Michaela velí cvičným misím na Měsíc a Mars. Proč se skoro nesprchuje a má záchod plný mikrobů?

Až se do vesmíru podívá další Slovák, je slušná šance, že to bude Michaela Musilová. Pracovala na řadě projektů NASA i ESA, vystudovala University College v Londýně, Caltech v Kalifornii, Mezinárodní vesmírnou univerzitu ve Štrasburku, doktorát má z anglického Bristolu. Přednášela i v Bratislavě či Brně. Je místopředsedkyní (a expředsedkyní) Slovenské společnosti pro vesmírné aktivity (SOSA).

Aktuálně je ředitelkou stanice HI-SEAS (Havajský analog vesmírného průzkumu a simulace). Na aktivní sopce Mauna Loa ji vybudovala NASA a provozuje Mezinárodní aliance pro měsíční základnu. O jejích bohatých zkušenostech právě na Slovensku vyšla kniha Žena z Marsu. Blesk Zprávy se s ní spojily po prvním dni další lunární mise.

Teď jste na třetí simulované misi v řadě. To je normální režim?

Trochu ano, tento rok kvůli pandemii. Napřed jsem měla jednu marťanskou misi a teď za sebou dvě simulované měsíční mise. Normálně bychom udělali několikadenní trénink pro lidi z posádky a pak by na misi mohli sami beze mě. Ale tím, že je na Havaji striktní karanténa, tak když na ostrov dorazí lidé z nové posádky, musejí rovnou na dva týdny do karantény. Tak jsem to rovnou zkombinovala, že jdou hned na dva týdny na misi a já tím pádem musím být s nimi a trénovat je během vlastní mise.

V čem je trénujete?

Ve všem. Od používání našich záchodů tady na misi přes to, jak při našem pobytu na Měsíci či Marsu musíme použít co nejméně vody, jak vařit vysušené astronautské jídlo, jak provádět výzkum, jak nosit skafandr a pohybovat se v něm v tom simulovaném měsíčním prostředí, a množství jiných věcí. Trénink trvá tři, čtyři celé dny. Učím je za chodu, dnes (v sobotu, pozn. red.) to byly nejzákladnější věci a zítra doufám, že se nic nestane a nebudou potřebovat komplikovanější znalosti.

Kosmonautům na ISS se porouchal ruský záchod i stroj na výrobu kyslíku. Obojí opravili

V čem je složitý váš záchod?

Vypadá normálně, ale je to kompostový záchod, mikroby recyklují, co do něj dáme. Na stěnách máme různé připomínky, co dělat a nedělat. Když tam člověk přidá, řekněme, svoje složky, tak musí dodat různé další věci, které pomohou mikrobům strávit ty lidské výkaly. Když člověk nedá správné množství ingrediencí, mikroby nebudou spokojené a může hrozit, že se nám ze záchoda vyloučí různé věci. Jsou tři kroky, které musí každý při použití toalety učinit, jinak jsou problémy.

Sprchu máte na rozdíl od opravdových kosmonautů normální?

Ano, ale je pro nás naprosto zbytečná. Myjeme se s kyblíkem, protože voda je strašně vzácná. Někteří členové posádky se celé dva týdny vůbec nesprchují, abychom vodu zachovali, jiní se sprchují každý den asi tak šálkem vody z kyblíku. Záleží na každém.

A k jakému postupu jste se dopracovala vy?

Já si tělo myji mokrými hadříky a jednou za týden kbelíkem vlasy, asi dvěma litry vody.

Člověk by si opravdovou i vesmírnou stanici představil jako pokročilé vědecké pracoviště, čisté a sterilní, jde to s takovým omezením vody?

Poměrně sterilní to je, mikroby v toaletách dokážou vše velmi dobře rozložit. Například to tu vůbec nesmrdí. A zejména laboratoř udržujeme čistou, abychom mohli provádět mikrobiologický výzkum nebo výzkum s lidskými složkami, abych to tak nazvala – s vlasy, krví a tak dále. Udržujeme to tak čisté, jak se jen dá, pravděpodobně tu máme čistěji než na Mezinárodní vesmírné stanici. Tam víme, že je strašné množství mikrobů, které všude poletují. Tady je aspoň můžeme mít nějak pod kontrolou.

Mikroby jsou i váš obor, čili je takhle také studujete?

Přesně tak. Mikroby z extrémního prostředí venku, z lávového prostředí, protože stanice je na sopce, okolo nás jsou různé lávové tunely a ty studujeme z astrobiologického hlediska. Doufáme, že v podobných tunelech by mohl existovat život na Marsu. Zároveň studujeme mikroby, které tu žijí s námi, jaký mají na nás vliv a my na ně a jestli pro nás časem budou nějakou hrozbou.

