14°C
Další volby na krku. Uhájí Macron i parlament a vládu vstříc krajní pravici i levici?
Formální uvedení do úřadu bez velké pompy, demise vlády a další kampaň, tentokrát před červnovými volbami do Národního shromáždění – to teď čeká staronového prezidenta Francie Emmanuela Macrona. Čelit bude jeho tábor historicky nejsilnější pozici krajní pravice i velkému podílu nespokojených občanů, kteří by mohli vyrazit vyjádřit svůj hněv nejen ve volbách, ale také v ulicích.
Macronovo vítězství překonalo předvolební průzkumy, ale získal výrazně méně než před pěti lety. Tehdy ve druhém kole proti stejné soupeřce Marine Le Penové získal přes 66 procent hlasů. Le Penová tak svůj nynější výsledek považuje za velký úspěch. Sice nezvítězila, ale krajní pravice ve Francii dosud nikdy nedosáhla tak dobrého volebního výsledku.
Určujícím faktorem prezidentských voleb i budoucího rozpoložení Francie jsou voliči, kteří nepřišli hlasovat. K urnám dorazilo jen 72 procent voličů, nejméně od roku 1969. Z nich navíc 6,35 % vhodilo prázdnou obálku a 2,25 % neplatný hlas, tedy přes tři miliony voličů. Macron hned ve svém prvním projevu přiznal, že bude muset vyjít vstříc i spoluobčanům, kteří o něj jako o prezidenta nestojí.
„Velká neúčast v obou kolech je symptomem křehkosti demokracie, staré, ale znepokojující jako nikdy předtím,“ komentoval výsledky Paul Quinio, šéf deníku Libération. „Krize žlutých vest i hnutí proti vakcínám jsou toho dalšími projevy. První mandát Emmanuela Macrona k tomuto demokratickému ochuzení přispěl,“ argumentoval s tím, že prezident nebral moc ohledů na představitele nižších politických úrovní ani na národní debaty o klíčových tématech, které přitom sám prosazoval.
Žádná sláva
I vzhledem k nepříliš slavnému vítězství nebude nejspíš dělat velkou slávu ze svého znovuzvolení, třebaže je ve Francii v éře páté republiky spíše vzácností – úřad dosud obhájili jen François Mitterrand (1981–95) a jeho nástupce Jacques Chirac (1995–2007). I ti se při „repete“ obešli třeba bez slavnostní dělostřelecké salvy a jiných záležitostí, připomíná server Journalu du Dimanche.
Marine Le Penová prohru uznala už pár desítek minut po uzavření volebních místností, když francouzská média zveřejnila své průzkumy u volebních místností. Jen nepatrně se lišily od skutečných výsledků, které byly sečteny před druhou hodinou ranní. Ve středu je formálně prezentuje předseda Ústavní rady. Poté si Macron kdykoliv, až do 14. května – data konce prvního mandátu – naplánuje investituru.
Před volbami ohlásil, že jedním z prvních kroků v případě znovuzvolení bude návštěva vojenské nemocnice, aby vyjádřil respekt vojákům. Také chce zanést květinu na hrob své milované babičky. První zahraniční cesta v novém mandátu povede tradičně do Berlína.
Demise a další volby
Začátkem května se očekává demise vlády Jeana Castexe. To není nic proti Macronovi, naopak je to tradice, jak premiér avizoval. „Po znovuzvolení prezidenta se musí najít nový impuls,“ vysvětlil, proč nebude pokračovat v čele kabinetu. Přitom ho vede jen od července 2020. Macron neoznámil, koho by si jako jeho nástupce přál. Jen naznačil, že by to klidně mohla být premiérka. Ovšem nemusí to být v jeho režii.
Jako obvykle totiž po prezidentských následují i parlamentní volby (neděle 12. a 19. června). „Třetí kolo voleb“ a úmysl stát se příštím premiérem například avizoval vůdce krajní levice Jean-Luc Mélenchon (70), jenž v prvním kole prezidentské volby přesvědčil skoro 22 % voličů, Le Penová měla tehdy jen o 400 tisíc hlasů víc. Také ona v projevu k uznání porážky řekla, že „právě začala velká parlamentní volební bitva“.
Analytici upozorňují, že mnoho voličů se v prezidentských volbách rozhodovalo strategicky podle šancí jednotlivých kandidátů na postup. V parlamentních volbách ale budou lidé v mnohem větší míře volit „srdcem“ a ne „hlavou“. Výsledky tak mohou být odlišné od prezidentského duelu.
Pokud by v Národním shromáždění získaly většinu strany, které s Macronem nesouhlasí, nastane takzvaná kohabitace, kdy jsou prezident a jeho vláda z odlišných politických táborů a prosazování politického programu je mnohem obtížnější.
Pátá francouzská republika je poloprezidentským systémem; obvykle brzy po prezidentově výhře ovládne jeho tábor i dolní komoru, a tedy sestaví vládu. Dominantní pak je prezident, což ale není dáno ústavou, nýbrž jeho faktickým postavením ve vládní straně. V případě kohabitace má prezident pravomoci spíše srovnatelné třeba s tím českým, vládu pak skutečně vede její předseda a systém je v tu chvíli vlastně parlamentním zřízením.
Na uzavření kandidátek ještě zbývá nějaký čas, a tak prakticky nejsou ani předvolební průzkumy. Agentura Opinion Way se zatím po volbách vágně ptala, zda si Francouzi přejí, nebo nepřejí, aby Macronův tábor získal většinu. 63 % ji nechce, 35 % ano. Nemusí to ale nutně znamenat prohru prezidentského tábora, nýbrž i přání, aby středová strana LREM vládla v koalici s pravicí nebo s levicí.
Mnozí příznivci levice pro Macrona hlasovali jen kvůli tomu, že chtěli zabránit vítězství Le Penové. Ve Francii by proto brzy mohly znovu vypuknout protesty, které provázely velkou část Macronova prvního funkčního období kvůli návrhům některých jeho reforem zvané žluté vesty.
Témata:
Související
