa odkrylo, a tím jsme vlastně ještě ohroženější. Napadl mě nedávný zážitek – ve vlaku jsem si objednala kávu, hostesce s respirátorem jsem nerozuměla, pomohla mi kolegyně. A hosteska se mě ptala, zda nejsem nemocná. Když jsem se po překladu od kolegyně divila, proč bych měla být nemocná, hosteska řekla, že mám divný hlas. Jistě, občas je poznat, že špatně slyším. A mně došlo, že já vlastně tento způsob jisté ochrany, tedy to rozpoznání zvukových vjemů, nemám. Takže přestože se objektivně asi nedá říct, že by hluchota zapříčinila nákazu častěji, vliv na celkovou situaci má.“

Na 3. března připadá Světový den sluchu. Jak si člověk může uvědomit, že je s jeho sluchem něco v nepořádku. Na co si dát pozor?

„V případě postupné ztráty sluchu by měl člověk zpozornit tehdy, když si uvědomí, že častěji než dřív používá „cože“, „co jsi říkal“, nebo „proč mluvíš tak potichu? Dřív než člověk sám si toho obvykle všimne okolí. Je to těžké poznat a ještě těžší si to přiznat. Lidi mají pocit, že slyší jako rys a ostatní schválně šeptají. Často člověk až při nasazení sluchadla zjistí, že před tím opravdu neslyšel.“

Kromě ztráty sluchu, třeba kvůli hlučným zvukům, je zde i Vámi zmiňovaný tinnitus neboli šelest v uších, pískání. Co jej vlastně způsobuje?

„Příčinou může být dlouhotrvající nebo intenzivní nárazový hluk, a to zejména tehdy, pokud je člověk oslabený nemocí. Setkala jsem se s dívkou, která přechodila angínu, krátce poté šla na rockový koncert a druhý den ráno se jí rozjel tinnitus. Už se ho nezbavila, naopak se přidalo postupné zhoršování sluchu. Domnívám se, že roli hrála právě oslabená imunita v kombinaci s nárazovým vysoce intenzivním hlukem. Příčiny tinnitu se ale obecně ve většině případů zjistit nepodaří. Když se ale objeví příznaky, náhlé rušivé zvuky, tóny, hučení v uších, které nemá reálný podklad, ale člověk je v hlavě slyší, je vždy třeba vyhledat lékaře co nejdříve. Příčin může být mnoho a velkou roli může hrát včasné podání léků. Tinnitus se léčí velmi těžko, ale pokud se léčba podařila, tak to bylo téměř vždy díky včasnému zásahu.“

Video Babiš o lockdownu v Česku: Pokud to neuděláme, tak celý svět uvidí Bergamo v Čechách! - Blesk Zprávy / ČTK

frantacizek ( 3. března 2021 23:07 )

chudáci..už to snad skončí

Zobrazit celou diskusi
Další videa