Vy už máte za sebou nějakou dvacítku takových misí, co nejdůležitějšího jste zatím vyzkoumala?

Pro mě je hlavní astrobiologický výzkum, kterým se na misích nejvíc zaobírám, hlavně ve spolupráci s Goddardovým centrem NASA. Ale celkově nejzajímavější věci na misích jsou lidé, jak se chovají v různých situacích. Složení posádky je strašně důležité. Když jeden s ostatními moc dobře nevychází, dokáže to udělat velké problémy.

Každé posádce naschvál přidávám několik výzev, někteří třeba nemají maso, musejí vařit vegetariánsky a vymýšlet si zajímavé recepty z toho, co mají k dispozici. Jiným snížím zásoby vody, i na třetinu standardního přídělu. Jiným posádkám způsobím, že máme málo elektřiny a tak dále, jednoduše se dá vymyslet leccos. A pozoruji, jak reagují, spolupracují. Na základě toho pak dokážu lépe vybírat členy posádek, aby spolu lépe vycházeli.

Bydlení ve vesmíru za 2,7 bilionu korun. Se „spolubydlícími“, supermrazákem, zvířaty a už 20 let

Posádky a účastníci se dávají dohromady jak?

Jde o kombinaci znalostí. Vždy je potřeba mít aspoň dva inženýry, pak hledám aspoň jednoho vědce s nějakým specifickým oborem relevantním pro prostředí, v němž se stanice nachází, takže astrobiologie, geologie, a tak dále. A ti další členové mohou být cokoliv, od umělců přes novináře a tak dále.

Hlavně, aby byly pokryté ty hlavní obory, a pak se dívám na jejich předešlé zkušenosti. Hledám lidi, kteří umějí pracovat v týmech, kteří umějí být lídry i následovat, ne se jen snažit vést. To zjišťuji během pohovorů. Napřed se podívám na jejich CV, zda mají, co hledám, a pak si je prověřím přes pohovory a ptám se na určité otázky, abych zjistila, jaký jsou typ člověka, jak reagují na určité situace.

Kolik je vlastně účastníků mise?

Vždy šest.

Standardně tedy bez vás, ale vy jste ta šestá.

Tak.

Čili se vám hlásí jednotlivci a vy dáte dohromady tým pro každou jednotlivou misi.

Většinou ano, ale někdy se mi hlásí i skupiny. Například příští rok plánujeme misi, kde budou ženy z etnických menšin, protože ty jsou ve vesmírném průzkumu málo zastoupené. Vysloveně dáváme dohromady takovou skupinu. Některé projekty chtějí jen celomužskou nebo celoženskou posádku, jenom umělce - a tak dále, nebo už přijdou s návrhem skupiny a já buď souhlasím, nebo ne.

Gram za šest miliard. Na Zem dorazily vzorky asteroidu, teprve druhé v dějinách

Už máte asi vyzkoumáno, jaké lidi nebrat. Jaká je tak první známka, že člověka vyloučíte?

To těžko vysvětlím. Už jsem si za ty roky vyrobila určitý radar, celkem dobře dokážu lidi vypíchnout. Obecně jsou to lidé, kteří mají velké ego, mají určitý způsob sebeprezentace, jak mluví o sobě a o spolupráci s druhými. To mi většinou dává negativní signály, kdy si začnu dávat pozor, zda to skutečně je správná osoba. A potom se většinou ptám na reference jejich kontaktů, kde si ověřím, zda jsem správně pocítila, co si o té osobě myslím.

Určitě se někdy výběr nepovedl?

Musím říct, že většinou jsem problémy neměla. Jedinkrát, a to s osobou, kterou jsem nevybrala já, byla mi do mise vnucena. Bohužel byla problematická jen tahle osoba. Neuměla dobře vycházet se zbytkem posádky, takže se posádka rozdělila na dvě skupiny, já jsem se snažila komunikovat s tou jednou osobou a potom s tím zbytkem a snažila jsem se je smířit. Ale takto vypadala celá mise, byla to pro mě spousta extra práce.

Také to ale byl zajímavý výzkum, ne?

Ano, je dobré učit se být tím mediátorem, prostředníkem. To už jsem zažila víckrát, ale v tomto případě ta osoba byla skutečně sice šikovná v tom svém oboru, ale mezilidské vztahy velmi chyběly.

Uznala to ta osoba, uvědomovala si to?

Velmi málo. Měla takový typ povahy, že si moc nepřiznávala vlastní chyby, moc jí to nedošlo.

