Javad prchnul do Evropy za lepším životem: Do Česka se dostal náhodou na podvozku kamionu!

Vojska Varšavské smlouvy vnikla na území Československa v roce 1968. O jedenáct let později se v područí Sovětského svazu ocitl i Afghánistán. Vpád sovětských vojsk do Afghánistánu skončil devítiletými boji. Mnoho z obyvatel země se rozhodlo opustit své domovy a prchnout za hranice ve snaze zachránit si své životy. Začít nový život chtěli i rodiče Javada Cihláře, rozeného Rezai.

Těhotné české Němce Hermině se odsun nevyhnul: Miroslav syna viděl až po dvou letech na hranicích

Krejčí v Íránu

Javad nikdy Afghánistán nepoznal. Narodil se v Íránu v roce 1989. Ačkoliv jeho otec se do země zmítající se v bojích často vracel, aby se postaral o majetek a zároveň pomohl lidem v obci obstarat víza potřebná pro útěk, on sám se tam nikdy nedostal. Vyrůstal v íránském Mašhadu, kde se marně toužil začlenit mezi ostatní děti. Ovšem najít si přátele bylo obtížné. Neměl potřebné dokumenty, díky nimž by mohl chodit do školy a místo vzdělávání proto pracoval v krejčovské dílně spolu se svou mámou. Brzy se naučil řemeslu a ve dvanácti dokázal zastat práci dospělého pracovníka.

Jiří (†89) přišel při holokaustu o 23 příbuzných: O Terezíně se mi zdá ještě dnes, říkával ve stáří

Ztráta rodičů

V Íránu ho však potkala velká osobní ztráta. Jeho otec se po jedné z cest do Afghánistánu už nevrátil k rodině. „Po několika měsících přišla zpráva, že byl zavražděn. Asi Tálibánem. Ten se totiž dostal k moci, byli to sunnité, ale rodiče byli ší´ité, takže mohli mít zájem na jeho odstranění,“ uvedl Javad pro Paměť národa s tím, že mu bylo šest let, když přišel o otce. O několik let později přišel i o mámu, která onemocněla rakovinou. Javad tak usilovně pracoval, aby mohl mámě pomoci zaplatit potřebnou léčbu. Ta však nezabrala a v osmnácti letech se z něj stal sirotek.

Říjnový útěk vězňů na Sokolovsku skončil krvavě: Z jedenácti uprchlíků přežili jen dva

V rukou pašeráků

Írán nikdy nepojal za svou zemi, a tak se rozhodl, že se připojí ke svému kamarádovi Alimu, jenž byl rovněž z uprchlické rodiny a vypraví se s ním na strastiplnou cestu za lepším životem do Evropy. Zatímco Ali se toužil usídlit v Anglii, Javadovi bylo jedno, kde skončí. Přál si jen, aby si našel dobrou legální práci a mohl zaopatřit svou budoucí rodinu. Život tak svěřil do rukou kurdských pašeráků, kteří je naložili do dodávek a přesouvali k tureckým hranicím, kde jim hrozilo, že je vrátí zpět do Íránu. „Předávali si nás po kouscích cesty dál a dál, vždycky slibovali, že každou chvíli to bude lepší. Ale reálně to bylo jen a jen horší,“ popsal strastiplnou cestu s tím, že se dostali nakonec až k Egejskému moři, kde je čekala nejhorší část cesty. „Věděli jsme, že se do stále nebezpečného Afghánistánu nevrátíme. Všichni jsme se snažili dostat se do lepších podmínek, hledali jsme jistotu a budoucnost pro své děti. V Íránu se žít dalo, pracovat taky, ale všechno to bylo nelegální,“ uvedl Javad důvod, proč se rozhodl v Izmiru nasednout do nafukovacího člunu a vydat se riskantním způsobem do Řecka.

Přežila Osvětim i dva pochody smrti. Pamětnice Eva Lišková (†92) odešla do nebe

Člun byl určený pro čtyři osoby, ovšem jich tam nasedlo devět, a tak se rychle začal plnit vodou. Jedna z žen prý dokonce byla těhotná. „Seděli jsme na samém kraji člunu, prakticky víc ve vodě než ve člunu, a jeden kluk, Réza, vybíral kanystrem od pitné vody mořskou vodu z člunu,“ popsal dramatické chvíle s tím, že si myslel, že když jezdí na motorce, ovládání motorového člunu bude jednoduché, ovšem v tom se mýlil. Nikdo na člunu neuměl plavat a záchranné vesty byly nefunkční. Náhle došel benzín a skupina si myslela, že je ztracená. Díky světlu telefonu si jich všimla řecká pobřežní stráž. Skončili v uprchlickém táboře v Athénách a tehdy se Ali a Javad rozdělili.

Příběhy kněží, kteří vstoupili do komunistické organizace Pacem in terris: Pohrdali námi

Na podvozku do Česka

Javad se chytil podvozku kamionu, díky čemuž se dostal na trajekt a dostal se až do Česka. Na benzinové pumpě ho zadržela policie a při výslechu se díky afghánskému tlumočníkovi dozvěděl, kde se ocitl, a sdělil mu, že může požádat o azyl, což také udělal. „Zpočátku jsem na tom byl špatně psychicky a vůbec jsem se nedokázal dorozumět, ale to mě motivovalo k tomu, abych se jazyk snažil naučit,“ uvedl s tím, že trvalo rok, než dostal azyl. V Česku se rozhodl pokračovat v práci krejčího a dostal práci v módním salónu, kde strávil až deset let. Z Prahy se posléze přestěhoval do Brna, kde bydlí se svou manželkou, jejíž příjmení přijal, a tvrdí, že v Česku konečně našel domov. Přijal křesťanství a se ženou má i malou dceru. V centru Brna vlastní krejčovskou dílnu, kterou loni pohotově proměnil na dobrovolnické centrum, kde se šily roušky.

VIDEO: Nacistickou bestii Mosad unesl z Argentiny: Eichmann nařídil přednostní vraždy židovských dětí i pochody smrti