Erdogan bojuje o politické přežití. Skutečným vítězem voleb v Turecku může být ale Putin

Erdogan je nejdéle „sloužící vládce“ Turecka od dob zakladatele moderního státu Kemala Atatürka, zemi vede od roku 2003 nejdřív v roli premiéra a pak od roku 2014 na postu prezidenta. Jeho „dvacetiletá štace“ je však možná u konce, podle průzkumů jsou šance obou kandidátů vyrovnané, to znamená, že existuje možnost, že Kiliçdaroglu Erdogana porazí.

Změnu by nepřivítali jen mnozí Turkové, ale také Evropská unie a Spojené státy s tím, že se jejich někdejší spojenec a partner, z něhož se v posledních letech stal trochu „záškodník“, vrátí do „západní náruče“.

Putinovi poslední spojenci: Kdo ještě podporuje Rusko?

Erdogan byl na začátku své politické kariéry, tedy v 90. letech, zbožný muslim, který úspěšně úřadoval v tureckém velkoměstě Istanbul. Jeho postoje jasně potvrzovaly orientaci země na Západ a ambice připojit se k EU. Poslední desetiletí však vůbec nepřipomíná jeho skromné začátky. Erdogan přijal více agresivní až odmítavý tón vůči USA a EU, našel si také „kamarády“ podobného ražení. Mezi nimi i ruského prezidenta.

USA zaspaly, Putin jednal

A kdy si Putin Erdogana získal? Přes noc z 15. na 16. července roku 2016 po pokusu o převrat v Turecku a o svržení prezidenta. Tehdy Moskva v čele právě s Putinem nabídla Erdoganovi podporu. USA zaspaly, Barack Obama volal Erdoganovi až 4 dny po pokusu o puč. Tohle nahrálo do karet Erdoganově rétorice, stejně tak i to, že Američané odmítli vydat Turecku domnělého strůjce puče – duchovního myslitele Fethullaha Gülena. Ve vládnoucím tureckém prezidentovi to jen utvrdilo, že USA stojí za „spiknutími proti Turecku“. Moskva a Ankara se poté velmi sblížily.

O rok později členy NATO poměrně šokovalo, když turecká vláda oznámila nákup ruského systému protivzdušné obrany S-400. Když přišla ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022, Erdogan odmítl implementovat sankce uvalené na Rusko nebo letecký zákaz pro ruská letadla. Další odmítavým krokem Turecka je blokování švédské žádosti o vstup do NATO. Ankara to ospravedlňuje tvrzením, že Stockholm podporuje kurdské separatisty, jejichž militanti ohrožují Turecko.

Co víc může uškodit Erdoganovi? Zemětřesení, které v únoru postihlo Turecko a Sýrii a vyžádalo si téměř 60 tisíc obětí. Vyšlo totiž najevo, že jeho vláda povolila developerům obcházet stavební předpisy. Teprve tato nezměrná tragédie přiměla tureckého prezidenta, aby změnil svou válečnou rétoriku. Ani to však nezměnilo zahraniční politiku Ankary, ať už Erdogan u voleb vyhraje nebo prohraje, podle politologů se Ankara od Moskvy jen tak neodpoutá.

Odklon od Moskvy jen tak nepřijde

Proč? Odpověď je prostá, Turecko si to nemůže dovolit. Jeho ekonomika je zatížená inflací, turecká lira oslabuje, země si tak potřebuje zachovat obchodní vztahy pro vývoz na Blízký východ, Kavkaz a Evropu. Co víc: turecký turismus závisí v podstatě na ruských turistech, na Rusku je Turecko závislé i energeticky. Putin šel Erdoganovi na ruku a zásobuje Turecko plynem na úvěr. Takže pokud by Erdogan u voleb neuspěl, může se stát, že Putin bude tlačit na to, aby nový prezident „koukal zaplatit“ a zároveň jako ústupek může požadovat, aby Ankara zůstala jeho „spojencem“.

Navíc v případě porážky se nedá očekávat, že Erdogan zmizí z veřejného života. Ne, stal by se výraznou postavou opozice, a to by mu v silně polarizovaném Turecku dalo silnou pozici. Turkové si nevolí jen nového prezidenta, ale také zástupce v parlamentu a jeho Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) by měla podle očekávání získat, když už ne většinu, pak podstatnou část křesel. To by dalo Erdoganovi základ pro napadání nové vlády.

Podle politologů by poražený Erdogan na novou vládu s chutí útočil, ví totiž podle nich, na jakou „strunu zabrnkat“, aby získal sympatie veřejnosti. Hlavně když otevře otázky tureckého nacionalismu a opře se do oponentů země, ať už jde o kurdskou teroristickou organizaci PKK, Západ či Izrael.

CELÝ ZÁZNAM: Vláda představila zásadní reformy. Česko česká revoluce v důchodech i daních

Samozřejmě Erdogan může pořád volby vyhrát, současný prezident má pod palcem média, za 20 let své vlády téměř zlikvidoval svobodná a nezávislá média. Novináři, kteří si dovolili vystoupit s kritikou jeho režimu, skončili ve vězení. Stejně tak k obrazu svému vybudoval i tureckou diplomacii. Co tak může dělat Západ? Povolit Ankaře, aby si udržovala jistý odstup, Brusel i Washington si musí přiznat, že Turecko je jakousi křižovatkou – obrazně i doslova. Není to úplně Západ, není to úplně Východ, jeho pozice z Turecka dělá potřebného i obtížného spojence.

I když má Ankara otevřené vztahy s Moskvou, nemůže si dovolit proti sobě poštvat NATO nebo EU. Úspěch země závisí na ekonomickém růstu, na exportu a zahraničních zakázkách a investicích. Není tedy divu, že dobrovolně a ve velkém prodávají své drony Ukrajině, zasazují se o obilnou dohodu, a vloni si Turecko dokonce zahrálo prostředníka mírových jednání mezi Ukrajinou a Ruskem.

 „Ať už prezidentské volby v Turecku vyhraje kdokoliv, neznamená to zpřetrhání vazeb na Moskvu a v případě výhry opozice to ani v nejmenším nezaručuje návrat na Západ,“ uzavřela tak odbornice a spisovatelka Elmira Bayrasliová, která analýzu pro CNN sestavila.

O nejvyšší úřad v Turecku se uchází čtyři kandidáti, šanci na vítězství ale mají podle průzkumů jen Erdogan a Kiliçdaroglu. Pokud žádný z nich nezíská přes 50 procent, bude se 28. května konat druhé kolo mezi dvěma nejúspěšnějšími. Turci v cizině by pak hlasovali od 20. do 24. května. Kromě dvou zmiňovaných se o post prezidenta uchází také Muharrem Ince z Lidové republikánské strany (CHP) a Sinan Oğan. Nicméně Ince ohlásil, že rezignoval na svou kandidaturu. Ince zároveň patřil k odpůrcům prezidenta Erdogana.

První kolo volby tureckého prezidenta by podle průzkumu ze čtvrtka 11. května respektované agentury Konda vyhrál s náskokem několika procentních bodů kandidát opozice Kiliçdaroglu.