Každopádně výběr kosmonautů a astronautů bývá ještě přísnější než na vaše mise, takže tam se asi takové věci nedějí, ne?

Většinou ne, ale musím říci, že i NASA má svoje chyby. Ve své nynější pozici s nimi vybírám lidi na mise NASA, které se tu odehrávají, a oni jim často dají nějaké psychologické formuláře, které musí vyplnit. Když jsem si ty dotazníky prošla, tak častokrát ty otázky byly strašně předvídatelné, jednoduché, bylo očividné, že nezaškrtnu okénko „jsem agresivní člověk“ nebo to, které ukáže, že mám velké ego. Takový dotazník je naprosto nanic, to každý může oklamat, když mu to trochu myslí. Tak jsem týmu v NASA řekla, ať si dělají své dotazníky, ale já si pak všechny prověřím ještě separátně. Naštěstí mám takové právo veta, můžu říct, že tuto osobu absolutně nechci, a oni to musí respektovat.

Problém je, že psychologové ze strany NASA nemají zkušenosti z misí. Všechno vidí jen teoreticky a neumějí se ocitnout v pozici člena posádky, nedovedou si představit, jaký je na misi správný typ člověka. Mají svou teoretickou verzi, ale já přináším tu praktickou.

Asi by psychologové měli k vám přijít na misi, aby si to vyzkoušeli.

Přesně tak, hned by si své postupy rozmysleli.

A jak můžete čelit problémům, když přijdou?

Důležitá je příprava na praktické, ale i psychologické věci, které mohou nastat. Dopředu se s posádkou dohodneme, jak postupovat při nějakých problémech. Mně to loni pomohlo zvládnout, když jsem na Slovensku ztratila člena rodiny a nemohla jsem na pohřeb. Ostatním jsem řekla, že budu nějaký čas nesvá, a vždy jsem si s někým mohla promluvit, chodili mě objímat. Nebo i při situaci, že mezi dvěma členy dojde k romantickým emocím. Mají to skrývat? Nebo je pro ostatní lepší o tom otevřeně mluvit? Takové postupy fungují a v řadě nepříjemných situací nás zachránilo, že jsme měli představu, jak kdo asi bude reagovat.

Na co hlavně připravujete budoucí nebo potenciální posádky vesmírných misí?

Astronauty se může stát spousta lidí, je to užitečná zkušenost. Pro mnohé je taková simulovaná mise k tomu krůčkem. To je i jeden z důvodů, proč to tady dělám já, také stále toužím stát se astronautkou. Tím, že teď mám tolik zkušeností, i s velením a řízením misí, tak doufám, že mě to dobře připravilo. Ale spousta lidí sem chodí dělat výzkum. Zkoušet určité typy skafandrů, sbírat vzorky v lávových tunelech, testovat různé roboty, technologie využití místních zdrojů, třeba zda bychom mohli využít vulkanický prach na výrobu cihel nebo z něj vycucat vodu, ať už pro využití pro astronauty, nebo ji rozebrat na kyslík a vodík.

Hodně lidí sem chodí testovat, zda jsou jejich technologie a experimenty relevantní pro vesmírné mise. A mnozí sem chodí trénovat přežití v extrémních podmínkách, ať už se chtějí stát astronauty, nebo zlepšit svou týmovou práci a vůdcovské schopnosti.

Co vám v izolaci nejvíc chybí?

Hm... Už jsem si zvykla, takže teď mi asi nejvíc chybí soukromí. Nejradši bych jela na dovolenou, nebo prostě jen byla sama ve svém pokoji. Ale když jsem na misi, je to jako mít rodinu, každých pár týdnů novou rodinu, se kterou tu pracuji, žiji, zasmějeme se, naučíme se navzájem nové věci. Takže mi chybí velmi málo.

Ke konci mise postrádám čerstvou stravu, ale například teď tu máme mini skleník. Pěstujeme kopu všelijakých zelených věcí. Jedna kolegyně z NASA přivezla obrovský skleník, vyšší než já, takže už na misích budeme mít hodně čerstvé stravy. A potom mi samozřejmě chybí má rodina, přátelé a tak, ale už jsem si zvykla s nimi komunikovat e-mailem a je to celkem normální. I v dnešní době pandemie se člověk musí naučit fungovat na dálku.

Jaká byla vaše nejdelší mise?

Skoro dva měsíce. Tedy to bylo několik misí za sebou, mezi kterými jsem ale vůbec neměla přestávku „na Zemi“. Já jsem zůstávala „na Měsíci“, jen se mi střídala posádka.

Pokud byste letěla na Měsíc, neřku-li na Mars, to by bylo v úplně jiném časovém horizontu.

U misí na Měsíc je řeč o několika týdnech, možná měsíci. Příští rok už tu od NASA proto budeme mít cvičné mise dlouhé jeden měsíc. Zato na Mars by to byly možná dva, tři roky, jak se to nyní plánuje. Ale to je ještě tak daleko, že na to se ještě moc nepřipravuji…

NASA předvedla vesmírnou „hru na babu“. Kolik prachu sonda z planetky sebrala?

Na základně simulujete jak Měsíc, tak Mars, v čem se mise liší?

Hlavní rozdíl je komunikace. Když máme simulovanou marťanskou misi, je časový rozdíl dvacet minut každým směrem. Když se na něco ptáme řídicího střediska na Zemi, trvá aspoň čtyřicet minut, než dostaneme odpověď. To se promítne do různých částí našeho života. Musíme být velmi samostatní, kdyby se stalo cokoliv špatného, musíme si poradit sami, protože pomoc je aspoň čtyřicet minut daleko.

A co se týče fyzické pomoci, musíme být úplně soběstační. Například na marťanské mise dostáváme zásoby přibližně jednou za měsíc. Když si posádka nedovede dobře rozdělit stravu, může se stát, že třeba snědí všechno vysušené ovoce a zbytek mise nemají nic, dokud nepřijde další zásoba.

Kdežto měsíční mise mají časový rozdíl jen několik sekund, tam nám to jen trochu zpomalí spojení. Ale celou dobu jsme pod dozorem řídicího střediska, což je na jednu stranu dobré, když potřebujeme pomoc, jsou hned tam. Na druhou stranu jsme méně samostatní, stále nás kontrolují a kritizují, když se jim něco nelíbí, pořád od nás něco chtějí. Musíte si vybrat: když chcete být samostatnější, vyberete si Mars, kde je ale pomoc daleko, nebo musíte být naopak stále pod dozorem řídicího střediska.

Co se na simulované misi jí?

Všechno je mrazem vysušené. Takže trvá nějakou dobu, než se to vodou zase nasytí. Dávám na výběr dva tři druhy zeleniny, dva tři druhy ovoce a jeden dva typy masa. Je to velmi limitované. A pak máme různé uhlohydráty à la rýže, quinoa, těstoviny. Mléko je sušené, i práškový sýr máme. Naschvál jim dávám tak maličko, aby si museli dávat na zásoby pozor a uměli dobře šetřit a kombinovat. Zjistila jsem, že čím méně věcí mají, tím jsou kreativnější a vymýšlejí nové recepty. I to beru jako takový psychologický experiment, sledovat, co teď s tím málem vymyslí. Skutečně některé mise, kde jim z různých důvodů zůstalo strašně málo zásob jídla, byly ty nejkreativnější. Upekli nejzajímavější koláčky možná z pěti ingrediencí. Skromnost dost zásobuje kreativitu.

Viděl jsem, jak jste slavili Den díkůvzdání.

 To bylo vtipné. Jedna kolegyně upekla chléb ve tvaru krocana. Sušené krocaní nebo krůtí maso jsme neměli, ale udělali něco ze sušeného kuřecího, nějakou zeleninu… Dopadlo to celkem slušně.

Mars. v kinech: Přežije NASA partu českých pitomců?

Byla jste i na podobné misi v Utahu, kde váš český kolega Ondřej Doule později s českými filmaři a komiky natočil bláznivou sci-fi komedii Mars. Děláte na vaší základně podobné alternativní projekty?

Film jsem neviděla, ale slyšela jsem o něm. U nás se může natočit dokumentární film, může to být vtipné, OK, ale hlavně aby se tu dělalo něco užitečného. Například nedávno vyšel dokumentární film jménem Spacedrop, natočený během jedné simulované měsíční mise, kde jsem byla velitelkou. Je udělaný celkem vtipně, ale na misi jsme dělali skutečný výzkum, geologický, astrobiologický výzkum, různé inženýrské pokusy. Na jednu stranu to byl vtipný dokumentární film, ale založený na skutečné vědě. Takové kompromisy tu většinou dovolím.

Vraťme se k vašemu osobnímu výzkumu. Jako astrobioložka zkoumáte život ve vesmíru, který jsme ještě nenašli. Nebo našli?

Kdybychom něco našli, tak by o tom asi všichni věděli. Dívám se na to, řekněme, z paralelního pohledu, dívám se na život v extrémních podmínkách na Zemi s tím, že by v podobných extrémních podmínkách mohl existovat i jinde ve vesmíru. Proto jsou například zajímavé lávové tunely na sopce Mauna Loa, protože v nich existují různé organismy, kterým stačí strašně málo živin. Maličko vody, nějaké živiny dostanou z toho lávového kamene v okolí, případně z nějakých výparů, plynů, které sopka občas vypustí.

Víme, že podobné prostředí existuje na Marsu, proto stále doufáme, že pod povrchem, v podobných lávových tunelech, by tam něco podobného mohlo existovat. Ale nejprve to musíme pochopit na Zemi, jak to existuje, na čem je to závislé, jak se to mění v čase. Až potom můžeme něco podobného hledat na Marsu.

Objevili jsme život na Marsu, tvrdí vědec. Kolegyně ho podpořila, NASA zklamala

Asi bude snaha vzít tyto pozemské organismy do vesmíru a zkoumat, jak se jim daří?

I takové jsou nápady, ale je problém s takzvanou ochranou planet. Stále ještě doufáme, že najdeme život na Marsu, takže tam nechceme nosit život, který by planetu kontaminoval. Proto i různé rovery, roboty, které jsme na Mars poslali, jsou kontroverzní. Jeden z nich nebyl na 100 % vyčištěný.

Když jsem pracovala pro NASA deset let dozadu, tak jsme zjistili, že pravděpodobnost, že byl Mars nějakým způsobem kontaminován, je dost velká. I proto, když teď posíláme sondy na Mars, tak nemíří na ta nejzajímavější místa. Posíláme je na místa zajímavá, ale když je náhodou kontaminujeme, tak to nebude konec světa. Doteď je velmi kontroverzní chtít na Mars dovézt něco, co bude naschvál měnit marťanské prostředí.

A třeba na Mezinárodní vesmírnou stanici?

Tam už se dovezla spousta věcí. Na ní právě hrozí, jak jsem už zmínila, že je už tolik mikrobů, až je to nebezpečné pro lidi. Dělaly se různé analýzy, co tam žije, je to až děsivé.

Však také stanice nemá nekonečnou životnost.

Přesně tak, ale furt ji prodlužují, protože nemají náhradu, nechtějí to jen tak zrušit, nedalo by se do vesmíru létat, než se postaví něco nového.

Konec konců i tím se něco naučí, jestli se tam nějakým mikrobem kosmonauti nakazí…

Přesně, přesně.

Jak jste se k vesmírné kariéře a konkrétně k marťanským misím dostala?

Myslím, že díky svému odhodlání, stát se astronautkou je mým životním snem. Už v patnácti jsem při škole i o prázdninách chodila vydělávat, abych mohla studovat na některé zahraniční univerzitě. Při vysoké jsem měla i tři zaměstnání, snažila jsem se o nejlepší známky, abych měla šance na stipendia. Pak to byly výborné studijní i výzkumné výsledky z prestižních škol jako University College London a Caltech, k výběru na první misi mi pomohly i zkušenosti z expedic do extrémních podmínek v Grónsku, japonských horách a jinde po světě. V roce 2013 vybírali první britskou posádku na simulovanou misi na Mars, to jsem zrovna dělala doktorát v Bristolu. A nebála jsem se zeptat, jestli se můžu hlásit i bez britského občanství. Doporučuji věci zkoušet, i když se zdají nemožné.

Kdybyste si měla vybrat, poletíte radši na Měsíc, nebo na Mars?

Kdybych měla možnost, tak určitě na Mars. Pro mě jako pro astrobioložku Mars stále ukrývá hodně záhad, strašně moc bychom se mohli naučit, kdybychom tam poslali právě vědce. Rovery se pohybují velmi pomalu, mohou dělat jen určité množství analýz a vše dlouho trvá. Poslat na Mars astrobiology, geology, kteří vědí, co mají hledat, tak je výzkum i stokrát rychlejší. Mohli bychom odpovědět na otázky, zda na Marsu někdy byl život, zda bychom tam my někdy mohli žít a podobně. Mars je pro mě určitě o mnoho zajímavější. Ale určitě mnohem náročnější, aby se tam vůbec lidi někdy dostali.

Kempování na Měsíci už v roce 2030: Antoine Faddoul navrhl stovky domů pro život ve vesmíru

Jaké dáváte šance sama sobě, že se to podaří?

Fíha, těžko říct. Na Měsíc mám jakousi naději, že by se mi tam podařilo dostat. Mars mám pocit, že je ještě tak dvacet let vzdálený. I když ještě nebudu příliš stará, ale nevím, to už je menší pravděpodobnost. Ale do vesmíru a na Měsíc stále doufám, možná do deseti let… uvidíme.

My budeme držet palce a doufat, že nám pak do Blesku dáte rozhovor z opravdového vesmíru.

To by bylo fajn.